Pražská stovka se v posledních letech stává pravidelným vrcholem mé podzimní sezony. Zvláště letos, když bylo přislíbeno původně 145 km přes celé Brdy, jsem se už dlouho dopředu těšil jako malý kluk.
Do Spáleného Poříčí jsem vyrazil raději už předposledním vlakem, aby bylo dost času na přípravu před startem. Už z Prahy do Plzně byl vlak dost nacpaný stovkaři. Nikoho známého jsem ale nepotkal, tak jsem cestu do Plzně využil k dospání se. V Plzni jsme zaplnili maličkou soupravu RegioShark směrem na Nepomuk. Z vlaku jsme se vysypali na nádraží v Nezvěsticích. Do přistaveného autobusu jsme se ale všichni nevešli, a tak nás část musela čekat asi dvacet minut, než se pro nás bus znovu vrátil a odvezl nás do Spáleného Poříčí. Držel jsem se ostatních a tak jsem snadno našli školu, kde měla být presentace, která ale ještě nezačala. Odnesl jsem si věci do tělocvičny, kde už tábořili kluci od nás z iTB. Honza mi hned cpal pivo, ale před takovým závodem jsem ho raději (proti oddílovým pravidlům :-) odmítl. V klidu jsem se převlékl, na patřičných místech zalepil a namazal. Po nějaké době konečně otevřeli registraci a zbytek doby do startu nás většina strávila čekáním ve frontě na čip a itinerář. Po vystání fronty už zbyl jen čas zabalit si batůžek a odevzdat zbytek věcí k přepravě do Prahy. Dropbag do Jinců jsem se rozhodl nevyužít, zase tak moc jsem toho s sebou na cestu neměl.
Startovali jsme z náměstí ve Spáleném Poříčí. Před startem byla ještě krátká rozprava, kde nás varovali před zúžením 200 m po startu a ohňostroj. Ve 23:10 se vydává necelých 300 lidí na cestu přes celé Brdy z jihu na sever do pražských Modřan. Po startu nemá smysl běžet, zvlášť když nás čeká avizované zúžení a ještě před ním tajná kontrola. Začínám jako obvykle zezadu a ani nemá smysl se moc rozbíhat, protože šířka cesty neumožňuje efektivně předbíhat. Pomalu se posouvám kupředu. První kontrola je po 7,3 km na vrcholu Kokšína. Doběhl jsem kluky od nás z oddílu a cestou do kopce jdeme pěšky, tak se držím za nimi. Když se cesta trochu narovnává, tak je předbíhám a trochu jim cukám. Ale hned na další kontrole na skále Nad Maráskem (13,1 km) nemůžeme s lidmi přede mnou dlouho najít fix, takže nás kluci zas docházejí. Tady jsme 800 m n. m. na zemi leží sněhový poprašek a led a je dost hustá mlha, přes kterou není s čelovkou moc vidět. Tento charakter počasí se drži i dál, takže v údolí je zataženo, nahoře sněží a mrholí, je mlha a na sněhu a ledu to pěkně klouže. Odbíhám od kontroly a sám běžím dál na Třemšín. Na vrcholu (827 m n. m.) kontrola na 19,8 km, jsem ty přesně ve 2:00. Seběh z Třemšína je dost technický, kameny pokryté sněhem a ledem neumožňují rychlý postup. Sbíháme na první čipovou kontrolu s občerstvením v útulně Třemšínská bouda, kde je i občerstvení, tady jsem v 2:06 na 116. místě. Dávám spoustu teplého čaje a chleba se sýrem. Moc se nezdržuji a vracím se zpátky nahoru na hřebenovku, cestou ještě potkávám kluky z ITB, mám na ně odhadem 5 minut náskok. Další kontrola je hned na vrcholu Hřebence (788 m n. m., 21 km). Po seběhu je cesta relativně rovná a běhavá, tak za to trochu zabírám. Bohužel jsem ale přehlédl odbočku a pokračuji dál rovně. Nutno ale poznamenat, že rozhodně nejsem jediný. Běžím dál, ale stále nikde nevidím žádnou odrazku a tak znejistím. Doběhnu do obce, kterou identifikuji jako Hutě pod Třemšínem. Krátká konzultace s mapou potvrzuje, že tady trasa nevede, takže se vracím po svých stopách zpět. Kleju jako pohan, protože jsem si zaběhl docela daleko. Napojuji se na správnou cestu a snažím se trochu nahradit tu ztrátu. Po chvíli dobíhám naši iTB skupinku. Na chvilku se s nimi dám do řeči, ale pak zase lehce přidám, dokud je úsek běhavý. Kolem Spálené boudy, kde je další kontrola (27,2 km, 3:18), je ale terén velmi složitý a i přes rovinu se moc běžet nedá. Situace se zlepšuje až při stoupání na Jahodovou horu.
Dál se běží po široké zpevněné cestě, která je ale zhusta pokryta souvislými plotnami ledu. Sbíháme z mírného kopce. V jednom místě cesta odbočuje doprava. Chvilku nevidím odrazky, opět znejistím, zda běžím správně. Jak ale nedávám stoprocentně pozor, podklouznou mi nohy a hodím luxusní záda, až se mi před očima zajiskřilo. Chvilku se válím po zemi, ale zvedám se a zjišťuji, že mi nic zásadního není, jen mě dost bolí zadek, ale vypadá to, že to půjde rozběhat. Jak se ukáže později, při pádu to odnesla jen tuba s kondenzovaným mlékem, kterou mám s sebou místo gelu v batohu. Na to jsem přišel ale až později podle průsaku, když jsem s jistou úlevou zjistil že to lepkavé není krev, ale sladké mléko :-) Mezitím mě dobíhají nějaké čelovky zezadu, takže jsem asi správně a pokračuji na vrchol Praha (862 m n. m.), kde je malá odbočka z cesty k samotnému vrcholu s kontrolou (36,1 km, 4:38). Cestou zpět sice netrefím správnou cestu hned na poprvé, ale kufřík je tu jen malinký. Sbíháme s hřebene dolů do Nepomuku, kde je chipová kontrola v dolní hospodě (39,3 km). Tady jsem v 5:03 na 105. místě. Dávám rychlou polévku a nealko pivo. Když vylezu z hospody ven, roztřese mne ukrutná zima, ale usilovným pochodem do kopce zpět na hřeben se dostávám do teplotní pohody. Další kontrola je hned na 41,5 km v traverzu Malého Toku. Další cesta se mi trochu slévá, žádné výrazné zážitky nebyly. Vystoupíme na Třemošnou (778 m n. m.), kde ale není kontrola, ta je až o kousek dál na vyhlídce Kazatelna (51,7 km, 7:00). To už se začíná rozednívat a pohled na okolní kopce z vyhlídky je úžasný. Sbíháme dolů do obce Oseč, kde je občerstvení od Trailpointu. Horký čaj, sýr, bramborové lupínky, vysypat svinstvo z bot, vysypat čelovku a hurá dál. Cesta se kroutí přes vesnice Oseč a Drahlín a jsou tu nádherné výhledy do krajiny s východem slunce. Přeběhneme kopeček Klouček (681 m n. m.) a přes Slonovec (604 m n. m., kontrola 63,9 km, 8:23) doběhneme na chipovou kontrolu do sokolovny Jince (67,5 km). Tady opět spousta horkého čaje, sýr, sladké sušenky, ještě dobít hodinky a znovu na cestu.
Z Jinců startovaly i doprovodné trasy, tak je najednou na cestě spousta lidí. Další kontroly jsou hned za obcí po stoupání na naučnou stezku (68.6 km, 9:35) a v Rejkovicích Na Valech (71,5 km, 10:01). Stoupáme na Plešivec, kde u vrcholu (654 m n. m.) není kontrola, ale nádherná vyhlídka z Čertovy kazatelny. Kontrola je až za kilometr na Plešiveckém hřebeni (74,6 km, 10:37). Tady mám opět trochu orientační problém, ale výsledný kufr je naštěstí zase jen malý. Cesta seběhne do Běštína a pak se pomaličku drápeme do prudkého kopce na vrchol Písek (690 m n. m., 81,5 km, 11:45). Následuje vracečka dolů. V technickém seběhu nedávám pozor na značení, míjím správnou odbočku a opět kufruji. Po konzultaci s mapu se vracím na modrou značku, po které se vyhoupneme na Velkou Babu (615 m n. m., 83,2 km, 12:06). Po vlastním značení seběh dolů a opět další menší kufr. Nakonec se dostanu na správnou cestu k prameni Brdlavka, kde nepohrdnu občerstvením chladnou pramenitou vodou. Kolem rozhledny na Studeném vrchu (660 m n. m.) doběhneme na chipovou kontrolu v hospodě v Malém Chlumci. Nechám si načíst chip (89,7 km, 13:05, 67. místo) a jdu vystát nekonečnou frontu na polévku a nealko pivo. Obsluha je dost laxní a tak rozmýšlím, zda se na to raději nevykašlat a neztrácet čas. Na další kontrolu s polévkou chybí ještě ale 18 km a to bych taky už nemusel vydržet :-)
Po zbytečně dlouhé přestávce se drápeme na vrch Charvát (640 m n. m., 91,9 km, 14:00). Dál už cesta není nijak zajímavá, ale dá se pěkně běžet. Přes další dvě kontroly (památný dub u Drahlovic 98,5 km, 14:56 a hřeben u Vrážek 101,0 km 15:32) a Svinaře do Lhotky, kde je chipová kontrola ve stanu u hospody (108,0 km, 16:24, 61. místo). Dávám si půl litru koly a vývar s nudlemi. Stmívá se, takže zase nasazuji čelovku a vyrážím dál s myšlenkou, že teď už je to jen maraton do cíle. To je sice pravda, ale jaký! Začátek přes Halouny je ještě v pohodě, ale pak už se drápeme na Jezírko (113,1 km, 17:38), po skalách na Pišťák (115,0 km, 18:02) a hlavně na Babku (115,9 km, 18:17). Cesta dolů z Babky vede prudce dolů po mokrých klouzavých a viklavých kamenech, tady bych to bez holí asi ani nedal. Po útrpném sestupu je naštěstí cesta zase pohodlná, tak se dá běžet na další kontrolu Černolické skály (122,7 km, 19:32), jen se mi cesta zdá o něco delší, než uvádí itinerář. Za Černolicemi nejprve sbíháme dolů je abychom se zase drápali nahoru směrem k Jílovišti. Tady dostávám první zásadní krizi, která trvá i v seběhu dolů do Mokropes. Tam se dostáváme na stoupání po zelené do Jíloviště (tady jsme běželi P100 myslím v roce 2013). Ve stoupání mne krize naštěstí pouští, takže do hasičárny v Jílovišti zase pomalu běžím. V hasičárně ještě potkávám Jitku, která je ale už na odchodu. Na místní čipové kontrole (129,4 km) jsem ve 20:51 na 44. místě. Rychle do sebe naliji polévku a litr malinovky a pak se rozklepu jak v epileptickém záchvatu, takže volím delší odpočinek. Naštěstí je mi po chvilce odpočinku zase lépe, takže vyměním baterie v čelovce a vyrážím do údolí Nazaret. Sotva vyjdu z tepla ven, zastaví mne další záchvat třasu, ale daří se mi ho nějak rozběhat. Dolů se vzhledem k množství brodů a složitému terénu běžet bojím. Před kontrolou ve stoupání na konci rokle (132 km, 22:13) si musím dát pauzu, takže mne tu pár lidí předchází a ztrácím několik míst. Stoupání nahoru k Cukráku mi moc nejde a až na další kontrolu na vyhlídce Nad Strnady (134,6 km, 22:52) jen vlaji na konci utvořeného vláčku.
Za kontrolou se to zase otáčí k lepšímu a tak běžím, i když už jen pomalu, přes pražskou část Baně a kolem Záběhlické rokle dolů k Vltavě. Tam je ještě krátká odbočka do kopce (se schody!) přes nově opravený park Královka a pak už na Zbraslav přes most Závodu míru. A znovu do kopce na Závist k Arcibiskupskému altánu, kde je kontrola (141,8 km, 0:02). Odtud cestou necestou dolů přes padlé kmeny stromů k Hálkovu pomníku. Tady mám naprosto zoufalou psychickou krizi, nadávám a proklínám organizátory. Pomalu se hrabu do protějšího stoupáku na Šance. Tam je odbočka doprava znovu dolů prudce s kopce na Nickerleho vyhlídku. Tam na kontrole chybí fix, chvilku ho marně hledám, pak aspoň fotím mobilem ceduli kontroly a desku na vyhlídce. A honem zpátky do kopce na Šance, a přes vrchol na Čihadlo. Tady cesta opouští les a vede po rozbláceném poli. Nohy se lepí do hlíny a běžet se už nechce. Další kontrola je u rozcestníku zelené značky (145,6 km, 1:21) a cesta pokračuje dolů z kopce opět rozbláceným polem. Je to sice dolů z kopce, snažím se běžet, ale v blátě se mi lepí a kloužou boty, takže i z kopce nakonec přecházím do chůze. U letiště Točná se na chvíli připojujeme na Olafošipky. V lese se dá opět běžet, ale letos vede cesta jinudy než obvykle. Od Petrovy strouhy pokračujeme singltrekem kolem Cholupického potoka opět s celou řadou brodů a přeskoků potoka. Tady mne chytá další krize a tak zase jen chodím. Po zelené značce se vydrápeme z údolí a pomalu sebíháme do Modřanské rokle. Tady už jen poslední stoupání s kontrolou na konci svahu (149,9 km, 2:33). Potom dobíháme po sídlišti, kde ve finiši před školou ještě ztrácím jedno místo. Dobíhám do cíle ve škole (151,3 km) ve 2:46, celkový čas na trati 27:36:22 a 46. místo. I vzhledem k těm několika menším kufrům mi hodinky naměřily kolem 162 km. Nakonec už jsem byl rád, že nemusím běžet nikam dál. V cíli ještě zasloužené pivo, teplou sprchu a vzhledem k brzké ranní hodině rychle domů do postýlky.
I když jsem cestou několikrát nadával a říkal si, že už na P100 nikdy nepůjdu, zpětně hodnoceno to vlastně bylo zase docela pěkné. Počasí bylo krásné, trať místy velice těžká, ale nakonec překážky jsou tu od toho, aby se překonávaly. Konečně, to je asi i to, co dělá P100 právě takovou, a proč ji máme rádi.
neděle 18. prosince 2016
pátek 19. června 2015
Silva Nortica
Silva Nortica Run už většina kamarádů, kteří tak trošku běháme delší věci absolvovala, takže letos jsem se rozhodl zaplnit mezeru ve vzdělání a zaběhnout si ji také.
Vyrazil jsem z Prahy autem naštěstí s dostatečným předstihem, protože zácpa na dálnici hned po výjezdu, nehoda u Říčan a pak nekonečné táhnutí se z Olbramovic až do Votic trochu nabouralo časový plán. Presentaci jsem sice ještě stihl, ale hledat si nějaké přespání už nebyl čas, takže jsem noc strávil na parkovišti u sportovní haly v Horní Stropnici. Stejně se vstávalo na start brzy. Ráno nás romanticky budilo bečení ovcí. Rychlá snídaně a toaleta, pak pečlivá příprava, namazání kritických míst vazelínou, zabalení nezbytností do batůžku a než jsem se rozkoukal, už hrozilo, že nestihnu být včas na startu na náměstí. Takže to bylo i s rozklusem, ale zdaleka jsem nebyl sám, kdo dobíhal na poslední chvíli. Naštěstí jsem ještě stihl i rozpravu a pozdravit se na startu s Pavlem F. a pak se už střílelo. Moc nás na startu nebylo a většina lidí vyrazila jak na desítku. Zvolil jsem mírnější tempo, ale zase ne tak pomalé jako obvykle, abych na začátku stihl něco odběhnout, než se udělá vedro.
První část vedla do mírného kopce přes Dlouhou Stropnici a pak do lesa, kde byla první občerstvovačka (tu jsem vynechal). Cesta díl vedla pěkně lesem a za chvíli byla další občerstvovačka, tady jsem dal sýr, chleba a vodu. Potom pěkně s kopečka obloukem do Nových Hradů. Už u autobusového nádraží v Nových Hradech se mi připomněly zážitky, když jsme byli na čundru v Novohradských Horách ještě za vlády jedné strany. Za náměstím Republiky jsem sice chvilku měl pocit, že jsem ztratil cestu, ale pak jsem pochopil, že je nutno proběhnout průchodem v domě. Pak už cesta klesala lesem dolů a dovedla nás do Terčina údolí s umělým vodopádem a dalšími stavbami. Teplo bylo zatím snesitelně, takže jsem se snažil běžet celkem rychle. Údolí i potom tvrz Cuknštejn jsem si stále i po té řadě let ještě pamatoval (na Cuknštejně jsme si to tenkrát pěkně celé prolezli a poprvé jsem tam viděl a použil pravý prevet). Pak nás cesta vedla zpátky do Horní Stropnice, kde jsem na náměstí zase trošku ztratil správnou cestu, ale naštěstí se brzy zase správně chytil.
Tentokrát se z náměstí běželo z druhé strany koupaliště směrem na Dobrou Vodu, jejíž kostel se již z dálky majestátně vyjímá ve svahu Kraví hory. Cestou do kopce se již začínalo dělat teplo, takže jsem přešel do chůze, ale nebyl jsem o moc pomalejší než běžci. Tady jsme se bohužel se skupinkou běžců přede mnou poněkud odchýlili od správné trasy v místě, kde správná cesta vedla po pěšince s červenou turistickou značkou, zatímco my jsme se vydali po mnohem širší a vyšlapanější cestě vpravo. Po delším stoupání loukou po slunci jsme zjistili, že to není správná cesta a rozhodli jsem se, každý zvlášť, prorazit nejkratší cestou na tu správnou. Bohužel v mých místech bylo dost trní a kopřiv, takže než jsem dorazil na turistickou značku, tak jsem měl nohy slušně rozdrápané a popálené. Rozhodně jsme ale nebyli jediní, kteří zde správnou cestu nenašli, neboť se k nám přidávali další závodníci z nejrůznějších směrů, někteří dokonce museli přelézat i plot. Nicméně jsme všichni zdárně dorazili k občerstvovačce u dobrovodského kostela. Původně jsem se sice chtěl osvěžit v proslulé studánce pod kostelem, ale stačila mi občerstvovací stanice. Cesta dál vedla po schodech nad kostel a do kopce, tady už vzhledem k teplotě nemělo smysl hrát hrdinu a pokoušet se o běh. Cesta nás zavedla do Hojné vody, kde mne zaujal zvon zavěšený v kamenné bráně. Také mi to připomnělo, jak jsme tu tenkrát byli málem za narušitele hranic, když k nám hospodě přišel chlápek v civilu a povídá: "O nic se nepokoušejte, víme o vás!".
Cesta dál přes Černé údolí a kolem Žofína mi už trošku splývá, byla trošku krize. Začínala mě bolet záda v bedrech, asi mi nemohla odpustit noc na parkovišti. Pokoušel jsem se bolest rozehnat důslednou snahou o správné držení těla a hluboké prodýchávání bránicí. Na chvilku to vždycky pomohlo, ale musel jsem to často opakovat. Z cesty si jen si vybavuji, že na občerstvovačce u Lesovny měli pivo. Změna ze stereotypu přišla až na louce na Terčím dvorem, kde byla občerstvovačka z báječnými kozími sýry a to mne trochu nahodilo. Následující výběh na Leopoldov už mi to zase docelo šlo, na další občerstvovačce byla celkem sranda, hlavně s klukem, který to tu zabalil kvůli problémům s kotníkem. Vyrážím dál, v lese to je celkem v pohodě, ale když za Baronovým mostem vede rozpálená silnice pěkně dlouho po slunci bez jediného kousku stínu a boty se lepí do roztaveného asfaltu, tak to zase trošku začíná dřít. Naštěstí v Pohoří má občerstvovačku manžel Blanky Milfajtové a dají se tu ochutnat její marmelády (skoro jak od babičky!). Takže je tu zase už trochu legrace a hned to jde dál lépe. Neustálé rovnání bolavých zad sice zmírnilo bolest bederní páteře, ale vlivem toho dostávám křeče do břišních svalů, na které nasazuji Amix Magnesium Liquid Plus. To sice zabírá, ale chuťově je to neskutečný hnus. Pak mi zase kousek cesty splývá, do kopce chodím, jinak stále běžím. Vybavuje se mi až občerstvovačka, kde se dělí tratě 90 a 103 km. Tady konečně dobíhám Pavla F. Na chvilku si sedám, ale yzicky i psychicky jsem tu úplně v pohodě, takže není nad čím váhat. Na cestu si ještě beru CarboSnack a vydáváme se směrem na Cetviny. Tady je občerstvovačka jen s vodou a navíc smyčka přes křížovou cestu. Je už po poledni, horko jak v peci, takže přichází krize, a tentokrát pořádná. Ještě při druhém průchodu touto občerstvovačkou to nějak dávám, zchladím zátylek vodou a namočím čepici, ale za ní mne to horko v mírném kopci dostává. Běžet po slunci nejde, takže se vleču chůzí a pořád to nějak nemá konce. Navíc vzdálenost k další občerstvovačce je o dost delší, než by podle mé GPS měla být a to mne psychicky sráží. Nad vodou mne drží, že i chůzí bych měl stihnout cílový limit. Další občerstvení je až v místě, kde se 103 km trať napojí zpět na 90 km. Tady se nějak pokouším vzpamatovat, spousta ionťáku a další CarboSnack trochu pomáhají, takže se dá zase občas po rovině a s kopce běžet.
Někde kolem Pohorské vsi docházím a dobíhám kluka, který parkuje u sportovní haly vedle mně, chvíli si povídáme. Potvrdí mi, že trasa je tu skutečně delší než oficiálně udávaná a že se to obecně ví. Horko je tou dobou naštěstí již o něco menší než po poledni a tak se zase trochu rozbíhám a sousedovi trochu cuknu. Od teď vlastně až na malé výjimky prudších stoupání zase běžím, zvlášť když cesta vede většinou z mírného kopce. Dostávám se zase do tempa, takže za Benešovem nad Černou, kde na mne místní děti volají "Přidej!", zvládám běžet i do kopce. Začínám si v hlavě počítat, zda by se dalo stihnout být v cíli pod 13 hodin. Pokud by oficiální kilometry trati seděly se skutečnými, tak se to jeví jako reálně, ale tady jsou ke konci bohužel ty kilometry trošku delší. Na předposlední občerstvovačce lámu z obsluhy, kolik je přesná vzdálenost do cíle. Tvrdí, že 4,8 km, takže když se trochu kousnu, tak by to mělo vyjít. Dám na cestu dvojitou kolu a vyrážím. Snažím se držet tempo kolem 5:30/km. Asi dva km před cílem potkávám kluka, co vzdal kvůli kotníku, a povzbuzuje mě, že už je to jen cílová rovinka. Poslední občerstvovačku s vodou vynechávám a "pálím" to do cíle. V cílové bráně jsem nakonec v čase 12:54:28, takže jsem si tu honičku na konci možná mohl odpustit.
Nakonec jsem byl docela rád, že jsem to v tom hrozném hicu dal bez nějaké újmy na zdraví, i když na ten čas úplně hrdý být nemohu. Trochu chybou asi byla nedostatečná předstartovní příprava, protže jsem čekal něco trochu jiného. Myslel jsem si, že půjde o klasickou ultratrailovou záležitost, takže jsem zbytečně běžel "na těžko" se spoustou vody v camelu a spoustou vlastního občerstvení v batohu. To všechno jsem si mohl odpustit, protže občerstvovačky jsou tu na každém rohu a v podstatě se to dá běžet úplně nalehko. Navíc opravdu nejde o trailový závod, dokonce se mi zdá, že to skoro celé (až na pár hodně řídkých výjimek) vede po silnici nebo zpevněné cestě. Krajina je sice moc pěkná s hezkými výhledy a zajímavými objekty kolem cesty, ale příště zase raději vyrazím někam na opravdový trail.
Vyrazil jsem z Prahy autem naštěstí s dostatečným předstihem, protože zácpa na dálnici hned po výjezdu, nehoda u Říčan a pak nekonečné táhnutí se z Olbramovic až do Votic trochu nabouralo časový plán. Presentaci jsem sice ještě stihl, ale hledat si nějaké přespání už nebyl čas, takže jsem noc strávil na parkovišti u sportovní haly v Horní Stropnici. Stejně se vstávalo na start brzy. Ráno nás romanticky budilo bečení ovcí. Rychlá snídaně a toaleta, pak pečlivá příprava, namazání kritických míst vazelínou, zabalení nezbytností do batůžku a než jsem se rozkoukal, už hrozilo, že nestihnu být včas na startu na náměstí. Takže to bylo i s rozklusem, ale zdaleka jsem nebyl sám, kdo dobíhal na poslední chvíli. Naštěstí jsem ještě stihl i rozpravu a pozdravit se na startu s Pavlem F. a pak se už střílelo. Moc nás na startu nebylo a většina lidí vyrazila jak na desítku. Zvolil jsem mírnější tempo, ale zase ne tak pomalé jako obvykle, abych na začátku stihl něco odběhnout, než se udělá vedro.
První část vedla do mírného kopce přes Dlouhou Stropnici a pak do lesa, kde byla první občerstvovačka (tu jsem vynechal). Cesta díl vedla pěkně lesem a za chvíli byla další občerstvovačka, tady jsem dal sýr, chleba a vodu. Potom pěkně s kopečka obloukem do Nových Hradů. Už u autobusového nádraží v Nových Hradech se mi připomněly zážitky, když jsme byli na čundru v Novohradských Horách ještě za vlády jedné strany. Za náměstím Republiky jsem sice chvilku měl pocit, že jsem ztratil cestu, ale pak jsem pochopil, že je nutno proběhnout průchodem v domě. Pak už cesta klesala lesem dolů a dovedla nás do Terčina údolí s umělým vodopádem a dalšími stavbami. Teplo bylo zatím snesitelně, takže jsem se snažil běžet celkem rychle. Údolí i potom tvrz Cuknštejn jsem si stále i po té řadě let ještě pamatoval (na Cuknštejně jsme si to tenkrát pěkně celé prolezli a poprvé jsem tam viděl a použil pravý prevet). Pak nás cesta vedla zpátky do Horní Stropnice, kde jsem na náměstí zase trošku ztratil správnou cestu, ale naštěstí se brzy zase správně chytil.
Tentokrát se z náměstí běželo z druhé strany koupaliště směrem na Dobrou Vodu, jejíž kostel se již z dálky majestátně vyjímá ve svahu Kraví hory. Cestou do kopce se již začínalo dělat teplo, takže jsem přešel do chůze, ale nebyl jsem o moc pomalejší než běžci. Tady jsme se bohužel se skupinkou běžců přede mnou poněkud odchýlili od správné trasy v místě, kde správná cesta vedla po pěšince s červenou turistickou značkou, zatímco my jsme se vydali po mnohem širší a vyšlapanější cestě vpravo. Po delším stoupání loukou po slunci jsme zjistili, že to není správná cesta a rozhodli jsem se, každý zvlášť, prorazit nejkratší cestou na tu správnou. Bohužel v mých místech bylo dost trní a kopřiv, takže než jsem dorazil na turistickou značku, tak jsem měl nohy slušně rozdrápané a popálené. Rozhodně jsme ale nebyli jediní, kteří zde správnou cestu nenašli, neboť se k nám přidávali další závodníci z nejrůznějších směrů, někteří dokonce museli přelézat i plot. Nicméně jsme všichni zdárně dorazili k občerstvovačce u dobrovodského kostela. Původně jsem se sice chtěl osvěžit v proslulé studánce pod kostelem, ale stačila mi občerstvovací stanice. Cesta dál vedla po schodech nad kostel a do kopce, tady už vzhledem k teplotě nemělo smysl hrát hrdinu a pokoušet se o běh. Cesta nás zavedla do Hojné vody, kde mne zaujal zvon zavěšený v kamenné bráně. Také mi to připomnělo, jak jsme tu tenkrát byli málem za narušitele hranic, když k nám hospodě přišel chlápek v civilu a povídá: "O nic se nepokoušejte, víme o vás!".
Cesta dál přes Černé údolí a kolem Žofína mi už trošku splývá, byla trošku krize. Začínala mě bolet záda v bedrech, asi mi nemohla odpustit noc na parkovišti. Pokoušel jsem se bolest rozehnat důslednou snahou o správné držení těla a hluboké prodýchávání bránicí. Na chvilku to vždycky pomohlo, ale musel jsem to často opakovat. Z cesty si jen si vybavuji, že na občerstvovačce u Lesovny měli pivo. Změna ze stereotypu přišla až na louce na Terčím dvorem, kde byla občerstvovačka z báječnými kozími sýry a to mne trochu nahodilo. Následující výběh na Leopoldov už mi to zase docelo šlo, na další občerstvovačce byla celkem sranda, hlavně s klukem, který to tu zabalil kvůli problémům s kotníkem. Vyrážím dál, v lese to je celkem v pohodě, ale když za Baronovým mostem vede rozpálená silnice pěkně dlouho po slunci bez jediného kousku stínu a boty se lepí do roztaveného asfaltu, tak to zase trošku začíná dřít. Naštěstí v Pohoří má občerstvovačku manžel Blanky Milfajtové a dají se tu ochutnat její marmelády (skoro jak od babičky!). Takže je tu zase už trochu legrace a hned to jde dál lépe. Neustálé rovnání bolavých zad sice zmírnilo bolest bederní páteře, ale vlivem toho dostávám křeče do břišních svalů, na které nasazuji Amix Magnesium Liquid Plus. To sice zabírá, ale chuťově je to neskutečný hnus. Pak mi zase kousek cesty splývá, do kopce chodím, jinak stále běžím. Vybavuje se mi až občerstvovačka, kde se dělí tratě 90 a 103 km. Tady konečně dobíhám Pavla F. Na chvilku si sedám, ale yzicky i psychicky jsem tu úplně v pohodě, takže není nad čím váhat. Na cestu si ještě beru CarboSnack a vydáváme se směrem na Cetviny. Tady je občerstvovačka jen s vodou a navíc smyčka přes křížovou cestu. Je už po poledni, horko jak v peci, takže přichází krize, a tentokrát pořádná. Ještě při druhém průchodu touto občerstvovačkou to nějak dávám, zchladím zátylek vodou a namočím čepici, ale za ní mne to horko v mírném kopci dostává. Běžet po slunci nejde, takže se vleču chůzí a pořád to nějak nemá konce. Navíc vzdálenost k další občerstvovačce je o dost delší, než by podle mé GPS měla být a to mne psychicky sráží. Nad vodou mne drží, že i chůzí bych měl stihnout cílový limit. Další občerstvení je až v místě, kde se 103 km trať napojí zpět na 90 km. Tady se nějak pokouším vzpamatovat, spousta ionťáku a další CarboSnack trochu pomáhají, takže se dá zase občas po rovině a s kopce běžet.
Někde kolem Pohorské vsi docházím a dobíhám kluka, který parkuje u sportovní haly vedle mně, chvíli si povídáme. Potvrdí mi, že trasa je tu skutečně delší než oficiálně udávaná a že se to obecně ví. Horko je tou dobou naštěstí již o něco menší než po poledni a tak se zase trochu rozbíhám a sousedovi trochu cuknu. Od teď vlastně až na malé výjimky prudších stoupání zase běžím, zvlášť když cesta vede většinou z mírného kopce. Dostávám se zase do tempa, takže za Benešovem nad Černou, kde na mne místní děti volají "Přidej!", zvládám běžet i do kopce. Začínám si v hlavě počítat, zda by se dalo stihnout být v cíli pod 13 hodin. Pokud by oficiální kilometry trati seděly se skutečnými, tak se to jeví jako reálně, ale tady jsou ke konci bohužel ty kilometry trošku delší. Na předposlední občerstvovačce lámu z obsluhy, kolik je přesná vzdálenost do cíle. Tvrdí, že 4,8 km, takže když se trochu kousnu, tak by to mělo vyjít. Dám na cestu dvojitou kolu a vyrážím. Snažím se držet tempo kolem 5:30/km. Asi dva km před cílem potkávám kluka, co vzdal kvůli kotníku, a povzbuzuje mě, že už je to jen cílová rovinka. Poslední občerstvovačku s vodou vynechávám a "pálím" to do cíle. V cílové bráně jsem nakonec v čase 12:54:28, takže jsem si tu honičku na konci možná mohl odpustit.
Nakonec jsem byl docela rád, že jsem to v tom hrozném hicu dal bez nějaké újmy na zdraví, i když na ten čas úplně hrdý být nemohu. Trochu chybou asi byla nedostatečná předstartovní příprava, protže jsem čekal něco trochu jiného. Myslel jsem si, že půjde o klasickou ultratrailovou záležitost, takže jsem zbytečně běžel "na těžko" se spoustou vody v camelu a spoustou vlastního občerstvení v batohu. To všechno jsem si mohl odpustit, protže občerstvovačky jsou tu na každém rohu a v podstatě se to dá běžet úplně nalehko. Navíc opravdu nejde o trailový závod, dokonce se mi zdá, že to skoro celé (až na pár hodně řídkých výjimek) vede po silnici nebo zpevněné cestě. Krajina je sice moc pěkná s hezkými výhledy a zajímavými objekty kolem cesty, ale příště zase raději vyrazím někam na opravdový trail.
sobota 23. května 2015
Mácháč
Už delší dobu jsem měl v hledáčku kratší ultrazávod u Mácháče, někdy ještě z dob, kdy se to jmenovalo METR (Mácháč extreme trail run?). Lidi, co tam byli, si to chválili. Takže jsem si doma opatřil "volno k opuštění posádky" a vyrazil na Mácháč Run Fest. Start byl v RZ Karolínka pod kopcem Borný kousek za Starými Splavy. Naštěstí jsem ráno vyrazil z Prahy s dostatečným předstihem, protože silnici č. 9 mezi Liběchovem a Jestřebím zrovna dost intenzivně opravovali, takže na spoustě míst byla doprava jen jedním pruhem střídavě řízena semafory, což stálo dost času. Potom ještě, aby toho nebylo málo, se také jedním pruhem jezdilo přes Staré splavy. A co čert nechtěl, zrovna, když jsem tam chtěl projet já, vysypával tam v jediném průjezdném pruhu nějaký písek, či co, sklápěč, kterému se ale vana zasekla v horní poloze a nešla spustit dolů. Náklaďák tak nebyl schopen odtud odjet. Za mnou se mezitím vytvořila fronta dalších aut, takže ani obchvat přes Doksy už nebyl možný. Naštěstí pracovníci po chvíli vymysleli řešení: K náklaďáku se pomalu přišoural z boku bagr, který dal lžící vaně facku z boku, takže se umoudřila a spustila se dolů. Pak už nic cestě na start nepřekáželo. Vzhledem ke zpoždění zbylo tak akorát času na vyzvednutí čísla a čipu, přípravu výstroje a převlečení do závodního. Ještě před startem jsem potkal Advida. Na poslední chvíli jsem ještě potkal i sudetského Veverku, který mi přivezl teamová trička, takže jsme předáni museli nechat až po doběhu.
Těsně před startem byla ještě krátká rozprava, pak jsem se přesunuli ke startovní bráně a než jsem se zorientoval, bylo odstartováno. Vyběhli jsme slunečným ránem do prvního 10km okruhu. Všichni vystřelili, jako kdyby to bylo jediné kolo, ale nenechal jsem se strhnout a vše kontroloval jako obvykle ze zadních pozic. Dlouho jsem měl na dohled zbytek teamu iTB, ale za chvíli mi zmizeli v dálce. Nejprve se běželo skoro po rovině po písečných cestách v borovém lese, pak se ještě celkem v pohodě lezlo po úbočí kopce Borný, následovala zase dlouhá skoro rovná část po písečných cestách a pak přišel kopec. Opravdu pořádný kopec, nejspíš Malý Borný. Stoupání bylo ukrutné, musely se místy používat i ruce a v suchém písku to klouzalo zpátky. Podél cesty byly umístěny motivační cedule s nápisy jako "Hlavu vzhůru" nebo "70% výkonu je v mysli", ale nijak zvlášť to nepomáhalo. Konečně jsem byl nahoře, pak se běželo mírně zvlněným terénem s ne už tak technickým výstupem na Haviřský vrch se skalním útvarem, odkud byly docela pěkné výhledy do kraje. Potom seběh lesem dolů přes paseku u skály ČIhadlo, přes kterou byl v dálce krásně vidět Bezděz. Tady už člověk potkával rychlejší závodníky, kteří vybíhali do druhého, 25km kola. Cesta se na křižovatce začala vracet, kudy jsme ráno vybíhali. Proti už běží Advid a v patách se mu žene stádo závodníků na 25 km. Dobíhám do startovního zázemí, kde je brána a občerstvovačka. Svého ionťáku mám zatím plný camel, takže jen chleba se sádlem na posilněnou a jdu do druhého kola. Začátek se jen lehce vlní v písečných cestičkách, pak přebíháme silnici a vbíháme do lesa, kde běžíme kolem řady malebných skalních útvarů. Cesta začíná stoupat do kopečka, předbíhám řadu lidí ze závodu na 25 km. Před koncem táhlého stoupání dobíhám sudetského Veverku, který tu letos opět obhajuje bednu. Utěšuje mě, že takový hrozný kopec, jako v prvním kole bude už jen jeden někde na 50. km. Do kopce pak přechází do chůze, prý to tak má naplánované. Mně se ještě jít nechce, tak mu kousek poodběhnu (abych se pak celou dobu bál, kdy mně doběhne). Dál už se běží v podstatě po rovině, trochu to komplikuje suchý písek, který pokrývá cestu a trochu se do něj bořím. Následkem toho se mi začne dělat puchýř na spodní straně pravého ukazováčku, takže je nutná technická pauza na vysypání písku z bot a pak objevování nového stylu běhu, jak prstu ušetřit. Tady nahoře v lese se už dělá docela nepříjemné teplo. Letos na to mám obzvláštní štěstí ‒ při přípravě na téměř každý letošní závod je zima jak v Rusku, ale na závod samotný se udělá horko, takže se nehezky vařím.
Na okraji obce Hradčany je ale naštěstí občerstvovačka, takže trochu vody do sebe, trochu na sebe a vyrazit dál. Stoupá se nejprve dlouhým táhlým kopcem po pískovcovém podloží. Ačkoli je to v podstatě běhatelné, jsem už trochu uvařen, takže volím chůzi. Cesta pak prochází listnatým lesem do podstatně prudšího kopce. Nahoře na kopci podél nějakého plotu skoro doháním Pavla K., ale pak zaslechnu volání přírody a musím si odskočit. Naž to vykonám, je Pavel i se šancí na pokec v nedohlednu. Sbíhám dolů s kopce pořád listnatým lesem, pak se přehoupneme přes silnic zpět na písečné cesty kolem jezera a to už míříme zase zpět ke startu. Cestou předbíhám řadu lidí z 25 km trasy a v protisměru potkávám kluky, kteří už vyrážejí do posledního kola. Cesta se stále vlní a do startovního prostoru je ale ještě dost daleko, potkávám Borise Š., se kterým se známe z letošní Brdské stezky, tomu to dneska běží parádně. Nakonec se doplácám do cíle druhého kola, ubráním čip před pořadatelkou v cíli, která si myslela, že jdu jen 25 km, doplním vodu do camelu, pojím chleba se sádlem a vyrážím do posledního 25km kola.
Potkávám tu Pavla K.. který někde cestou zabloudil a trochu si to protáhl ‒ ještě, že jsem se k němu tam nahoře u plotu nepřidal :-), a sudetského Veverku, který na mne moc neztrácí. Cesta v podstatě kopíruje začátek druhého kola, ale nepřebíhá silnici a pokračuje po rovině kolem jezera do Starých Splavů. Za nimi je potřeba přejít frekventovanou silnici 38. Za ní se už zase běží víceméně lesem, nejprve celkem zvolna, potom už prudčeji stoupáme po zelené kolem řady krásných skal pod Maršovický vrch. Tady mne začínají dost nehezky bolet bedra, ale uklidňuji, se že do cíle je to už relativně jen kousek. Dále sbíháme sluneční výhní mezi poli do vsi Chlum, kde je na kraji občerstvovačka. Pár kelímků vody a nějaká kola a vyrazit polní cestou směrem zpět k cíli. Naštěstí po chvíli cesta zase mizí v lese, takže se horko dá celkem snášet. Přichází ale ukrutný stoupák, kde se občas ruka také hodí. S vědomím, že je to poslední se nějak vyškrábu nahoru. Pak už to jde zase celkem rovně kolem Holého vrchu. Následuje snad nejkrásnější část cesty mezi skalními stěnami Vůbčářské rokle. Bohužel tu dostávám parádní krizi, takže i po rovině chvílemi jen jdu. Potom sebíháme po červené značce zpět do Starých Splavů, přecházíme zpět silnici 38 a pak už je to v podstatě pořád po rovině až do cíle. Bohužel mi to tu už moc neběží, snažím se nastartovat TurboSnackem, ale nějak to nezabírá. Cesta bohužel nevede do cíle nejkratší cestou, vracíme se vlastně po svých stopách ze začátku třetího kola. Avizovaných 60 km je už dávno za mnou a už se mi vůbec nechce běžet, záda boí jako čert. Nakonec to ale nějak zlomím, abych se vešel do sedmi hodin. Do cíle dobíhám v čase 6:57:40 na 16. místě. Tam se dozvídám, že trasa měla 63 km, na ty poslední tři jsem už nějak dnes nebyl připraven.
V cíli čeká polévka a točená malinovka. Po sedmi hodinách v jemném písku mám nohy úplně černé, ve sprchách naštěstí teče teplá voda. Čekám ještě přes hodinu na sudetského Veverku, který měl v posledním kole problém s kolenem, abych si od něho vyzvedl trička, a pak už vyrážím rychle zpět domů. Ještě před odjezdem vidím dobíhat Advida, kterému se asi 60 km zdálo málo, tak si dost velký kus přidal po trase ve stejný čas oragnizovaného cyklistického závodu :-)
Celkově se výlet na Mácháč vydařil, atmosféra domácká ve stylu "když nejde o život, jde o ...", trať těžká a nádherná, prostě jsem si to dost užil. Do příště budu ještě muset trochu potrénovat kopce, které jsou tu dost zásadní.
Těsně před startem byla ještě krátká rozprava, pak jsem se přesunuli ke startovní bráně a než jsem se zorientoval, bylo odstartováno. Vyběhli jsme slunečným ránem do prvního 10km okruhu. Všichni vystřelili, jako kdyby to bylo jediné kolo, ale nenechal jsem se strhnout a vše kontroloval jako obvykle ze zadních pozic. Dlouho jsem měl na dohled zbytek teamu iTB, ale za chvíli mi zmizeli v dálce. Nejprve se běželo skoro po rovině po písečných cestách v borovém lese, pak se ještě celkem v pohodě lezlo po úbočí kopce Borný, následovala zase dlouhá skoro rovná část po písečných cestách a pak přišel kopec. Opravdu pořádný kopec, nejspíš Malý Borný. Stoupání bylo ukrutné, musely se místy používat i ruce a v suchém písku to klouzalo zpátky. Podél cesty byly umístěny motivační cedule s nápisy jako "Hlavu vzhůru" nebo "70% výkonu je v mysli", ale nijak zvlášť to nepomáhalo. Konečně jsem byl nahoře, pak se běželo mírně zvlněným terénem s ne už tak technickým výstupem na Haviřský vrch se skalním útvarem, odkud byly docela pěkné výhledy do kraje. Potom seběh lesem dolů přes paseku u skály ČIhadlo, přes kterou byl v dálce krásně vidět Bezděz. Tady už člověk potkával rychlejší závodníky, kteří vybíhali do druhého, 25km kola. Cesta se na křižovatce začala vracet, kudy jsme ráno vybíhali. Proti už běží Advid a v patách se mu žene stádo závodníků na 25 km. Dobíhám do startovního zázemí, kde je brána a občerstvovačka. Svého ionťáku mám zatím plný camel, takže jen chleba se sádlem na posilněnou a jdu do druhého kola. Začátek se jen lehce vlní v písečných cestičkách, pak přebíháme silnici a vbíháme do lesa, kde běžíme kolem řady malebných skalních útvarů. Cesta začíná stoupat do kopečka, předbíhám řadu lidí ze závodu na 25 km. Před koncem táhlého stoupání dobíhám sudetského Veverku, který tu letos opět obhajuje bednu. Utěšuje mě, že takový hrozný kopec, jako v prvním kole bude už jen jeden někde na 50. km. Do kopce pak přechází do chůze, prý to tak má naplánované. Mně se ještě jít nechce, tak mu kousek poodběhnu (abych se pak celou dobu bál, kdy mně doběhne). Dál už se běží v podstatě po rovině, trochu to komplikuje suchý písek, který pokrývá cestu a trochu se do něj bořím. Následkem toho se mi začne dělat puchýř na spodní straně pravého ukazováčku, takže je nutná technická pauza na vysypání písku z bot a pak objevování nového stylu běhu, jak prstu ušetřit. Tady nahoře v lese se už dělá docela nepříjemné teplo. Letos na to mám obzvláštní štěstí ‒ při přípravě na téměř každý letošní závod je zima jak v Rusku, ale na závod samotný se udělá horko, takže se nehezky vařím.
Na okraji obce Hradčany je ale naštěstí občerstvovačka, takže trochu vody do sebe, trochu na sebe a vyrazit dál. Stoupá se nejprve dlouhým táhlým kopcem po pískovcovém podloží. Ačkoli je to v podstatě běhatelné, jsem už trochu uvařen, takže volím chůzi. Cesta pak prochází listnatým lesem do podstatně prudšího kopce. Nahoře na kopci podél nějakého plotu skoro doháním Pavla K., ale pak zaslechnu volání přírody a musím si odskočit. Naž to vykonám, je Pavel i se šancí na pokec v nedohlednu. Sbíhám dolů s kopce pořád listnatým lesem, pak se přehoupneme přes silnic zpět na písečné cesty kolem jezera a to už míříme zase zpět ke startu. Cestou předbíhám řadu lidí z 25 km trasy a v protisměru potkávám kluky, kteří už vyrážejí do posledního kola. Cesta se stále vlní a do startovního prostoru je ale ještě dost daleko, potkávám Borise Š., se kterým se známe z letošní Brdské stezky, tomu to dneska běží parádně. Nakonec se doplácám do cíle druhého kola, ubráním čip před pořadatelkou v cíli, která si myslela, že jdu jen 25 km, doplním vodu do camelu, pojím chleba se sádlem a vyrážím do posledního 25km kola.
Potkávám tu Pavla K.. který někde cestou zabloudil a trochu si to protáhl ‒ ještě, že jsem se k němu tam nahoře u plotu nepřidal :-), a sudetského Veverku, který na mne moc neztrácí. Cesta v podstatě kopíruje začátek druhého kola, ale nepřebíhá silnici a pokračuje po rovině kolem jezera do Starých Splavů. Za nimi je potřeba přejít frekventovanou silnici 38. Za ní se už zase běží víceméně lesem, nejprve celkem zvolna, potom už prudčeji stoupáme po zelené kolem řady krásných skal pod Maršovický vrch. Tady mne začínají dost nehezky bolet bedra, ale uklidňuji, se že do cíle je to už relativně jen kousek. Dále sbíháme sluneční výhní mezi poli do vsi Chlum, kde je na kraji občerstvovačka. Pár kelímků vody a nějaká kola a vyrazit polní cestou směrem zpět k cíli. Naštěstí po chvíli cesta zase mizí v lese, takže se horko dá celkem snášet. Přichází ale ukrutný stoupák, kde se občas ruka také hodí. S vědomím, že je to poslední se nějak vyškrábu nahoru. Pak už to jde zase celkem rovně kolem Holého vrchu. Následuje snad nejkrásnější část cesty mezi skalními stěnami Vůbčářské rokle. Bohužel tu dostávám parádní krizi, takže i po rovině chvílemi jen jdu. Potom sebíháme po červené značce zpět do Starých Splavů, přecházíme zpět silnici 38 a pak už je to v podstatě pořád po rovině až do cíle. Bohužel mi to tu už moc neběží, snažím se nastartovat TurboSnackem, ale nějak to nezabírá. Cesta bohužel nevede do cíle nejkratší cestou, vracíme se vlastně po svých stopách ze začátku třetího kola. Avizovaných 60 km je už dávno za mnou a už se mi vůbec nechce běžet, záda boí jako čert. Nakonec to ale nějak zlomím, abych se vešel do sedmi hodin. Do cíle dobíhám v čase 6:57:40 na 16. místě. Tam se dozvídám, že trasa měla 63 km, na ty poslední tři jsem už nějak dnes nebyl připraven.
V cíli čeká polévka a točená malinovka. Po sedmi hodinách v jemném písku mám nohy úplně černé, ve sprchách naštěstí teče teplá voda. Čekám ještě přes hodinu na sudetského Veverku, který měl v posledním kole problém s kolenem, abych si od něho vyzvedl trička, a pak už vyrážím rychle zpět domů. Ještě před odjezdem vidím dobíhat Advida, kterému se asi 60 km zdálo málo, tak si dost velký kus přidal po trase ve stejný čas oragnizovaného cyklistického závodu :-)
Celkově se výlet na Mácháč vydařil, atmosféra domácká ve stylu "když nejde o život, jde o ...", trať těžká a nádherná, prostě jsem si to dost užil. Do příště budu ještě muset trochu potrénovat kopce, které jsou tu dost zásadní.
neděle 26. dubna 2015
Brdská stezka
Brsdká stezka, ačkoliv je to jenom 50 km a v podstatě je to silniční závod, se mi dost zalíbila, asi hlavně proto že ji běhá spousta kamarádů a je tu taková domácká atmosféra, třeba jako v Jirkově na crossmaratonu. Takže jsem si ji neneachl ujít. Letos jsem jel zase autobusem, ale ne s tak zbytečným předstihem jako minule, takže mi to akorát vyšlo na registraci, převlečení, rozklusání a společné oddílové foto:
Po startu zase jistím zadní řady. Původně jsem se chtěl držet buba, ale ten se rozhodl dnes závodit, takže na toho nemám. Naštěstí dobíhám pražského Veverku a mám si s kým povídat. A to až do Řitky, kde si musí odskočit. Dál tedy běžím sám. Na rozdíl od loňského roku, kdy tu bylo příjemně chladno a dokonce i lehce pršelo, se začíná dělat celkem nepříjemně teplo. Cesta vede přes Kytín především do kopce, ty prudší zdolávám rychlou chůzí, kdy mne sice někteří předbíhají, ale já jim to pak vracím na odpočatých nohách při seběhu. Za Stožcem začíná dlouhý seběh, kde se mi docela daří, jen trochu cítím stehna. Těšil jsem se na polštáře sasanek dole podél plotu obory, ale letos nějak nic. Cesta se dál vine kolem obory u Dobříše a sluníčko začíná vystrkovat růžky. Na občerstvení u Hájovny to ještě dávám celkem v pohodě, kousek za ním si ale musím odskočit a v tu chvíli se mi udělalo hrozně zle, motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Nějak to v sobě ale udržím a pomalým tempem se zase rozbíhám dál. Kousek cesty povídám s Pavlem K. hlavně o loňské Pražské stovce. Pak vede cesta stínem lesa a mně se daří zase trochu zrychlit. Na nekonečné asfaltce vlnící se s kopce do kopce dobíhám i Pavla F., který se tváří, že má krizi a už jenom jde. Na další občerstvovačce si nechávám nalít vodu na hlavu a na krk, takže je mi zase chvilku lépe. To trvá jen do dalšího občerstvení, kde dávám kolu, která ale chce hned za zatáčkou urgentně ven. Sice ji udržím v žaludku, ale je to boj. Další cesta vede do kopce a už nějak nemám síly na běh, takže kopec jen chodecky. Na konci kopce je naštěstí občerstvení, takže zase polít vodou a trochu to rozběhnout. Za chvíli jsme již v podstatě zpátky v Mníšku a čeká nás hlavně seběh dolů. Někde tady předbíhám Pavla Z., zkouším ho trochu povzbudit, aby se držel, ale už se nechytá. Sbíhám rozpáleným Mníškem dolů až do podchodu pod dálnicí. Pak je to ještě kousek z kopce po silnici, kde je varování pro řidiče, že probíhá běžecký závod (při pohledu na ty trosky ploužící se po silnici by to asi jinak nikdo nemohl poznat). Ještě vyběhnout na poslední kopeček, na něm u zastávky stojí bosý Dan Orálek a fotí, takže je potřeba nasadit vhodný výraz, aby nebylo na fotce vidět, jak špatné to se mnou je :-) Pak ještě podchod a nějak to dotrpět těch pár metrů po stadionu do cílové brány. V cíli naštěstí mají vlahý sladký čaj, který je můj žaludek ochoten snášet.
Cílový čas 4:30:51 sice není úplně takový, jaký jsem si přál, ale je to pořád rychleji než loni, takže zase zas taková tragédie to nebyla. Pak už jen ledová sprcha, pokecat s kamarády, dát pár piv a když se žaludek konečně usadil, tak i oběd. Výsledek sice není nijak zářný, ale Brdskou jsem si zase maximálně užil.
Cílový čas 4:30:51 sice není úplně takový, jaký jsem si přál, ale je to pořád rychleji než loni, takže zase zas taková tragédie to nebyla. Pak už jen ledová sprcha, pokecat s kamarády, dát pár piv a když se žaludek konečně usadil, tak i oběd. Výsledek sice není nijak zářný, ale Brdskou jsem si zase maximálně užil.
sobota 13. prosince 2014
Pražská stovka 2014
Minulý rok jsem z různých důvodů absolvoval na Pražské stovce jen dětskou porci 65 km, ale docela jsem se namlsal. Proto jsem si letos naplánoval zkusit trasu celou.
Příprava před závodem nebyla úplně optimální. Problémy nastaly vlastně už týden před maratonem ve Stromovce. To jsme ještě v neděli večer normálně v pohodě vyrazili na taneční trénink. Před koncem mi ale naprosto totálně došlo, ještě jsem se nějak doplazil domů a zapadl do postele s šílenou zimnicí, že jsem skoro ani nebyl schopen dojít na záchod. Druhý den ráno byla situace lepší, takže jsem nějak pokračoval v přípravě na maraton v domnění, že se to zlepší. Měl jsem se na ten maraton ale raději vykašlat. Začátek byl celkem v pohodě, ale zhruba od 30. km to začalo dřít. Nejprve jsem se uklidňoval, že 3:20 také není špatný čas, potom, že za 3:25 to také ještě nějak unesu, a ke konci jsem už jen doufal, že se vejdu do 3:30. No, nevešel. Nakonec jsem se dotáhl do cíle za 3:33 a měl jsem toho dost. Takže místo plánovaného odpočinkového týdne a pak vytažení týdenní kilometráže ke 130 km jsem nějakou dobu poklusával někde kolem polovičního množství a nakonec jsem skončil úplně bez běhání, zato s ATB. Ke konci listopadu se mi přece jen podařilo dát předposlední týden za 100 km a poslední za 130 km. Abych to neměl tak jednoduché, tak mi ještě během té doby vypadla plomba z osmičky. Zubařka byla neoblomná, takže jsem si ještě v posledním listopadovém týdnu musel střihnout extrakci a nějak to rozběhat.
V den startu dopoledne mi přišel e-mail od Tomáše O., že podle Olafova vyjádření na facebooku jsou prý stráně nad Slapskou přehradou rozmáčené a bez hůlek to snad ani nepůjde (s dovětkem, že on sám je tedy nemá a ani si je nebude kupovat). Když se přidal i 12HonzaDe s tím, že on určitě s holemi, vyděsilo mne to natolik, že jsem se rozhodl původní plán, běžet bez holí, raději přehodnotit. Již od jara jsem totiž šťastným majitelem luxusních lehoučkých karbonových holí. Jenomže už od toho jara jsem si říkal, že se s nimi budu muset naučit běhat, jen jsem to dosud nějak nestihl. Nakonec jsem se nechal zviklat, hole jsem vybalil z původního obalu, rychle nastudoval, jak se zapojují a vypojují rukavičky z holí a rozhodl se, že na trati bude dost času se to s nimi naučit. Nechci předbíhat, ale musím zde Tomášovi za jeho varování poděkovat, protože nevím, jestli bych to bez holí vůbec dal.
Večer jsem zabalil běžecký batoh a při té příležitosti jsem zjistil, že mu zkorodovaly kovové jezdce zipů, takže ještě chvilku trvalo, než jsem je rozhýbal a přesvědčil alespoň k nějaké spolupráci. Kromě toho jsem měl ještě tašku s čistým oblečením na převlečení. Už v běžeckém a s holemi jsem konečně vyrazil na presentaci do Modřan do ZŠ Profesora Švejcara. Už cestou jsem na metru Kačerov narazil na Tomáše O, který skutečně vyrazil bez holí. Spolu jsme pak prošli presentací a uložili si věci v tělocvičně. Abychom tam nezabírali cenný prostor, přesunuli jsme se do vstupní chodbičky, kde mě Tomáš začal strašit, že ten kousek kolem Slapské přehrady zná, že tam běžel EPO Trail Maniacs, že tam není žádný most a že oni tam brodili do půl stehen. Říkal jsem si, že ani Olaf snad není takový nelida, aby nechal lidi brodit řeku začátkem prosince, ale na optimismu mi to nepřidalo. Navíc do naší chodbičky dorazil starší pán, který říkal, že se byl ráno podívat za světla na kus trati, a že je to tam náročné, že určitě budeme muset lézt po čtyřech, což dokládal zablácenými koleny. Prostě není nad dobrou psychickou přípravu před závodem :-)
Raději jsme tedy s Tomášem vyrazili v předstihu ze školy na zastávku Praha-Modřany, odkud byl společný odjezd vlakem ČD do místa startu. Šli jsme opravdu ve velkém předstihu, abychom tam včas trefili s tím, že když tak počkáme v nádražní budově. Na místě se ale ukázalo, že na modřanské zastávce žádná nádražní budova není, jenom zastřešený perón. Tak jsem si tam té zimě pěkně tři čtvrtě hodinky počkali na vlak. Vlak jel podle slibu značně posílen, takže se všichni v pohodě vešli k sezení. Užívali jsme si posledních chvil sezení, dřímání, klidu a tepla, než jsme s malým zpožděním dojeli do Staré Huti kousek od Dobříše. Průvodčí při našem vystupování komentoval, že tolik lidí a ani takhle dlouhý vlak tady ještě nikdy neviděli :-) Vysypali jsme se všichni z vlaku, pomalu došli kousek od nádraží a najednou se celý dav dal pomalu do pohybu, z čehož jsme usoudili, že bylo odstartováno. Podle hodinek ve 23:40. Kousek jsme běželi s Tomášem spolu, ale ten pak usoudil, že tak pomalu jako já běžet nedokáže, tak jsem ho poslal dopředu.
Už hned od začátku bylo v kuželi světla čelovku vidět, že jemně ale usilovně mrholí. Naštěstí bylo relativně teplo. Cesta byla pěkně namočená, takže se kaluže střídaly s bahnem hned od začátku. V první části, kdy jsme běželi ze Staré Huti skoro přímo k Vltavě se nic moc zajímavého nedělo. Jen kousek před první tajnou kontrolou v Boroticích, kde jsme naším přesunem probudili a rozštěkali všechny psy, stál spravedlivě rozhořčený starší pán s baterkou v ruce a nadával nám, že si máme příště rozmyslet běhat v noci přes ves. Cesta dál už pokračovala krásným lesním úsekem kolem Hubenovské zátoky, kde to kupodivu ani moc neklouzalo, na první čipovou kontrolu do Cholína. Tady byl k dispozici teplý čaj a spousta různého občerstvení, jen tu bylo trochu moc běžců najednou. Na první čipové kontrole na 18. km jsem byl ve 2:05 na 173. místě. Tomáš byl už dávno pryč, jen jsem tu zastihl Honzu s Veverkou sudetským, kteří už ale byli na odchodu. Během občerstvení se nám dostalo informace, že kontroly K4 a K5 nejsou, protože lesáci strhali značení, a jde se rovnou na K6. Podle instrukcí se za mostem nemělo odbočit ze silnice do lesa, ale pokračovat po silnici až na kopec, kde bude stát auto a ukáže nám, kudy po modré na naučnou stezku, kde bude trať normálně pokračovat.
Úsek po asfaltce byl trochu nudný. Po zhruba 2,5 km jsme dorazili na kopec, kde doprava vedla cesta s modrou značkou. Auto tam nicméně nebylo žádné, tak jsme se chvilku dohadovali se spoluběžci, kteří ale zastávali názor, že když tam není, auto, není to správná odbočka. Tak jsme tedy pokračovali po silnici dál. Když ale ani za další kus cesty žádné auto nebylo, usoudili jsme, že asi nejdeme úplně dobře. Jeden z nás měl vytištěnou mapu trasy, ale ukázalo se, vzhledem ke změně jsme už mimo její oblast. Naštěstí mapa v mém mobilu kupodivu tentokrát fungovala, tak jsme se podle ní vrátili do obce Křepenice a tam dokonce trefili i správně pokračování modré značky. Ještě, že jsme si chybu uvědomili včas a moc jsme tedy nekufrovali.
Po silnici jsme dorazili až na naučnou stezku Drbákov-Albertovy skály. Tam to bylo moc vydařené. Po mokrých kluzkých schodech nad srázem rovnou do Vltavy pořád nahoru a dolu, místy jištěni řetězy, jsme konečně dorazili na kýženou K6 a pokračovali dál. V místě, kde se otáčela NS jsme ale ještě museli zaběhnout do Častoboře pro K7 a po stejné cestě se pak vracet na toto místo. Alespoň si člověk udělal představu, kdo běží před ním a kdo za ním. Někde v těchto místech se objevil první zásadní problém. Jak pořád mrholilo, nebo byla mlha, měl jsem pěkně promáčené kalhoty i trencle, takže jsem chytil parádního vlka. Měl jsem s sebou nádobku s vazelínou, ale i přes časté mazání jsem se této velice nepříjemné komplikace nezbavil a vlk kousal až do cíle. Cesta se dál vracela zpátky nad Albertovými skalami a vedla přes vyhlídku Výstřeší a Bartůňkovu vyhlídku. Za pěkného dne by z nich byl asi krásný výhled na přehradu, leč v noci a husté mlze byl člověk rád, že nalezl alespoň fix na kontrolách. Na rozcestí U Křížku pak byla tajná kontrola s teplým čajem a obloženými chleby, což docela zvedlo morálku.
Dál byla cesta celkem jednotvárná, pořád nějakými rozbahněnými cestami, ani jsem pořádně nevěděl, kde zrovna jsme. Když jsme stoupali na Kozí Hřbet, doběhl jsem dvojici 12HonzaDe s Veverkou. Spolu s nimi jsem vystoupal na zříceninu hrádku, kde měla být kontrola K10, ale fix jsme nemohli najít. Když jsem se divil, že tu není kontrola, Honza komentoval, že to je možná jen odbočka ke strašidlu. To mě docela rozesmálo. Smál jsem se tomu ještě i v šíleně uklouzaném bahnitém sešupu dolů k potoku Mastník. Tam mi ale zmrzl úsměv na rtech, protože potok se sice nemusel brodit, ale bylo nutné přejít přes kmen padlého stromu.
Na straně od Hrádku byl kmen dost široký, až jsem měl potíž na něj vylézt, ale během cesty nad hučící vodou se začal nepříjemně zužovat. Nakonec jsem se opatrnými krůčky dostal šťastně na druhou stranu. Dál se pokračovalo cestou necestou s podlézáním kmenů po břehu potoka, aby v závěru bylo nutné vystoupat po strmých schodech k desce na Psaných skalách, kde byla K11, a přitom se vyhýbat závodníkům, kteří po stejných úzkých schodech sestupovali (klouzali) od kontroly. Pak se zase ti další museli vyhnout, když jsme sestupovali my.
Cesta vedla přes Nahoruby na další čipovou kontrolu v Juniorcampu na Nové Živohošti na 46. km. Někde tady cestou mne zastihlo rozednění a také nepříjemná změna, kdy se mlha s mrholením změnila v regulérní déšť. Cestou do kempu jsme zase potkávali závodníky před námi, tak jsem si alespoň udělal obrázek, o kolik je Tomáš O. přede mnou. V kempu byla hospoda s teplou polévkou, v mém případě gulášovou., a čipovou kontrolou. Tady jsem byl v 7:35 na 155. místě. Posilněn polévkou vyrážím opět do deště a teprve teď potkávám Honzu s Veverkou. Hoši se někde zapomněli :-) Déšť není nijak extra silný, ale vytrvalý. Je to dost nepříjemné. Sice mám s sebou igelitovou pláštěnku, ale jsem po celé noci mlhy a mrholení tak promáčený, že už nemá smysl si ji oblékat. Pokračujeme nad skály na vyhlídku Na Vrchovnici, kde kromě kontroly stojí symbolicky osamělá litrová lahev od vodky. Dál se cesta celkem pohodlně vine lesem s občasnými výhledy na hladinu slapské přehrady a přes Marjánku sbíháme k Živohošťskému mostu a pokračujeme nijak zajímavou cestou až na další čipovou kontrolu s polévkou v penzionu Pod lípou v Měříně, 62 km. Opět se tu střídáme s Tomášem O. Já jsem tu v 10:19 na 144. místě. Běžec přede mnou odmítá polévku a předává mi na ni lístek, takže tu do sebe cpu jednu kuřecí a jednu ovarovou se dvěma rohlíky. Obsluha nestačí točit nápoje, takže se jen napiji vody z kohoutku na záchodě a chvátám dál pře Stromeč, Rabyni, Pexův luh a Teletín na vyhlídku Máj. Tady už mám falešný pocit, že do Třebenic to bude už jenom kousek. Ale jako bych neznal Olafa. Nejprve vede cesta po žluté značce tak neskutečně klouzavým prudkým svahem dolů, že mám fakt strach. Nicméně tady to ještě s holemi dávám. Ukolébán úspěchem, o kus dál mi v traverzu podklouznou nohy a poprvé se válím v blátě. Po značce sbíháme až k brodu u říčky Třeblová. Naivně se tu pokouším to nejhorší umýt v potoce. Už za chvíli se ale ukáže, že to byla zbytečná snaha. Ze žluté značky nás najednou černé šipky vlastního značení ženou necestou do nejprudšího kopce v okolí – kam se hrabe výstup z údolí Nazaret. Celý svah je navíc šíleně rozmáčený a rozbitý od nohou předchozích závodníků. I s pomocí holí to tu jde jen minimální rychlostí, kdy je potřeba mít alespoň tři kvazipevné body (takové, aby nejely dolů noc rychle) a zbylou nohou nebo holí hledat alespoň zdánlivě pevné místo pro další krok, který by měl být alespoň o kousek delší než to, o kolik zatím člověk sklouzne dolů. Ani po výstupu nahoru není vyhráno, cesta traverzuje lesem chvilku s kopce, chvilku do kopce, ale vždy s ukrutným bočním sklonem, takže obě hole zapíchnout pod sebe a pomaličku přesouvat vždy jen jednu nohu. Běžet se nedá, jít se nedá. Cesta je šíleně rozbitá od nohou předchůdců a uklouzaná jako mýdlo. I přes veškerou snahu se tu několikrát válím v bahně. Ztrácí smysl počítat, kolikrát. Lidé, kteří nemají hole jsou na tom ještě mnohem hůř a snaží se zachytit alespoň větví a popadaných kmenů stromů. Jsem celkem smutný z toho, jak jsme tu celkem zbytečně zničili kus krásného lesa. Cesta je náročná fyzicky i psychicky, ale nakonec přeci jen ústí u hráze Slapské přehrady. Posledních pět kilometrů mi zabralo hodinu a čtvrt! Dál už jen po rovině až do Třebenické hospůdky na polévku. Dorážím na 80. km v 14:13 na 112. místě a dostávám itinerář na druhou část trasy.
V hospůdce už sedí Tomáš, dává si smažák a hranolky. Já jdu jenom do polévky, opět gulášové, a půl litru Kofoly. Kromě nás sedí v hospodě i místní štamgasti, kteří jsou upřímně udiveni, že nám nestačí těch 80 km, ale že ještě pokračujeme dál do Prahy. Na záchodě ještě rychle převleču trencle za suché z batohu, ale od vlka to nijak nepomůže. Tomáš zatím zůstává v hospodě, aby doplnil energii a říká, že to zkusí aspoň do Pikovic. Každopádně ho obdivuji za to, že se sem dostal i bez holí. Vyrážím na stezku kolem Svatojánských proudů.
To je zase radost, když se dá kousek běžet. Běžím přes osadu Ztracenka až k rozcestí s modrou. Tady padá tma a nasazuji opět čelovku. Nahoru do kopce to netáhne a padá mlha, takže čelovka vytváří pouze bílou zeď. Tím pádem se nedá běžet ani za chvilku dolů s kopce do Štěchovic, protože klouzavé bahno bez vizuální orientace hrozí ošklivým pádem. Dole ve Štěchovicích naštěstí není mlha a pouze prší, takže se dá zase běžet, přes most a proti proudu řeky až do místa, kde žlutá značka odbočuje nahoru do blátivého kopce na obec Závist. Tady už jenom jdu. Nahoře na kopci mi píchne v pravém koleni, což je situace, kterou znám z Krakonošovy stovky. Pokouším se to rozběhat, ale dost to bolí. Při chůzi se to dá snášet, jen je důležité se nezastavit. Jakmile se zastavím, koleno zatuhne a znovu ho rozhýbat dost bolí. Takže od této chvíle už jenom chůzí a při zastavení na kontrole nebo na močení musím pochodovat na místě jako blbec :-) Slézám opatrně z kopce až do Pikovic, kde je v restauraci U Dolejších další čipová kontrola na 99. km. Tady jsem v 18:44 na 104. místě. Dávám vývar, horký ovocný čaj a k tomu miňonky z vlastních zásob.
Zvedám se, rozcházím koleno a vydávám se do kopce přes Petrov až na kopec Ďábel, kde je prý geometrický střed Čech, což je tu názorně zobrazeno mapou republiky s vepsanou kružnicí. Tady mne dochází Aleš, se kterým jsme běželi konec letošní Krakonošky. Dávám mu trochu ze své vazelíny, protože vlk dnes docela v našich řadách řádí. Ještě s námi jde Pepa, který, jak se později ukáže, jde celý EKUT. Tempo máme vyrovnané tak jdeme pěšky spolu přes Zvoli až na další čipovou kontrolu ve Skochovicích (110. km). Kontrola je pod dalším šíleně klouzavým kopcem v kempu Park Lávka. Kontrola je vtipně v prvním patře nad schody. Jsme tu v 21:23 na 100. místě. V hospodě se ukazuje, že mají polévku (žampionovou) a k pití už jenom svařák. Navíc číšník sděluje, že v deset zavírají, takže nevím, jak dopadli s občerstvením ti za námi. Tady ještě přibíráme do party Jirku, který tu seděl před námi a propichoval si puchýře na nohách.
Už se zdá, že do cíle je to jenom kousek, ale ještě nás čeká několik stoupání na kopec a klesání zpět k Vltavě. Tak spolu šlapeme na Ohrobskou cestu, klesáme na nádraží Jarov, odkud se drápeme přes mokré skály na Károv jen proto, abychom opět slezli do sousedního údolí. Tam se napojujeme na žlutou značku, která nás vede až nahoru na hradiště na Závisti. Vede nás Pepa, já spěchám za ním. Nahoře zjišťujeme, že druzí dva kluci jsou daleko za námi, a rozhodujeme se, že na ně nečekáme. Takže naše úderka se rozpadá a dál pokračujeme ve dvojici. Klesání dolů ze Závisti do Zbraslavi je zase pěkně uklouzané a bez holí bych ho dával jen těžko. Ve Zbraslavi zatáčíme k minizoo, kde mne překvapuje, že vedle ostaních zvířátech spí i sova, zatímco její kolegyně v lese vesele houkaly. Vyšvihneme se k Hálkovu pomníku a klesáme na silnici, odkud pokračují Olafovy bílé šípky. Na rozdíl od loňska je i tato část značena, stejně jako celá trasa, pomocí odrazek, takže letos tu ani já nezabloudím. Drápeme se nahoru na Šance. Tady mám víc sil já, ale Pepa se naštěstí drží a povzbuzuje, že je to poslední kopec, protože Modřanská rokle se prý nepočítá :-) Kopec je nekonečný, ale nakonec jsme nahoře a konečně začínám mít pocit, že to skutečně dám. Následuje nekonečný úsek lesem kolem letiště Točná po bílých šipkách. S mým kolenem nemá smysl běžet, ale jdeme celkem svižně, takže kromě trojice běžců, kteří nás v lese předběhli, předcházíme i nějaké závodníky. Cesta k Petrově strouze nebere konce. Někde tady mi zvoní telefon a má nejdražší zjišťuje, zda jsme již cíli. Uklidňuji ji i sebe, že nám zbývají už jen čtyři kilometry do cíle. U Petrovy strouhy je poslední kontrola, potom už jenom opatrně slézt do Modřanské rokle a zase vylézt ten příšerný stoupák nahoru. Na samotné hraně rokle předcházíme dalšího závodníka a už jsme na sídlišti a chvátáme do cíle. Nijak se neženeme, jen občas kontroluji, zda nás někdo nedochází. Celkem v klidu tak dojdeme do ZŠ profesora Švejcara a čipujeme cíl na 131. km v 2:08, což představuje cílový čas 26:28:32 a 93. místo. Následují už jen samá pozitiva: pamětní list, občerstvení, svléknout mokré a smrduté hadry a teplá(!) sprcha. Vzhledem k pokročilé hodině se rozhoduji nejet noční dopravou domů. Krátce zdřímnu na zemi v tělocvičně a domů jedu až o půl šesté normální denní dopravou. Závěrem zbývá už jen dodat, že ačkoli jsem podle hodinek spálil 11 a půl
tisíce kalorií, což odpovídá asi kilo a čtvrt vepřového sádla, na mých
vlastních sádlových zásobách se to nijak neprojevilo :-(
I přes to, že jsem dost podstatně překročil původně plánovaných 24 hodin, jsem s celkovým výsledkem spokojen, protože za daných podmínek jsem to jen těžko mohl dát lépe. Cesta to byla velice náročná a několikrát mi umožnila sáhnout si opravdu hodně hluboko. Skoro celou dobu jsem si to ale moc užíval především díky perfektní práci celého Olafova týmu, takže budiž vám, organizátorům třikrát sláva. Z celé akce je totiž cítit to, že jde hlavně o to, aby si to účastníci maximálně užili, což se o spoustě jiných závodů v dnešní době rozhodně říci nedá.
Příprava před závodem nebyla úplně optimální. Problémy nastaly vlastně už týden před maratonem ve Stromovce. To jsme ještě v neděli večer normálně v pohodě vyrazili na taneční trénink. Před koncem mi ale naprosto totálně došlo, ještě jsem se nějak doplazil domů a zapadl do postele s šílenou zimnicí, že jsem skoro ani nebyl schopen dojít na záchod. Druhý den ráno byla situace lepší, takže jsem nějak pokračoval v přípravě na maraton v domnění, že se to zlepší. Měl jsem se na ten maraton ale raději vykašlat. Začátek byl celkem v pohodě, ale zhruba od 30. km to začalo dřít. Nejprve jsem se uklidňoval, že 3:20 také není špatný čas, potom, že za 3:25 to také ještě nějak unesu, a ke konci jsem už jen doufal, že se vejdu do 3:30. No, nevešel. Nakonec jsem se dotáhl do cíle za 3:33 a měl jsem toho dost. Takže místo plánovaného odpočinkového týdne a pak vytažení týdenní kilometráže ke 130 km jsem nějakou dobu poklusával někde kolem polovičního množství a nakonec jsem skončil úplně bez běhání, zato s ATB. Ke konci listopadu se mi přece jen podařilo dát předposlední týden za 100 km a poslední za 130 km. Abych to neměl tak jednoduché, tak mi ještě během té doby vypadla plomba z osmičky. Zubařka byla neoblomná, takže jsem si ještě v posledním listopadovém týdnu musel střihnout extrakci a nějak to rozběhat.
V den startu dopoledne mi přišel e-mail od Tomáše O., že podle Olafova vyjádření na facebooku jsou prý stráně nad Slapskou přehradou rozmáčené a bez hůlek to snad ani nepůjde (s dovětkem, že on sám je tedy nemá a ani si je nebude kupovat). Když se přidal i 12HonzaDe s tím, že on určitě s holemi, vyděsilo mne to natolik, že jsem se rozhodl původní plán, běžet bez holí, raději přehodnotit. Již od jara jsem totiž šťastným majitelem luxusních lehoučkých karbonových holí. Jenomže už od toho jara jsem si říkal, že se s nimi budu muset naučit běhat, jen jsem to dosud nějak nestihl. Nakonec jsem se nechal zviklat, hole jsem vybalil z původního obalu, rychle nastudoval, jak se zapojují a vypojují rukavičky z holí a rozhodl se, že na trati bude dost času se to s nimi naučit. Nechci předbíhat, ale musím zde Tomášovi za jeho varování poděkovat, protože nevím, jestli bych to bez holí vůbec dal.
Večer jsem zabalil běžecký batoh a při té příležitosti jsem zjistil, že mu zkorodovaly kovové jezdce zipů, takže ještě chvilku trvalo, než jsem je rozhýbal a přesvědčil alespoň k nějaké spolupráci. Kromě toho jsem měl ještě tašku s čistým oblečením na převlečení. Už v běžeckém a s holemi jsem konečně vyrazil na presentaci do Modřan do ZŠ Profesora Švejcara. Už cestou jsem na metru Kačerov narazil na Tomáše O, který skutečně vyrazil bez holí. Spolu jsme pak prošli presentací a uložili si věci v tělocvičně. Abychom tam nezabírali cenný prostor, přesunuli jsme se do vstupní chodbičky, kde mě Tomáš začal strašit, že ten kousek kolem Slapské přehrady zná, že tam běžel EPO Trail Maniacs, že tam není žádný most a že oni tam brodili do půl stehen. Říkal jsem si, že ani Olaf snad není takový nelida, aby nechal lidi brodit řeku začátkem prosince, ale na optimismu mi to nepřidalo. Navíc do naší chodbičky dorazil starší pán, který říkal, že se byl ráno podívat za světla na kus trati, a že je to tam náročné, že určitě budeme muset lézt po čtyřech, což dokládal zablácenými koleny. Prostě není nad dobrou psychickou přípravu před závodem :-)
Raději jsme tedy s Tomášem vyrazili v předstihu ze školy na zastávku Praha-Modřany, odkud byl společný odjezd vlakem ČD do místa startu. Šli jsme opravdu ve velkém předstihu, abychom tam včas trefili s tím, že když tak počkáme v nádražní budově. Na místě se ale ukázalo, že na modřanské zastávce žádná nádražní budova není, jenom zastřešený perón. Tak jsem si tam té zimě pěkně tři čtvrtě hodinky počkali na vlak. Vlak jel podle slibu značně posílen, takže se všichni v pohodě vešli k sezení. Užívali jsme si posledních chvil sezení, dřímání, klidu a tepla, než jsme s malým zpožděním dojeli do Staré Huti kousek od Dobříše. Průvodčí při našem vystupování komentoval, že tolik lidí a ani takhle dlouhý vlak tady ještě nikdy neviděli :-) Vysypali jsme se všichni z vlaku, pomalu došli kousek od nádraží a najednou se celý dav dal pomalu do pohybu, z čehož jsme usoudili, že bylo odstartováno. Podle hodinek ve 23:40. Kousek jsme běželi s Tomášem spolu, ale ten pak usoudil, že tak pomalu jako já běžet nedokáže, tak jsem ho poslal dopředu.
 |
| Trasa závodu |
Úsek po asfaltce byl trochu nudný. Po zhruba 2,5 km jsme dorazili na kopec, kde doprava vedla cesta s modrou značkou. Auto tam nicméně nebylo žádné, tak jsme se chvilku dohadovali se spoluběžci, kteří ale zastávali názor, že když tam není, auto, není to správná odbočka. Tak jsme tedy pokračovali po silnici dál. Když ale ani za další kus cesty žádné auto nebylo, usoudili jsme, že asi nejdeme úplně dobře. Jeden z nás měl vytištěnou mapu trasy, ale ukázalo se, vzhledem ke změně jsme už mimo její oblast. Naštěstí mapa v mém mobilu kupodivu tentokrát fungovala, tak jsme se podle ní vrátili do obce Křepenice a tam dokonce trefili i správně pokračování modré značky. Ještě, že jsme si chybu uvědomili včas a moc jsme tedy nekufrovali.
Po silnici jsme dorazili až na naučnou stezku Drbákov-Albertovy skály. Tam to bylo moc vydařené. Po mokrých kluzkých schodech nad srázem rovnou do Vltavy pořád nahoru a dolu, místy jištěni řetězy, jsme konečně dorazili na kýženou K6 a pokračovali dál. V místě, kde se otáčela NS jsme ale ještě museli zaběhnout do Častoboře pro K7 a po stejné cestě se pak vracet na toto místo. Alespoň si člověk udělal představu, kdo běží před ním a kdo za ním. Někde v těchto místech se objevil první zásadní problém. Jak pořád mrholilo, nebo byla mlha, měl jsem pěkně promáčené kalhoty i trencle, takže jsem chytil parádního vlka. Měl jsem s sebou nádobku s vazelínou, ale i přes časté mazání jsem se této velice nepříjemné komplikace nezbavil a vlk kousal až do cíle. Cesta se dál vracela zpátky nad Albertovými skalami a vedla přes vyhlídku Výstřeší a Bartůňkovu vyhlídku. Za pěkného dne by z nich byl asi krásný výhled na přehradu, leč v noci a husté mlze byl člověk rád, že nalezl alespoň fix na kontrolách. Na rozcestí U Křížku pak byla tajná kontrola s teplým čajem a obloženými chleby, což docela zvedlo morálku.
Dál byla cesta celkem jednotvárná, pořád nějakými rozbahněnými cestami, ani jsem pořádně nevěděl, kde zrovna jsme. Když jsme stoupali na Kozí Hřbet, doběhl jsem dvojici 12HonzaDe s Veverkou. Spolu s nimi jsem vystoupal na zříceninu hrádku, kde měla být kontrola K10, ale fix jsme nemohli najít. Když jsem se divil, že tu není kontrola, Honza komentoval, že to je možná jen odbočka ke strašidlu. To mě docela rozesmálo. Smál jsem se tomu ještě i v šíleně uklouzaném bahnitém sešupu dolů k potoku Mastník. Tam mi ale zmrzl úsměv na rtech, protože potok se sice nemusel brodit, ale bylo nutné přejít přes kmen padlého stromu.
 |
| Takhle to tam asi vypadalo za světla (obrázek z pason.rajce.idnes.cz) |
Cesta vedla přes Nahoruby na další čipovou kontrolu v Juniorcampu na Nové Živohošti na 46. km. Někde tady cestou mne zastihlo rozednění a také nepříjemná změna, kdy se mlha s mrholením změnila v regulérní déšť. Cestou do kempu jsme zase potkávali závodníky před námi, tak jsem si alespoň udělal obrázek, o kolik je Tomáš O. přede mnou. V kempu byla hospoda s teplou polévkou, v mém případě gulášovou., a čipovou kontrolou. Tady jsem byl v 7:35 na 155. místě. Posilněn polévkou vyrážím opět do deště a teprve teď potkávám Honzu s Veverkou. Hoši se někde zapomněli :-) Déšť není nijak extra silný, ale vytrvalý. Je to dost nepříjemné. Sice mám s sebou igelitovou pláštěnku, ale jsem po celé noci mlhy a mrholení tak promáčený, že už nemá smysl si ji oblékat. Pokračujeme nad skály na vyhlídku Na Vrchovnici, kde kromě kontroly stojí symbolicky osamělá litrová lahev od vodky. Dál se cesta celkem pohodlně vine lesem s občasnými výhledy na hladinu slapské přehrady a přes Marjánku sbíháme k Živohošťskému mostu a pokračujeme nijak zajímavou cestou až na další čipovou kontrolu s polévkou v penzionu Pod lípou v Měříně, 62 km. Opět se tu střídáme s Tomášem O. Já jsem tu v 10:19 na 144. místě. Běžec přede mnou odmítá polévku a předává mi na ni lístek, takže tu do sebe cpu jednu kuřecí a jednu ovarovou se dvěma rohlíky. Obsluha nestačí točit nápoje, takže se jen napiji vody z kohoutku na záchodě a chvátám dál pře Stromeč, Rabyni, Pexův luh a Teletín na vyhlídku Máj. Tady už mám falešný pocit, že do Třebenic to bude už jenom kousek. Ale jako bych neznal Olafa. Nejprve vede cesta po žluté značce tak neskutečně klouzavým prudkým svahem dolů, že mám fakt strach. Nicméně tady to ještě s holemi dávám. Ukolébán úspěchem, o kus dál mi v traverzu podklouznou nohy a poprvé se válím v blátě. Po značce sbíháme až k brodu u říčky Třeblová. Naivně se tu pokouším to nejhorší umýt v potoce. Už za chvíli se ale ukáže, že to byla zbytečná snaha. Ze žluté značky nás najednou černé šipky vlastního značení ženou necestou do nejprudšího kopce v okolí – kam se hrabe výstup z údolí Nazaret. Celý svah je navíc šíleně rozmáčený a rozbitý od nohou předchozích závodníků. I s pomocí holí to tu jde jen minimální rychlostí, kdy je potřeba mít alespoň tři kvazipevné body (takové, aby nejely dolů noc rychle) a zbylou nohou nebo holí hledat alespoň zdánlivě pevné místo pro další krok, který by měl být alespoň o kousek delší než to, o kolik zatím člověk sklouzne dolů. Ani po výstupu nahoru není vyhráno, cesta traverzuje lesem chvilku s kopce, chvilku do kopce, ale vždy s ukrutným bočním sklonem, takže obě hole zapíchnout pod sebe a pomaličku přesouvat vždy jen jednu nohu. Běžet se nedá, jít se nedá. Cesta je šíleně rozbitá od nohou předchůdců a uklouzaná jako mýdlo. I přes veškerou snahu se tu několikrát válím v bahně. Ztrácí smysl počítat, kolikrát. Lidé, kteří nemají hole jsou na tom ještě mnohem hůř a snaží se zachytit alespoň větví a popadaných kmenů stromů. Jsem celkem smutný z toho, jak jsme tu celkem zbytečně zničili kus krásného lesa. Cesta je náročná fyzicky i psychicky, ale nakonec přeci jen ústí u hráze Slapské přehrady. Posledních pět kilometrů mi zabralo hodinu a čtvrt! Dál už jen po rovině až do Třebenické hospůdky na polévku. Dorážím na 80. km v 14:13 na 112. místě a dostávám itinerář na druhou část trasy.
V hospůdce už sedí Tomáš, dává si smažák a hranolky. Já jdu jenom do polévky, opět gulášové, a půl litru Kofoly. Kromě nás sedí v hospodě i místní štamgasti, kteří jsou upřímně udiveni, že nám nestačí těch 80 km, ale že ještě pokračujeme dál do Prahy. Na záchodě ještě rychle převleču trencle za suché z batohu, ale od vlka to nijak nepomůže. Tomáš zatím zůstává v hospodě, aby doplnil energii a říká, že to zkusí aspoň do Pikovic. Každopádně ho obdivuji za to, že se sem dostal i bez holí. Vyrážím na stezku kolem Svatojánských proudů.
 |
| opět vypůjčeno od pason.rajce.idnes.cz |
Zvedám se, rozcházím koleno a vydávám se do kopce přes Petrov až na kopec Ďábel, kde je prý geometrický střed Čech, což je tu názorně zobrazeno mapou republiky s vepsanou kružnicí. Tady mne dochází Aleš, se kterým jsme běželi konec letošní Krakonošky. Dávám mu trochu ze své vazelíny, protože vlk dnes docela v našich řadách řádí. Ještě s námi jde Pepa, který, jak se později ukáže, jde celý EKUT. Tempo máme vyrovnané tak jdeme pěšky spolu přes Zvoli až na další čipovou kontrolu ve Skochovicích (110. km). Kontrola je pod dalším šíleně klouzavým kopcem v kempu Park Lávka. Kontrola je vtipně v prvním patře nad schody. Jsme tu v 21:23 na 100. místě. V hospodě se ukazuje, že mají polévku (žampionovou) a k pití už jenom svařák. Navíc číšník sděluje, že v deset zavírají, takže nevím, jak dopadli s občerstvením ti za námi. Tady ještě přibíráme do party Jirku, který tu seděl před námi a propichoval si puchýře na nohách.
 |
| Žralok zuby má jak nože... |
I přes to, že jsem dost podstatně překročil původně plánovaných 24 hodin, jsem s celkovým výsledkem spokojen, protože za daných podmínek jsem to jen těžko mohl dát lépe. Cesta to byla velice náročná a několikrát mi umožnila sáhnout si opravdu hodně hluboko. Skoro celou dobu jsem si to ale moc užíval především díky perfektní práci celého Olafova týmu, takže budiž vám, organizátorům třikrát sláva. Z celé akce je totiž cítit to, že jde hlavně o to, aby si to účastníci maximálně užili, což se o spoustě jiných závodů v dnešní době rozhodně říci nedá.
středa 10. září 2014
Baroko
Na Baroko maratonu v Plasích jsem byl na doporučení 12HonzaDe poprvé loni. Měl jsem tehdy pocit, jaká to bude brnkačka, ale to jsem se tedy spletl. Začátek byl v pohodě, kus jsem běžel s Honzou a Stínem, pak jsem jim ještě kousek poodběhl, ale někde za 19. km mně dostalo horko a najednou se to zlomilo a dál už to prostě vůbec nešlo. Maximální utrpení a od 21. km jsem si nadával, že jsem se nepřihlásil na půlku, že bych už to měl za sebou. Od jedné občerstvovačky ke druhé mě táhla jen představa, jak se zase napiju a poleju vodou. Všechny kopce jsem musel jen chodit. Závěrečné kolečko po louce bylo už čiré utrpení a tak jsem byl rád, že jsem se nakonec doklátil do cíle v čase 4:22. Takhle strašně jsem ještě od žádné trati po držce nedostal.
Letos tedy bylo nezbytné zkusit napravit loňský propadák. Má nejdražší navíc projevila zájem běžet zde půlku se svou kamarádkou od Domažlic. Podařilo se nám přemluvit babičku, aby nám pohlídala děti, a tak jsme mohli vyrazit na manželský výlet. Vyjeli jsme naštěstí v dostatečném předstihu a tak jsme byli na louce v Plasích jako jedni z prvních. Hned na parkovišti jsem potkali Lucku, kamarádku mé nejdražší, s celou rodinou. Její synek běžel 4,2 km a dcerka 420 m. Vyrazili jsme na presentaci, vyfasovali startovní tašku a já jako maratonec ještě ponožky od Mizuna. To je docela milá změna oproti obligátnímu tričku, kterých mám plnou skříň a stejně je nenosím. Potom jsme se vrátili k autu převléknout a právě v tu chvíli dorazil 12HonzaDe, v těsném závěsu 1bubobubo s Nikie a po nich advid v doprovodu tří dam.
Po převlečení jsme se vrátili ke startu, kde jsme pořád potkávali další a další kamarády a kamarádky – prostě v Plasích byli skoro všichni. Ještě jsme se chvíli vnadili na koupi kompresních návleků, ale cena nás odradila. Stihli jsme kraťoučké rozklusání a zařadili se někam ke konci startovního pole před startem. Vzhledem k tomu, že koncem srpna bylo dlouho chladno a na dnešek se udělal opravdu hic, vzdal jsem myšlenku na nějakou usilovnou snahu v závodě a rozhodl se jen si to tu dnes užít. Nějak jsme přeslechli, že už je odstartováno, ale všichni se dali pohybu, tak jsme se také rozběhli. Chvíli jsem se držel na konci startovního pole. Ještě na louce byl první špunt, ale pak jsem se začal pomaličku prokousávat dopředu. Před prvním kopcem jsem doběhl Nikie, tak jsme si kousek spolu povídali. Pak jsem maličko přidal a po chvilce jsem v kopci doběhl i Ivu, tak jsem si měl zase s kým povyprávět. Spolu jsme běželi až tam, kde se dělí trasy maratonu a půlky.
Chvilku běžím sám, ale na silnici do Ondřejova dobíhám Martina VP, tak si mám zase chvilku s kým vyprávět. Bohužel někde za Křečovem jsem mu trochu poodběhnul, takže dál jsem pokračoval sám. O kus dál v lese, v mírném stoupání ale zakopnu, chvíli chytám rovnováhu, ale boj s gravitací prohrávám a padám, naštěstí jen na dlaně a pravé koleno. Je to do měkkého, takže jsem jen trochu špinavý. Bohužel to už vypadá na tradici, že už nejsem schopen zaběhnout delší závod bez pádu. Pokračuji dál rozumným tempem, abych se neuhnal jako loni a užívám si nádhernou trať. Za občerstvovačkou v Manětíně přichází místo, kdy mi loni došlo, ale letos je to díky rozumnému tempu v pohodě, takže si mohu plně vychutnat romantické prostředí kolem Manětínského potoka. Je tu dost vlhko a bláto na cestě, tak jsem rád, že jsem si vzal krosovky se špunty. Na metu půlmaratonu dobíhám v čase kolem dvou hodin a uvažuji, zda mám přidat a zkusit to dát celé pod čtyři. Naštěstí si ale uvědomím, že už je zase celkem vedro a ještě mě čekají pořádné kopce, tak to pouštím z hlavy a užívám si běh přes louky a můstky.
Za občerstvením na 25. km přichází pověstný kopec do Strážiště, který si celý raději jen vyjdu. Za ním se vracíme zpátky dolů ke Střele, probíháme kolem chatové osady, přebíháme most a za Mladoticemi je další občerstvení. Tady jsem se na to loni už chtěl vážně vykašlat, ale ani letos mi tu už není úplně hej. Na občerstvovačce mě dobíhá Martin VP. Tady mu ještě maličko poodběhnu, narozdíl od loňska se mi daří běžet do mírného kopečka až na další občerstvovačku. Tady mě Martin znovu dobíhá a než se stihnu polít, tak vyráží do dalšího stoupání. Nejdřív ho zkouším dohnat, ale pak už se mi nějak v tom horku nechce, takže přecházím do chůze a vyjdu až na konec stoupání. Ještě rychlá moč a seběh do vesnice na další občerstvovačku. Za ní následuje ještě krátký, ale nepříjemný kopeček a pak už vbíháme do lesa a vzpomínám si, že teď už to je skoro pořád dolů. V lese na kořenech sice ještě jednou nepříjemně zakopnu, ale tentokrát to s nadávkami vyberu. Za lesem jsou už v podstatě Plasy a poslední občerstvení, ale do cíle ještě asi 2,5 km zbývá. Vidím, že meta čtyř hodin jistě pokořena nebude, tak se už nijak nenutím do nějakých extra výkonů. Kousek před závěrečným oběhem louky číhá bubo s foťákem, tak frajeřím a nasazuji vzorový běžecký styl, což se mi za pár desítek metrů vymstí: Dostávám ukrutnou křeč do pravého poloblanitého svalu. Lovím rychle v kapse ampuli s hořčíkem, ale než začne působit, musím na chvíli zastavit a sval rozmasírovat. Hořčík trochu mírní bolest, tak odkulhám ještě ten kus kolem louky. Před cílem na mne čeká má nejdražší a závěrečné metry do cíle běží se mnou. Do cíle dobíhám v čase 4:06. V cíli mám chvilku docela dost, dávám energetický nápoj ředěný vodou a pak chvilku zvažuji, kterým koncem mne vzápětí opustí. Za chvíli se to ale uklidní, takže tam natlačím těstovinový salát a nealko pivo.
Ještě chvilku povídáme s kamarády, gratulujeme doběhnuvším a počkáme na vyhlašování výsledků. Potom vyrážíme se ženou do sprch. Chvilku tápeme a nemůžeme je najít, ale zato nacházíme u rybníka roztomilé nutrie. Ptáme se lidí u restaurace na sprchy v gymnáziu, kteří se následkem toho téměř pohádají, kam nás poslat, ale nakonec to dobře dopadne a dle jejich rady sprchy nalezneme. Sprchy jsou sice jen společné, ale zato v nich teče teplá voda, takže oproti řadě jiných závodů vlastně luxus. Zkulturněni si chceme ještě prohlédnout areál kláštera, ale lávka z louky je zavřená, tak si to necháváme na příště a vyrážíme domů. Výlet se vydařil, oba jsme si to pěkně užili a hlavně jsme opět viděli spoustu kamarádů, takže to vypadá, že za rok pojedeme zas. Nakonec, pod ty čtyři hodiny bych to tu někdy přece rád dal.
Letos tedy bylo nezbytné zkusit napravit loňský propadák. Má nejdražší navíc projevila zájem běžet zde půlku se svou kamarádkou od Domažlic. Podařilo se nám přemluvit babičku, aby nám pohlídala děti, a tak jsme mohli vyrazit na manželský výlet. Vyjeli jsme naštěstí v dostatečném předstihu a tak jsme byli na louce v Plasích jako jedni z prvních. Hned na parkovišti jsem potkali Lucku, kamarádku mé nejdražší, s celou rodinou. Její synek běžel 4,2 km a dcerka 420 m. Vyrazili jsme na presentaci, vyfasovali startovní tašku a já jako maratonec ještě ponožky od Mizuna. To je docela milá změna oproti obligátnímu tričku, kterých mám plnou skříň a stejně je nenosím. Potom jsme se vrátili k autu převléknout a právě v tu chvíli dorazil 12HonzaDe, v těsném závěsu 1bubobubo s Nikie a po nich advid v doprovodu tří dam.
Po převlečení jsme se vrátili ke startu, kde jsme pořád potkávali další a další kamarády a kamarádky – prostě v Plasích byli skoro všichni. Ještě jsme se chvíli vnadili na koupi kompresních návleků, ale cena nás odradila. Stihli jsme kraťoučké rozklusání a zařadili se někam ke konci startovního pole před startem. Vzhledem k tomu, že koncem srpna bylo dlouho chladno a na dnešek se udělal opravdu hic, vzdal jsem myšlenku na nějakou usilovnou snahu v závodě a rozhodl se jen si to tu dnes užít. Nějak jsme přeslechli, že už je odstartováno, ale všichni se dali pohybu, tak jsme se také rozběhli. Chvíli jsem se držel na konci startovního pole. Ještě na louce byl první špunt, ale pak jsem se začal pomaličku prokousávat dopředu. Před prvním kopcem jsem doběhl Nikie, tak jsme si kousek spolu povídali. Pak jsem maličko přidal a po chvilce jsem v kopci doběhl i Ivu, tak jsem si měl zase s kým povyprávět. Spolu jsme běželi až tam, kde se dělí trasy maratonu a půlky.
Chvilku běžím sám, ale na silnici do Ondřejova dobíhám Martina VP, tak si mám zase chvilku s kým vyprávět. Bohužel někde za Křečovem jsem mu trochu poodběhnul, takže dál jsem pokračoval sám. O kus dál v lese, v mírném stoupání ale zakopnu, chvíli chytám rovnováhu, ale boj s gravitací prohrávám a padám, naštěstí jen na dlaně a pravé koleno. Je to do měkkého, takže jsem jen trochu špinavý. Bohužel to už vypadá na tradici, že už nejsem schopen zaběhnout delší závod bez pádu. Pokračuji dál rozumným tempem, abych se neuhnal jako loni a užívám si nádhernou trať. Za občerstvovačkou v Manětíně přichází místo, kdy mi loni došlo, ale letos je to díky rozumnému tempu v pohodě, takže si mohu plně vychutnat romantické prostředí kolem Manětínského potoka. Je tu dost vlhko a bláto na cestě, tak jsem rád, že jsem si vzal krosovky se špunty. Na metu půlmaratonu dobíhám v čase kolem dvou hodin a uvažuji, zda mám přidat a zkusit to dát celé pod čtyři. Naštěstí si ale uvědomím, že už je zase celkem vedro a ještě mě čekají pořádné kopce, tak to pouštím z hlavy a užívám si běh přes louky a můstky.
Za občerstvením na 25. km přichází pověstný kopec do Strážiště, který si celý raději jen vyjdu. Za ním se vracíme zpátky dolů ke Střele, probíháme kolem chatové osady, přebíháme most a za Mladoticemi je další občerstvení. Tady jsem se na to loni už chtěl vážně vykašlat, ale ani letos mi tu už není úplně hej. Na občerstvovačce mě dobíhá Martin VP. Tady mu ještě maličko poodběhnu, narozdíl od loňska se mi daří běžet do mírného kopečka až na další občerstvovačku. Tady mě Martin znovu dobíhá a než se stihnu polít, tak vyráží do dalšího stoupání. Nejdřív ho zkouším dohnat, ale pak už se mi nějak v tom horku nechce, takže přecházím do chůze a vyjdu až na konec stoupání. Ještě rychlá moč a seběh do vesnice na další občerstvovačku. Za ní následuje ještě krátký, ale nepříjemný kopeček a pak už vbíháme do lesa a vzpomínám si, že teď už to je skoro pořád dolů. V lese na kořenech sice ještě jednou nepříjemně zakopnu, ale tentokrát to s nadávkami vyberu. Za lesem jsou už v podstatě Plasy a poslední občerstvení, ale do cíle ještě asi 2,5 km zbývá. Vidím, že meta čtyř hodin jistě pokořena nebude, tak se už nijak nenutím do nějakých extra výkonů. Kousek před závěrečným oběhem louky číhá bubo s foťákem, tak frajeřím a nasazuji vzorový běžecký styl, což se mi za pár desítek metrů vymstí: Dostávám ukrutnou křeč do pravého poloblanitého svalu. Lovím rychle v kapse ampuli s hořčíkem, ale než začne působit, musím na chvíli zastavit a sval rozmasírovat. Hořčík trochu mírní bolest, tak odkulhám ještě ten kus kolem louky. Před cílem na mne čeká má nejdražší a závěrečné metry do cíle běží se mnou. Do cíle dobíhám v čase 4:06. V cíli mám chvilku docela dost, dávám energetický nápoj ředěný vodou a pak chvilku zvažuji, kterým koncem mne vzápětí opustí. Za chvíli se to ale uklidní, takže tam natlačím těstovinový salát a nealko pivo.
Ještě chvilku povídáme s kamarády, gratulujeme doběhnuvším a počkáme na vyhlašování výsledků. Potom vyrážíme se ženou do sprch. Chvilku tápeme a nemůžeme je najít, ale zato nacházíme u rybníka roztomilé nutrie. Ptáme se lidí u restaurace na sprchy v gymnáziu, kteří se následkem toho téměř pohádají, kam nás poslat, ale nakonec to dobře dopadne a dle jejich rady sprchy nalezneme. Sprchy jsou sice jen společné, ale zato v nich teče teplá voda, takže oproti řadě jiných závodů vlastně luxus. Zkulturněni si chceme ještě prohlédnout areál kláštera, ale lávka z louky je zavřená, tak si to necháváme na příště a vyrážíme domů. Výlet se vydařil, oba jsme si to pěkně užili a hlavně jsme opět viděli spoustu kamarádů, takže to vypadá, že za rok pojedeme zas. Nakonec, pod ty čtyři hodiny bych to tu někdy přece rád dal.
neděle 22. června 2014
K100
Když jsem na jaře přemýšlel, čím završit jarní sezónu, napadlo mne zkusit Krakonošovu stovku. Původem z Podkrkonoší, trávil jsem v Krkonoších v mládí spoustu času a mám to tam pořád moc rád, i když se tam teď už moc nedostanu. Tato akce nabízí možnost navštívit většinu z našeho nejvyššího pohoří v jednom dni, tak nebylo moc o čem přemýšlet. Než jsem se ale rozhoupal k registraci, byla během března už celá kapacita startovních čísel vyprodána. Naštěstí ale organizátoři udělali opatření, kdy lidi, kteří neměli zaplacené startovné vyřadili, čímž se nějaká místa uvolnila. Číhal jsem na znovuotevření registračního systému a hned první den, kdy to bylo možné, se okamžitě zaregistroval a hned zaplatil startovné.
Tím, že jsem byl zaregistrován tak brzo před závodem, žil jsem pořád v klamném pocitu, kolik času mám ještě na nějaký serióznější trénink, až se závod přiblížil natolik, že na už na to nezbyl čas. Nezbylo než doufat, že pravidelné běhání do práce a z práce nahradí absenci dlouhých běhů v poslední době.
Na víkend, kdy se závod konal, jsem naplánoval rodině výlet k naší podkrkonošské babičce, takže na start do Vrchlabí to nebudu mít tak daleko. Do Vrchlabí jsem dorazil z dvojhodinovým předstihem, což bylo celkem akorát na to se důkladně připravit, zjistit, které části z plánované výbavy na závod se mi nakonec nevejdou do batohu a budu je muset cestou oželet (nakonec se ukázalo, že jsem stejně skoro nic cestou nepotřeboval). Ještě jsem se rozhlížel po kamarádech, ale z nich sem dorazil jenom Pavel Fenyk.
V půl deváté začala na náměstí rozprava před startem, kde nám byly celkem podrobně vysvětleny různé organizační aspekty, jako třeba jak budou probíhat jednotlivé kontroly a kde jsou problematická místa na trati, kde se dá zabloudit. Ještě proběhlo několik proslovů, včetně místostarosty města a Krakonoše, který pak přesně v devět závod odstartoval.
Na začátku byly ulice města pro zhruba 500 závodníků dost úzké a většina lidí jenom šla. Zkoušel jsem klusat, ale stejně to nemělo moc smysl, neboť hned za klášterem se zvedal dost prudký kopec s prvním výstupem na Žalý. Kopec byl dost prudký, běžet pro mne mělo smysl jenom v několika málo úsecích, ve zbytku jsem raději jenom šel rychlou chůzí. Brzy jsem se tak zahřál, že jsem sundal větrovku, která se mi ale už nevešla do batohu, tak jsem ji musel nést v ruce. Potěšilo mne, že u trati pár lidí fandilo. Nejlepší byla holčička, která nám tam u trati na saxofon hrála "Když svatí pochodují".
Cesta na Žalý uběhla celkem rychle, ještě bylo dost světla, takže čelovku jsem zatím nepotřeboval. U rozhledny byla první čipová kontrola a nabízeli i čaj, ale zatím jsem nabídku nevyužil. Raději jsem se rozběhl z kopce, abych ještě stihl kousek za světla. V tom rozběhu jsem ještě se spoustou dalších o kousek přeběhl odbočku, kde jsme měli opustit lesní silnici na Beneco a vydat se po turistické cestě na Rovinky. Naštěstí na nás ostatní účastnící zavolali, takže jsem se nemusel vracet zpátky do kopce nijak daleko. Cesta vedla lesem, kde už byla docela tma, takže jsem musel vyndat čelovku. Z Třídomí pokračujeme po cyklotrase, která ale není nijak zvlášť dobře označená. Jsem z trochu nervózní, ale všichni běží tudy, takže také pokračuji. Za chvíli se po pravé straně otevírají výhledy na svítící Špindlerův mlýn, ale to už jsme na Horních Mísečkách, kde je u hotelu Stopa další čipová kontrola a podávají tu horký čaj, který na přání doředí studenou vodou na pitelnou teplotu. Když se blížím k občerstvení, potkávám Pavla F., který už odchází a říká, že jsem rychlý (a z toho také začínám mít trochu strach). Tentokrát už teplým čajem nepohrdnu, z vlastních zásob přidávám miňonky a vyrážím dál.
Cesta na Dvoračky pokračuje kousek po silnici, ale po chvilce odbočuje do lesa a pořád lehce stoupá. Běží se mi pěkně. Zrovna, když si to tak v duchu pěkně pochvaluji, zakopnu o kámen a letím na kolena a na ruce. Ruce ochránila svlečená větrovka, pravé koleno je trochu odřené, ale levé koleno to odneslo docela ošklivě, bolí a dost z něj teče krev. Dá se s tím ale běžet, takže pokračuji dál, stékající krev cestou otírám rukou a do mechu u cesty. Když míjíme (Kotelský?) potok, tak si rány alespoň pořádně umyji a pokračuji, tentokrát už opatrněji a pozorněji, dál. Když sbíháme dolů z kopce, vidím před sebou upadnout dalšího běžce. Naštěstí sám vstává a na dotaz odpovídá, že je v pořádku, jen nemůže najít jednu hůl. Spojenými silami ji nacházíme o kus níže v borůvčí a běžíme zase dál na Dvoračky. Po levé straně jsou krásné výhledy na svítící Rokytnici. Na Dvoračkách cesta přechází v afaltku a po ní klesáme pomalým příjemným seběhem přes Ručičky do Rýžoviště. V seběhu se připojím k nějaké smíšené dvojici a spolu to pálíme, na můj vkus dost rychle přes Rýžoviště až na kraj Harrachova. Za mostem přes Mumlavu se cesta otáčí do mírného kopce, ostatní běžci přecházejí do chůze. Mně se ale nějak nechce, tak pomalu klušu kolem Hornického muzea až na kontrolu ve Sportrelax 007. Tady je elektronická kontrola, kde si zapisují moje číslo a já si dávám dva chleba se sádlem a s cibulí a dva hrnky teplého čaje.
Po chvíli pomalu vycházím směrem k Mumlavskému vodopádu. Přidává se ke mně běžec, se kterým jsem sbíhal z Dvoraček. Začíná mi ale být zima, tak chci začít běžet. Kolega říká, že on nepoběží, že se tu loni zrušil a letos že se do toho pustí až na Svinských kamenech, takže ho opouštím a klušu sám. Cesta pokračuje přes most pod Mumlavským vodopádem. Pouštím čelovku na turbo mód abych si prohlédl vodopád v noci, takhle ho ještě neznám. Od vodopádu volím nejkratší cestu po schodech na asfaltku a pokračuji klusem dál podél šumící Mumlavy. Někde tady se dává do deště, takže konečně znovu oblékám větrovku. Po chvíli se cesta stává prudší, takže už pod Krakonošovou snídaní přecházím do chůze. Nijak to nevadí, protože všichni ostatní už také jen jdou. Po silnici pokračujeme do kopce na Voseckou boudu. U Vosecké boudy začíná mlha hustá jako mléko, s čelovkou není moc vidět na cestu, která je sice široká, ale místy je přerušena mělkými příkopy pro odvod vody, které ale za těchto podmínek nejsou vidět, takže chůze i běh jsou dost nepříjemné, když se občas člověk propadne o kousek hlouběji, než čekal.
V mlze nacházím rozcestník s červenou hřebenovkou, po které pokračujeme dále. Chvílemi se pokouším běžet, ale za daných podmínek to moc nejde. Míjím Violík a po chvíli jsem i u polského vysílače nad Sněžnými jámami. Cesta dál pokračuje po zmoklých kluzkých kamenech dolů po úbočí Vysokého Kola. Tuhle cestu znám velmi dobře z mladých let, ale za podobných podmínek jsem ji ještě nešel. Hustá mlha naštěstí zakrývá výhled na strmé stěny Sněžných jam někde po levé ruce. Stále v mlze a po kamenech pokračuji přes Mužské a Dívčí kameny. Za dívčími kameny se počasí mění jako mávnutím kouzelného proutku, mlha i déšť mizí, vlevo jsou vidět světla polských městeček, vpravo potom svítí Špindl. U vyhořelé Petrovky se cesta napojuje na asfaltku a do dáli jsou vidět osamělá světla čelovek rychlejších účastníků. Pokračuji ke Špindlerově boudě a po asfaltce klesám k vojenské zotavovně, kde je další kontrola, tentokrát s gulášovou polévkou a teplým čajem. Klukům na kontrole se nelíbí moje krvavé koleno, nabízejí lékarničku a desinfekci, ale vzhledem k tomu, že s tím běžím už přes 30 km, tak to odmítám s tím, že koleno hůr vypadá než bolí.
Po polévce opouštím boudu a už se natolik rozednilo, že čelovku asi nebudu potřebovat. Vypnutou ji ale raději zatím nechávám na hlavě. Stoupáme do prudkého kopce po hřebenovce. Po chvíli cesta odbočuje do Polska směrem na Pielgrzymy. Tady je to skutečný trailový ráj, skáče se po mokrých kořenech a kamenech, blátem a po dřevěných můstcích. Tenhle kousek jsem už několikrát šel při jiných příležitostech a dnes si to tu skutečně užívám, jen se mi to zdá nějaké delší než minule. Nakonec ale dobíhám ke skalnímu útvaru Pielgrzymy. Následuje seběh k žulové silnici, kterou ale naštěstí za chvíli opouštíme a čeká nás Domek Mysliwski, kde je jediná neelektronická kontrola s klasickými štípacími kleštěmi. Kromě toho je tu horký čaj a polské sušenky. Dál jdeme kolem jezera Maly staw a stoupáme na boudu Strzecha Akademicka. Po vrstevnici pokračujeme na Bialy Jar, kde začíná táhlý výstup k bývalé Obří boudě. Na začátku prudkého výstupu na vrchol Sněžky začíná nepříjemně silně foukat a já dostávám první krizi. Pokouším se ji rozehnat sojovým sukem, ale moc to nepomáhá a nahoru se vleču hrozně pomalu. Další kontrola je v nové poštovně na Sněžce, kde si schovám před studeným větrem trochu zvedám náladu miňonkami. Po chvíli seberu odvahu a vyrážím zpět do větru a dolů ze Sněžky, alespoň, že začalo svítí slunce. Cesta je kamenitá, štětovaná s občasnými nepříjemně vysokými schody. Stehna unavená z výstupu na vrchol tu dostávají pořádně zabrat. Lepší cesta začíná až na Jelence, odkud celkem v pohodě běžím až na Pomezní boudy, kde je další kontrola. Dávám čaj a chleba se sádlem. Na chvilku si sedám na židli a v zápětí dostávám křeče do zadní strany stehen, rozháním je hořčíkem a raději se vydávám na další cestu.
Od kostela v Malé Úpě cesta táhle klesá do Spáleného mlýna. Přední straně stehen se to moc nelíbí, ale zatím ještě běžím. Míjím boudu Rusalka, kam jsem jako malý s rodiči chodil na rakvičku se šlehačkou (ta dnes nebude) a to už se cesta začíná zvedat na Janovy boudy (tam jsme pro změnu chodili na borůvkový koláč, ale dnes zase nic). Seběh z Janových bud do Velké Úpy je přesně tak hrozně prudký, jak jsem si ho pamatoval a stehna začínají dost hlasitě protestovat, tempo dost padá. Ve Velké Úpě ale ještě nějaké síly zbývají, tak se po prudkém kopci u Javořího mlýna snažím až do Pece pod Sněžkou běžet. Tam je poslední kontrola u Veselého Výletu. Schází se nás tam víc a žertujeme s obsluhou.
Z Pece nás už čeká asi jen 17 km do Vrchlabí, ale to se pro mne ukazuje jako nejtěžší kus cesty. Pětikilometrové dost prudké stoupání na Hrnčířské boudy je vysilující, pro mne bez šance na běh. U Hrnčířských bud nějak špatně interpretuji značení a vydávám se špatným směrem. Naštěstí mě ale zastavuje v protisměru běžec s GPS navigací, že jdeme špatně. Když se otáčím, tak mi ale dost bolestivě píchne v naraženém koleni. Nejprve se zdá, že to půjde rozběhat, ale v od té chvíle mne v tom místě začnou v každém seběhu trápit dost silné bodavé bolesti. Navíc přední strana stehen je po posledním stoupání úplně na hadry, a to tomu taky nepřidává. Pokračujeme celkem pohodlnou cestou na Rejdiště. Tady to dobře znám, letos o jarních prázdninách jsem se tu byl proběhnout z Černého dolu. Za Rejdištěm ale začíná skutečná hrůza ‒ pětikilometrový neskutečně prudký seběh lesem přes kameny a kořeny, prostě totál brutál. Koleno i stehna protestují, já se je marně pokouším překřičet sprostými nadávkami, ale musím přejít chůze. V dolní části kopce, kde se bere, tu se bere fandící dáma s kolem, která slibuje, že to nejhorší už končí. Měla by pravdu, kdyby dodala, že až asi po kilometru a půl. V seběhu mne dotahuje běžec s GPS, kterého jsme potkal už na Hrnčířských boudách a před Rejdištěm jsem mu poodběhl. To je moje štěstí, protože využívám jeho navigaci v Horním Lánově, kde bych bez jeho pomoci asi zakufroval. Na táhlé cestě směrem k Vrchlabí má ale více sil a mizí mi v dáli. To už ale chybí zhruba jen 3 km do cíle a to už se nějak doběhne na morál. Každý kousek z kopce je ryzím utrpením a tak velice rád dobíhám do cíle v DDM Pelíšek. Hodinky se mi zastavují v čase 14:13:02 s uběhnutou vzdáleností 97,9 km. Oficiálně změřený čas ale mám o maličko delší, 14:13:34. Jsem hrozně rád, že už nemusím nikam běžet, dávám si sprchu ‒ oproti Brské stezce tu teče voda alespoň vlahá, a čekám, až mne přijede vyzvednout má nejdražší a pak hurá k babičce.
I přes potíže, které jsem cestou měl, jsem si to tu moc užil. Byly chvíle, kdy to byla naprostá nirvána, ale také byly chvíle, kdy to bylo naprosté peklo, ale to už k tomuhle našemu koníčku tak nějak patří. Plánoval jsem, že pod 15 hodin by to bylo dobré, pod 14,5 skvělé a pod 14 naprosto hvězdné, takže i časem jsem velice spokojen. A možná kdybych se tak nezmasil skoro na začátku, tak by tu byl možná ještě prostor na zlepšení. Takže možná někdy příště!
Tím, že jsem byl zaregistrován tak brzo před závodem, žil jsem pořád v klamném pocitu, kolik času mám ještě na nějaký serióznější trénink, až se závod přiblížil natolik, že na už na to nezbyl čas. Nezbylo než doufat, že pravidelné běhání do práce a z práce nahradí absenci dlouhých běhů v poslední době.
Na víkend, kdy se závod konal, jsem naplánoval rodině výlet k naší podkrkonošské babičce, takže na start do Vrchlabí to nebudu mít tak daleko. Do Vrchlabí jsem dorazil z dvojhodinovým předstihem, což bylo celkem akorát na to se důkladně připravit, zjistit, které části z plánované výbavy na závod se mi nakonec nevejdou do batohu a budu je muset cestou oželet (nakonec se ukázalo, že jsem stejně skoro nic cestou nepotřeboval). Ještě jsem se rozhlížel po kamarádech, ale z nich sem dorazil jenom Pavel Fenyk.
V půl deváté začala na náměstí rozprava před startem, kde nám byly celkem podrobně vysvětleny různé organizační aspekty, jako třeba jak budou probíhat jednotlivé kontroly a kde jsou problematická místa na trati, kde se dá zabloudit. Ještě proběhlo několik proslovů, včetně místostarosty města a Krakonoše, který pak přesně v devět závod odstartoval.
Na začátku byly ulice města pro zhruba 500 závodníků dost úzké a většina lidí jenom šla. Zkoušel jsem klusat, ale stejně to nemělo moc smysl, neboť hned za klášterem se zvedal dost prudký kopec s prvním výstupem na Žalý. Kopec byl dost prudký, běžet pro mne mělo smysl jenom v několika málo úsecích, ve zbytku jsem raději jenom šel rychlou chůzí. Brzy jsem se tak zahřál, že jsem sundal větrovku, která se mi ale už nevešla do batohu, tak jsem ji musel nést v ruce. Potěšilo mne, že u trati pár lidí fandilo. Nejlepší byla holčička, která nám tam u trati na saxofon hrála "Když svatí pochodují".
Cesta na Žalý uběhla celkem rychle, ještě bylo dost světla, takže čelovku jsem zatím nepotřeboval. U rozhledny byla první čipová kontrola a nabízeli i čaj, ale zatím jsem nabídku nevyužil. Raději jsem se rozběhl z kopce, abych ještě stihl kousek za světla. V tom rozběhu jsem ještě se spoustou dalších o kousek přeběhl odbočku, kde jsme měli opustit lesní silnici na Beneco a vydat se po turistické cestě na Rovinky. Naštěstí na nás ostatní účastnící zavolali, takže jsem se nemusel vracet zpátky do kopce nijak daleko. Cesta vedla lesem, kde už byla docela tma, takže jsem musel vyndat čelovku. Z Třídomí pokračujeme po cyklotrase, která ale není nijak zvlášť dobře označená. Jsem z trochu nervózní, ale všichni běží tudy, takže také pokračuji. Za chvíli se po pravé straně otevírají výhledy na svítící Špindlerův mlýn, ale to už jsme na Horních Mísečkách, kde je u hotelu Stopa další čipová kontrola a podávají tu horký čaj, který na přání doředí studenou vodou na pitelnou teplotu. Když se blížím k občerstvení, potkávám Pavla F., který už odchází a říká, že jsem rychlý (a z toho také začínám mít trochu strach). Tentokrát už teplým čajem nepohrdnu, z vlastních zásob přidávám miňonky a vyrážím dál.
Cesta na Dvoračky pokračuje kousek po silnici, ale po chvilce odbočuje do lesa a pořád lehce stoupá. Běží se mi pěkně. Zrovna, když si to tak v duchu pěkně pochvaluji, zakopnu o kámen a letím na kolena a na ruce. Ruce ochránila svlečená větrovka, pravé koleno je trochu odřené, ale levé koleno to odneslo docela ošklivě, bolí a dost z něj teče krev. Dá se s tím ale běžet, takže pokračuji dál, stékající krev cestou otírám rukou a do mechu u cesty. Když míjíme (Kotelský?) potok, tak si rány alespoň pořádně umyji a pokračuji, tentokrát už opatrněji a pozorněji, dál. Když sbíháme dolů z kopce, vidím před sebou upadnout dalšího běžce. Naštěstí sám vstává a na dotaz odpovídá, že je v pořádku, jen nemůže najít jednu hůl. Spojenými silami ji nacházíme o kus níže v borůvčí a běžíme zase dál na Dvoračky. Po levé straně jsou krásné výhledy na svítící Rokytnici. Na Dvoračkách cesta přechází v afaltku a po ní klesáme pomalým příjemným seběhem přes Ručičky do Rýžoviště. V seběhu se připojím k nějaké smíšené dvojici a spolu to pálíme, na můj vkus dost rychle přes Rýžoviště až na kraj Harrachova. Za mostem přes Mumlavu se cesta otáčí do mírného kopce, ostatní běžci přecházejí do chůze. Mně se ale nějak nechce, tak pomalu klušu kolem Hornického muzea až na kontrolu ve Sportrelax 007. Tady je elektronická kontrola, kde si zapisují moje číslo a já si dávám dva chleba se sádlem a s cibulí a dva hrnky teplého čaje.
Po chvíli pomalu vycházím směrem k Mumlavskému vodopádu. Přidává se ke mně běžec, se kterým jsem sbíhal z Dvoraček. Začíná mi ale být zima, tak chci začít běžet. Kolega říká, že on nepoběží, že se tu loni zrušil a letos že se do toho pustí až na Svinských kamenech, takže ho opouštím a klušu sám. Cesta pokračuje přes most pod Mumlavským vodopádem. Pouštím čelovku na turbo mód abych si prohlédl vodopád v noci, takhle ho ještě neznám. Od vodopádu volím nejkratší cestu po schodech na asfaltku a pokračuji klusem dál podél šumící Mumlavy. Někde tady se dává do deště, takže konečně znovu oblékám větrovku. Po chvíli se cesta stává prudší, takže už pod Krakonošovou snídaní přecházím do chůze. Nijak to nevadí, protože všichni ostatní už také jen jdou. Po silnici pokračujeme do kopce na Voseckou boudu. U Vosecké boudy začíná mlha hustá jako mléko, s čelovkou není moc vidět na cestu, která je sice široká, ale místy je přerušena mělkými příkopy pro odvod vody, které ale za těchto podmínek nejsou vidět, takže chůze i běh jsou dost nepříjemné, když se občas člověk propadne o kousek hlouběji, než čekal.
V mlze nacházím rozcestník s červenou hřebenovkou, po které pokračujeme dále. Chvílemi se pokouším běžet, ale za daných podmínek to moc nejde. Míjím Violík a po chvíli jsem i u polského vysílače nad Sněžnými jámami. Cesta dál pokračuje po zmoklých kluzkých kamenech dolů po úbočí Vysokého Kola. Tuhle cestu znám velmi dobře z mladých let, ale za podobných podmínek jsem ji ještě nešel. Hustá mlha naštěstí zakrývá výhled na strmé stěny Sněžných jam někde po levé ruce. Stále v mlze a po kamenech pokračuji přes Mužské a Dívčí kameny. Za dívčími kameny se počasí mění jako mávnutím kouzelného proutku, mlha i déšť mizí, vlevo jsou vidět světla polských městeček, vpravo potom svítí Špindl. U vyhořelé Petrovky se cesta napojuje na asfaltku a do dáli jsou vidět osamělá světla čelovek rychlejších účastníků. Pokračuji ke Špindlerově boudě a po asfaltce klesám k vojenské zotavovně, kde je další kontrola, tentokrát s gulášovou polévkou a teplým čajem. Klukům na kontrole se nelíbí moje krvavé koleno, nabízejí lékarničku a desinfekci, ale vzhledem k tomu, že s tím běžím už přes 30 km, tak to odmítám s tím, že koleno hůr vypadá než bolí.
Po polévce opouštím boudu a už se natolik rozednilo, že čelovku asi nebudu potřebovat. Vypnutou ji ale raději zatím nechávám na hlavě. Stoupáme do prudkého kopce po hřebenovce. Po chvíli cesta odbočuje do Polska směrem na Pielgrzymy. Tady je to skutečný trailový ráj, skáče se po mokrých kořenech a kamenech, blátem a po dřevěných můstcích. Tenhle kousek jsem už několikrát šel při jiných příležitostech a dnes si to tu skutečně užívám, jen se mi to zdá nějaké delší než minule. Nakonec ale dobíhám ke skalnímu útvaru Pielgrzymy. Následuje seběh k žulové silnici, kterou ale naštěstí za chvíli opouštíme a čeká nás Domek Mysliwski, kde je jediná neelektronická kontrola s klasickými štípacími kleštěmi. Kromě toho je tu horký čaj a polské sušenky. Dál jdeme kolem jezera Maly staw a stoupáme na boudu Strzecha Akademicka. Po vrstevnici pokračujeme na Bialy Jar, kde začíná táhlý výstup k bývalé Obří boudě. Na začátku prudkého výstupu na vrchol Sněžky začíná nepříjemně silně foukat a já dostávám první krizi. Pokouším se ji rozehnat sojovým sukem, ale moc to nepomáhá a nahoru se vleču hrozně pomalu. Další kontrola je v nové poštovně na Sněžce, kde si schovám před studeným větrem trochu zvedám náladu miňonkami. Po chvíli seberu odvahu a vyrážím zpět do větru a dolů ze Sněžky, alespoň, že začalo svítí slunce. Cesta je kamenitá, štětovaná s občasnými nepříjemně vysokými schody. Stehna unavená z výstupu na vrchol tu dostávají pořádně zabrat. Lepší cesta začíná až na Jelence, odkud celkem v pohodě běžím až na Pomezní boudy, kde je další kontrola. Dávám čaj a chleba se sádlem. Na chvilku si sedám na židli a v zápětí dostávám křeče do zadní strany stehen, rozháním je hořčíkem a raději se vydávám na další cestu.
Od kostela v Malé Úpě cesta táhle klesá do Spáleného mlýna. Přední straně stehen se to moc nelíbí, ale zatím ještě běžím. Míjím boudu Rusalka, kam jsem jako malý s rodiči chodil na rakvičku se šlehačkou (ta dnes nebude) a to už se cesta začíná zvedat na Janovy boudy (tam jsme pro změnu chodili na borůvkový koláč, ale dnes zase nic). Seběh z Janových bud do Velké Úpy je přesně tak hrozně prudký, jak jsem si ho pamatoval a stehna začínají dost hlasitě protestovat, tempo dost padá. Ve Velké Úpě ale ještě nějaké síly zbývají, tak se po prudkém kopci u Javořího mlýna snažím až do Pece pod Sněžkou běžet. Tam je poslední kontrola u Veselého Výletu. Schází se nás tam víc a žertujeme s obsluhou.
Z Pece nás už čeká asi jen 17 km do Vrchlabí, ale to se pro mne ukazuje jako nejtěžší kus cesty. Pětikilometrové dost prudké stoupání na Hrnčířské boudy je vysilující, pro mne bez šance na běh. U Hrnčířských bud nějak špatně interpretuji značení a vydávám se špatným směrem. Naštěstí mě ale zastavuje v protisměru běžec s GPS navigací, že jdeme špatně. Když se otáčím, tak mi ale dost bolestivě píchne v naraženém koleni. Nejprve se zdá, že to půjde rozběhat, ale v od té chvíle mne v tom místě začnou v každém seběhu trápit dost silné bodavé bolesti. Navíc přední strana stehen je po posledním stoupání úplně na hadry, a to tomu taky nepřidává. Pokračujeme celkem pohodlnou cestou na Rejdiště. Tady to dobře znám, letos o jarních prázdninách jsem se tu byl proběhnout z Černého dolu. Za Rejdištěm ale začíná skutečná hrůza ‒ pětikilometrový neskutečně prudký seběh lesem přes kameny a kořeny, prostě totál brutál. Koleno i stehna protestují, já se je marně pokouším překřičet sprostými nadávkami, ale musím přejít chůze. V dolní části kopce, kde se bere, tu se bere fandící dáma s kolem, která slibuje, že to nejhorší už končí. Měla by pravdu, kdyby dodala, že až asi po kilometru a půl. V seběhu mne dotahuje běžec s GPS, kterého jsme potkal už na Hrnčířských boudách a před Rejdištěm jsem mu poodběhl. To je moje štěstí, protože využívám jeho navigaci v Horním Lánově, kde bych bez jeho pomoci asi zakufroval. Na táhlé cestě směrem k Vrchlabí má ale více sil a mizí mi v dáli. To už ale chybí zhruba jen 3 km do cíle a to už se nějak doběhne na morál. Každý kousek z kopce je ryzím utrpením a tak velice rád dobíhám do cíle v DDM Pelíšek. Hodinky se mi zastavují v čase 14:13:02 s uběhnutou vzdáleností 97,9 km. Oficiálně změřený čas ale mám o maličko delší, 14:13:34. Jsem hrozně rád, že už nemusím nikam běžet, dávám si sprchu ‒ oproti Brské stezce tu teče voda alespoň vlahá, a čekám, až mne přijede vyzvednout má nejdražší a pak hurá k babičce.
I přes potíže, které jsem cestou měl, jsem si to tu moc užil. Byly chvíle, kdy to byla naprostá nirvána, ale také byly chvíle, kdy to bylo naprosté peklo, ale to už k tomuhle našemu koníčku tak nějak patří. Plánoval jsem, že pod 15 hodin by to bylo dobré, pod 14,5 skvělé a pod 14 naprosto hvězdné, takže i časem jsem velice spokojen. A možná kdybych se tak nezmasil skoro na začátku, tak by tu byl možná ještě prostor na zlepšení. Takže možná někdy příště!
neděle 20. dubna 2014
Brdská stezka
Na Brdskou stezku, kterou až do nebe vychválil 12HonzaDe, jsem se chystal již několikrát, ale pokaždé mi do toho něco, jako třeba půlka v Pardubicích, vlezlo. Ne tak letos, dokonce se mi podařilo vyjednat s mou nejdražší, že nepojede na osteologický kongres a já tudíž nebudu muset hlídat děti.
Nevím, co mne to letos popadlo, ale ještě na podzim jsem se z různých, tehdy racionálně vypadajících důvodů přihlásil na obě pražské akce PIMu (tedy RunCzech - já si pořád nějak nemohu zvyknout). Půlmaraton vyšel tedy týden před Brdskou, ale doufal jsem, že to nějak zvládnu. Na půlmaratonu mne ještě navíc posedla pýcha a chtěl jsem ho jít s vodiči na 90 minut. Sice jsem se nějak zapomněl na občerstvovačce na 10. km, když jsem se do sebe pokoušel nacpat celý gel najednou, a tak mi vodiči utekli, ale přesto jsem za magickými 90 minutami zaostal jen o 35 sekund. A to je na mne už docela fofr. Další týden jsem tudíž věnoval jen regeneračním běhům a doufal, že do soboty nohy zapomenou na prožité příkoří.
V sobotu jsem do Mníšku pod Brdy vyrazil pomocí PID. Chtěl jsem to všechno s jistotou stihnout, takže jsem vstával už v půl čtvrté a v Míšku byl (jak se ukázalo zbytečně) už v 6 ráno. Takže jsem byl na presentaci jako jeden z prvních. Měli jsme drobné nedorozumění s platbou startovného složenkou, ale naštěstí jsem si s sebou vzal ústřižek, takže jsem nemusel platit startovné znovu v hotovosti.
Vzhledem k předčasnému příchodu jsem měl spoustu prostoru na převlečení a nezbytnou fyziologickou přestávku. I když počasí venku moc jarně nevypadalo, věřil jsem předpovědi a nasadil krátké kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Pak už se začali trousit různí kamarádi, kterých tady tentokrát bylo víc než dost, takže čas do startu ubíhal ve veselé atmosféře velice rychle. Takže už jen posvačit, odevzdat batoh do úschovny, stihnout rychlé společné foto na závodní dráze a zařadit se na start.
Po chvíli skutečně startujeme a dáváme jedno kolečko po umělé dráze stadionu. Upřímně, jel jsem do Brd s tím, že to dám na pohodu a zážitkově, ale (téměř) všichni kamarádi vystřelili hned od startu, jako kdybychom běželi jen desítku. Rychle jsem dospěl k rozhodnutí, že to tedy také zkusím dát v závodním tempu a trochu jsem přidal. Sotva jsme podběhli dálnici a začali sebíhat táhlý kopec dolů, vzpomněla si ale má stehna na to jak, jsem se k nim nepěkně zachoval minulý týden a začala tuhnout jak zpředu, tak i zezadu. Takové potíže jsem hned na prvním kilometru nečekal a představa, že to tak bude až do konce také moc optimistická nebyla. Navíc se do mne dala trochu zima a já, když prochladnu, tak čurám jak křepelka:-) V chmurných myšlenkách jsem doběhl do Řitky, kde jsem si musel poprvé ulevit, takže mne předběhla ještě spousta lidí. Ale to je normální; konečně závodů, kde jsem lepší umístění prostál moče u trati, je možná více než těch ostatních. Tady otáčíme doleva a trať začíná stoupat. Sice je to ultra, ale kupodivu nikdo ze soupeřů nepřechází do chůze, takže mne to nutí běžet také. Nakonec to není nijak vražedný kopec a docela se to dá. Jen slibované slunečné a teplé počasí se zatím pořád nějak nedostavilo. Nakonec se kolem první občerstvovačky dává dokonce do deště, ale horký čaj spraví náladu. A už je tu desátý km a na hodinkách mezičas 0:56:33. To tedy opravdu moc pomalé není. Naštěstí se mi unavené nohy trochu rozběhaly, takže se bolest a ztuhlost přelévá podle toho, zda běžíme do kopce (a bolí kvadricepsy) nebo s kopce (to přebírají směnu hamstringy) - po rovině to tu není ani kousek, takže tím nemohu sloužit :-)
Déšť naštěstí po chvíli končí a cesta se vine stále především do kopce, ale pořád se to dát tak nějak běžet. Sice ztrácím další místa další urologickou přestávkou, ale zapojuji se do skupinky kolem německé závodnice s pacerem na kole. Než se dostaneme na občerstvovačku na Stožci, tak už hezky začíná svítit sluníčko a nálada stoupá. Seběh dolů s plotem obory po levé ruce a potůčkem lemovaným nádhernými blatouchy nás ale přivádí už do polovony závodu, kde jsem v čase 2:17:28. Po kilometru dobíhám Veverku sudetského, který nevypadá úplně šťastně. Marně se ho pokouším povzbudit, že už jsme za půlkou.
Za další občerstvovačkou se mi daří odtrhnout od Němky. Po levé ruce máme opět plot obory a já najednou poznávám část trati Brdského terénního půlmaratonu - co já se tu už několikrát v opačném směru natrápil :-) Vždycky mě tu při půlmaratonu zajímalo, kam vlastně pokračuje ta hnusná přímá rozbitá asfaltka, a bohužel se to tentokrát asi dozvím. Cesta se vlní z kopce do kopce pořád rovně a tak opět vidím řadu běžců přede mnou. Na posledním z nich poznávám slovenský dres - to musí být Ďuri! Bohužel vypadá, že je dost prošitý, takže se zase nemám ke komu přidat a jen ho míjím.
Po té pekelné cestě běžíme až na občerstvovačku, kde dávám jen bublinkovou vodu a valím dál. Utrpení s nohama je pořád stejné, stehna se naštěstí nijak nehorší, ale navíc se k nim přidávají další hlavní běžecké svaly - nepříjemně mne začíná tuhnout zadek. Ale vzpomínám na zlatá slova Ivany Pilařové: chtěl jsi tu být, tak tady jsi, která mi pomáhají pokračovat dál. Z cesty do Kytína si toho moc nepamatuji, až do chvíle, kdy jsem přiběhl na jakousi náves s rybníčkem a najednou jsem nikde neviděl značení a nevěděl jak dál. Zmateně zastavuji. V tom mne dobíhá opět Němka s cyklistou a odbočují z hlavní cesty doleva, takže se mi daří bez kufru napojit na cestu, která ale bohužel začíná opět stoupat. Brzdí mne další malá potřeba, takže Němka mizí v dáli. Mám tu trošku krizi, stoupám pomalu po asfaltce až k poslední občerstvovačce, kde do sebe v zoufalství hodím dva kelímky koly ředěné vodou a pokračuji dál. Ptám se sám sebe, jestli tohle mám zapotřebí a zkouším spočítat, jaký bych měl čas, kdybych se na to vykašlal a už to jen došel pěšky.
Za chvíli mi dochází, že už jsme vlastně v Mníšku, a tak bude tomu utrpení brzy konec, takže do chůze nepřecházím a běžím dál. V dálce přede mnou zahlédnu jasně žlutou čepičku, jakou měl Tomáš O. a zdá se mi, že se k němu přibližuji. Seběh městem po asfaltce k podchodu pod dálnicí je pro mne ryzím utrpením, ale už cítím maštal a tak se mi daří ještě trošku přidat. Podbíhám dálnici a vidím závěrečný kus cesty do kopce po silnici. V současné chvíli ale běžet do kopce bolí méně než s kopce, takže to paradoxně docela vítám. Dobíhám Tomáše, který přiznává, že začátek dost přepálil a už nemá sílu se mne chytit. Tak teď už jen vydupat to poslední, zdánlivě nekonečné stoupání, podběhnout dálnici a už je tu hřiště s cílovou bránou. Dobíhám a hodinky se zastavují na čase 4:36:07, což je vzhledem k původně plánovaným pěti hodinám celkem solidní výsledek. První účast zde sice zaručuje osobní rekord v jakémkoliv čase, ale tohle mi opravdu udělalo radost.
V cíli je už řada kamarádů a každou chvíli dobíhají další, nálada je prima. Pak ještě vyzvednout věci z úschovy a hurá do sprchy. Voda je na výběr jen studená nebo ledová, což je zdrojem řady vtípků. Mně to tedy nijak zvlášť nevadí, já se v ledové vodě dobrovolně masochisticky sprchuji každý den, ale přeci jen po závodě bych také raději dal teplou:-) Následuje pečené kuře s rýží k obědu ve školní jídelně a v debatách s dalšími kamarády a u točeného pivka čekáme ještě na vyhlášení vítězů a na diplomy.
Celkově vzato to byl velice vydařený den. Nejen, že jsem potkal spoustu kamarádů, ale závod je velmi pěkný a i přes stále početnější startovní pole si pořád zachoval příjemnou "rodinnou" atmosféru malého podniku, což já mám nejraději. Tak zase někdy v Míšku!
Nevím, co mne to letos popadlo, ale ještě na podzim jsem se z různých, tehdy racionálně vypadajících důvodů přihlásil na obě pražské akce PIMu (tedy RunCzech - já si pořád nějak nemohu zvyknout). Půlmaraton vyšel tedy týden před Brdskou, ale doufal jsem, že to nějak zvládnu. Na půlmaratonu mne ještě navíc posedla pýcha a chtěl jsem ho jít s vodiči na 90 minut. Sice jsem se nějak zapomněl na občerstvovačce na 10. km, když jsem se do sebe pokoušel nacpat celý gel najednou, a tak mi vodiči utekli, ale přesto jsem za magickými 90 minutami zaostal jen o 35 sekund. A to je na mne už docela fofr. Další týden jsem tudíž věnoval jen regeneračním běhům a doufal, že do soboty nohy zapomenou na prožité příkoří.
V sobotu jsem do Mníšku pod Brdy vyrazil pomocí PID. Chtěl jsem to všechno s jistotou stihnout, takže jsem vstával už v půl čtvrté a v Míšku byl (jak se ukázalo zbytečně) už v 6 ráno. Takže jsem byl na presentaci jako jeden z prvních. Měli jsme drobné nedorozumění s platbou startovného složenkou, ale naštěstí jsem si s sebou vzal ústřižek, takže jsem nemusel platit startovné znovu v hotovosti.
Vzhledem k předčasnému příchodu jsem měl spoustu prostoru na převlečení a nezbytnou fyziologickou přestávku. I když počasí venku moc jarně nevypadalo, věřil jsem předpovědi a nasadil krátké kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Pak už se začali trousit různí kamarádi, kterých tady tentokrát bylo víc než dost, takže čas do startu ubíhal ve veselé atmosféře velice rychle. Takže už jen posvačit, odevzdat batoh do úschovny, stihnout rychlé společné foto na závodní dráze a zařadit se na start.
Po chvíli skutečně startujeme a dáváme jedno kolečko po umělé dráze stadionu. Upřímně, jel jsem do Brd s tím, že to dám na pohodu a zážitkově, ale (téměř) všichni kamarádi vystřelili hned od startu, jako kdybychom běželi jen desítku. Rychle jsem dospěl k rozhodnutí, že to tedy také zkusím dát v závodním tempu a trochu jsem přidal. Sotva jsme podběhli dálnici a začali sebíhat táhlý kopec dolů, vzpomněla si ale má stehna na to jak, jsem se k nim nepěkně zachoval minulý týden a začala tuhnout jak zpředu, tak i zezadu. Takové potíže jsem hned na prvním kilometru nečekal a představa, že to tak bude až do konce také moc optimistická nebyla. Navíc se do mne dala trochu zima a já, když prochladnu, tak čurám jak křepelka:-) V chmurných myšlenkách jsem doběhl do Řitky, kde jsem si musel poprvé ulevit, takže mne předběhla ještě spousta lidí. Ale to je normální; konečně závodů, kde jsem lepší umístění prostál moče u trati, je možná více než těch ostatních. Tady otáčíme doleva a trať začíná stoupat. Sice je to ultra, ale kupodivu nikdo ze soupeřů nepřechází do chůze, takže mne to nutí běžet také. Nakonec to není nijak vražedný kopec a docela se to dá. Jen slibované slunečné a teplé počasí se zatím pořád nějak nedostavilo. Nakonec se kolem první občerstvovačky dává dokonce do deště, ale horký čaj spraví náladu. A už je tu desátý km a na hodinkách mezičas 0:56:33. To tedy opravdu moc pomalé není. Naštěstí se mi unavené nohy trochu rozběhaly, takže se bolest a ztuhlost přelévá podle toho, zda běžíme do kopce (a bolí kvadricepsy) nebo s kopce (to přebírají směnu hamstringy) - po rovině to tu není ani kousek, takže tím nemohu sloužit :-)
Déšť naštěstí po chvíli končí a cesta se vine stále především do kopce, ale pořád se to dát tak nějak běžet. Sice ztrácím další místa další urologickou přestávkou, ale zapojuji se do skupinky kolem německé závodnice s pacerem na kole. Než se dostaneme na občerstvovačku na Stožci, tak už hezky začíná svítit sluníčko a nálada stoupá. Seběh dolů s plotem obory po levé ruce a potůčkem lemovaným nádhernými blatouchy nás ale přivádí už do polovony závodu, kde jsem v čase 2:17:28. Po kilometru dobíhám Veverku sudetského, který nevypadá úplně šťastně. Marně se ho pokouším povzbudit, že už jsme za půlkou.
Za další občerstvovačkou se mi daří odtrhnout od Němky. Po levé ruce máme opět plot obory a já najednou poznávám část trati Brdského terénního půlmaratonu - co já se tu už několikrát v opačném směru natrápil :-) Vždycky mě tu při půlmaratonu zajímalo, kam vlastně pokračuje ta hnusná přímá rozbitá asfaltka, a bohužel se to tentokrát asi dozvím. Cesta se vlní z kopce do kopce pořád rovně a tak opět vidím řadu běžců přede mnou. Na posledním z nich poznávám slovenský dres - to musí být Ďuri! Bohužel vypadá, že je dost prošitý, takže se zase nemám ke komu přidat a jen ho míjím.
Po té pekelné cestě běžíme až na občerstvovačku, kde dávám jen bublinkovou vodu a valím dál. Utrpení s nohama je pořád stejné, stehna se naštěstí nijak nehorší, ale navíc se k nim přidávají další hlavní běžecké svaly - nepříjemně mne začíná tuhnout zadek. Ale vzpomínám na zlatá slova Ivany Pilařové: chtěl jsi tu být, tak tady jsi, která mi pomáhají pokračovat dál. Z cesty do Kytína si toho moc nepamatuji, až do chvíle, kdy jsem přiběhl na jakousi náves s rybníčkem a najednou jsem nikde neviděl značení a nevěděl jak dál. Zmateně zastavuji. V tom mne dobíhá opět Němka s cyklistou a odbočují z hlavní cesty doleva, takže se mi daří bez kufru napojit na cestu, která ale bohužel začíná opět stoupat. Brzdí mne další malá potřeba, takže Němka mizí v dáli. Mám tu trošku krizi, stoupám pomalu po asfaltce až k poslední občerstvovačce, kde do sebe v zoufalství hodím dva kelímky koly ředěné vodou a pokračuji dál. Ptám se sám sebe, jestli tohle mám zapotřebí a zkouším spočítat, jaký bych měl čas, kdybych se na to vykašlal a už to jen došel pěšky.
Za chvíli mi dochází, že už jsme vlastně v Mníšku, a tak bude tomu utrpení brzy konec, takže do chůze nepřecházím a běžím dál. V dálce přede mnou zahlédnu jasně žlutou čepičku, jakou měl Tomáš O. a zdá se mi, že se k němu přibližuji. Seběh městem po asfaltce k podchodu pod dálnicí je pro mne ryzím utrpením, ale už cítím maštal a tak se mi daří ještě trošku přidat. Podbíhám dálnici a vidím závěrečný kus cesty do kopce po silnici. V současné chvíli ale běžet do kopce bolí méně než s kopce, takže to paradoxně docela vítám. Dobíhám Tomáše, který přiznává, že začátek dost přepálil a už nemá sílu se mne chytit. Tak teď už jen vydupat to poslední, zdánlivě nekonečné stoupání, podběhnout dálnici a už je tu hřiště s cílovou bránou. Dobíhám a hodinky se zastavují na čase 4:36:07, což je vzhledem k původně plánovaným pěti hodinám celkem solidní výsledek. První účast zde sice zaručuje osobní rekord v jakémkoliv čase, ale tohle mi opravdu udělalo radost.
V cíli je už řada kamarádů a každou chvíli dobíhají další, nálada je prima. Pak ještě vyzvednout věci z úschovy a hurá do sprchy. Voda je na výběr jen studená nebo ledová, což je zdrojem řady vtípků. Mně to tedy nijak zvlášť nevadí, já se v ledové vodě dobrovolně masochisticky sprchuji každý den, ale přeci jen po závodě bych také raději dal teplou:-) Následuje pečené kuře s rýží k obědu ve školní jídelně a v debatách s dalšími kamarády a u točeného pivka čekáme ještě na vyhlášení vítězů a na diplomy.
Celkově vzato to byl velice vydařený den. Nejen, že jsem potkal spoustu kamarádů, ale závod je velmi pěkný a i přes stále početnější startovní pole si pořád zachoval příjemnou "rodinnou" atmosféru malého podniku, což já mám nejraději. Tak zase někdy v Míšku!
neděle 8. prosince 2013
Pražská stovka, 2. část
Pražskou stovku jsem si moc chtěl zkusit. Dlouho to vypadalo, že to kvůli kolizi s manželčiným kongresem nevyjde vůbec, ale nakonec jsem získal souhlas na denní část trati.
První komplikace nastala již na hlavním nádraží v Praze, kde jsem na prvním nástupišti nastoupil do vlaku, který byl nadepsaný jako směr Beroun. Bohužel, nebyl to ten správný vlak. Ten správný stál až dál na nástupišti 1a. Omluvou mi budiž, že jsem nebyl jediný, kdo se takto nachytal, včetně několika dalších, kteří jeli evidentně za stejným cílem jako já. To, že nesedíme ve správném vlaku se ukázalo chvíli po pravidelném odjezdu toho správného v 5:30, kdy se na informačním displeji změnil cíl spoje z Berouna na Řevnice a na tabuli na nástupišti se rozsvítil odjezd do Řevnic v 5:50. Představa, že budu čekat na další osobák do Berouna s návazností na Králův Dvůr další dvě hodiny se mi úplně nechtělo, zvlášť s představou, že to také může znamenat dorazit do pověstného údolí Nazaret až potmě. Když jsem si všiml, že jeden další na první pohled běžec opouští vlak, na nic jsem nečekal a vyrazil za ním zeptat se na možnosti, jak se dostat na start dříve. Měl najitý rychlík, kterým se dostaneme aspoň do Berouna. U odjezdové tabule jsme ale zjistili, že ještě stihneme zpožděný expres do Mnichova a teoreticky by se dal stihnout i navazující spoj z Berouna do Králova Dvora. Expresu bohužel ale ještě přibylo deset minut zpoždění, takže jsme do Berouna dojeli až po odjezdu autobusu. Kolega také pospíchal, protože ho na startu čekal kamarád. Takže nezbývalo, než si dát ty čtyři kilometry na strat jako warm-up.
Ve sportovní hale proběhla rychlá registrace a vyrážel jsem na trať v 7:30, ještě před kluky. Vzhledem ke zhruba hodinovému zpoždění proti plánu už bylo světlo. První malý kufr jsem udělal hned v Králově Dvoře, kde se mi ztratila zelená značka, tak jsem kus běžel přes zorané pole, ale díky podrobné mapě v mobilu se mi povedlo značku brzy nalézt. Kluci mne doběhli u první kontroly na vrchu Děd (a pak jsme se navzájem předbíhali až na Karlštejn). Cesta dál byla celkem v pohodě, umrzlá hlína byla pokrytá tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu (u nás doma bylo při odjezdu pět centimetrů sněhu), takže se běželo celkem bez potíží. Trochu problém jsem měl s orientací na náměstí v Berouně, kde probíhal trh, ale hodná paní trhovkyně mne nasměrovala do správného průchodu.
Horší to bylo ve Svatém Janu pod skalou, kdy se sice udělalo celkem krásně, ale foukal silný studený vítr a prudký kopec nahoru ke kříži se nepěkně smekal. Tím pádem byl pomalý nejen výstup nahoru, ale i sestup dolů. Dál cesta pokračovala přes Boubovické vodopády (v zimě jsem an nich byl poprvé, stojí to za to) až na Karlštejn, kde byla první velká kontrola s výbornou zelnou polévkou v hospodě Pod Dračí skálou. Kluci si dali kromě polévky kofolu a pivo. Ne, že bych na pivo také neměl chuť, ale to už by se mi zpátky na trať nechtělo. Tak jsem je tam nechal s tím, že mne potom zase doběhnou. Při výběhu na Mořinku jsem netrefil správnou polní cestu jako několik ostatních, ale zbylí běžci na nás pískali, takže jsme se přes pole připojili na správnou trať. Tady už začala hlína rozmrzat, takže nás už celou cestu dál provázelo hnusné mazlavé bláto, které se smekalo ještě víc než sníh.
V Mořince jsem běžel kolem nějaký rodin s malými dětmi a plyšovým psem na kolečkách. Tatínek jedné z rodin se mě ptal, jakou běžíme vzdálenost. Když jsem mu to řekl, konstatoval, že si myslel, že to bude dlouhé, když se prý nikdo z nás nikam moc nežene :-)
Když jsem vyběhl na Karlík, předběhl jsem dvojici běžců, kteří se ke mně rozhodli připojit. Udržel se jen jeden s omluvou, že parťák je dnes nějaký pomalý. Tak jsme vytvořili vzájemně se podporující dvojici a pokračovali jsme dál spolu. Ve vražedném klesání za Vonokalsy nás doběhla trojice sportovců, kteří běželi celou dlouhou trasu, tak jsme se jich snažili udržet. Sice nám občas poodběhli, ale zase jsem je vždycky docvakli, takže jsme se drželi pořád s nimi až za Jíloviště. Když jsme za Jílovištěm poprvé podbíhali dálnici D4, doběhli jsem dalšího běžce. Pak v naší velké skupině došlo k zásadnímu rozporu ohledně interpretace itineráře. Můj dosavadní parťák se s čerstvě doběhnutým běžcem vydali po modré cyklotrase, já se sportovci jsem vyrazil po modré turistické, což se ukázalo být správně. Takže jsem díky nim bez potíží doběhl nejen na zelené psaníčko na začátku pověstného údolí Nazaret, ale také se po něm vydal správným směrem, protože jeden ze sportovců z loňska věděl, že duhým směrem se vydal loni a ztratil kvůli tomu spoustu času. Cestou dolů údolím, kde se mnohokrát přeskakuje potok a přelézají nebo podlézají padlé stromy jen proto, aby se na konci ztracené metry nabraly v neskutečně prudkém stoupáku, potkali v protisměru samotného velikého Olafa, který byl nařčen, že to zelené psaníčko určitě značil on osobně.
Při seběhu Nazaretem, který stovkařům činil větší problémy, se mi povedlo jim trochu poodběhnout. To ale nebylo moc taktické, protože při malém kufru pod Cukrákem jsem získaný náskok zase ztratil. Na druhou velkou kontrolu jsem tak dorazil až po nich. Tam se ukázala síla zkušeností, protože sporťáci si polévku nechali nalít do kelímků na limonádu, vzali ji do ruku a vyrazili na trať. Já jsem volil tradiční přístup a posezení u polévky využil ke studiu mapy. Když jsem opouštěl kontrolu, dobíhal teprve můj nový parťák, s nímž jsme se rozdělili. Nechtělo se mi na něj čekat, protože ještě zbývalo několik minut světla, tak jsem sám vyrazil na Cukrák s bláhovou nadějí, že doběhnu sporťáky a využiji jejich znalosti trasy. To se mi bohužel nepovedlo, možná i proto, že v místní části Baně jsem lehce ztratil odbočku na modré cykotrase a dost dlouho ji hledal.
Mezitím padla tma, takže další kufr následoval u nádraží Zbraslav. Naštěstí mne tam doběhl nějaký běžec, takže jsem se ho kus držel. Díky tomu se nám podařilo najít i bílé šipky Olafova starého značení, které v podstatě vedly až do cíle. Po stoupání na Šance měl ale spoluběžec více sil, takže mi postupně zmizel v lese. Kvůli tomu jsem měl ještě drobný orientační problém na křižovatce cesty s Branišovskou silnicí, kdy jsem už propadal beznaději, že jsem se úplně ztratil, protože cesta, kterou se běželo nebyla vyznačena ani na podrobné mapě v mém mobilu. Po chvíli jsem přestal panikařit, vrátil se na křižovatku a našel další šipky na jiné cestě. Pokračoval jsem dost divokou lesní cestou po šipkách přes letiště Točná a Petrovu strouhu, kde byly namrzlé polorozpadlé lávky. To je, zvlášť v noci, to pravé pro člověka s poruchou rovnováhy :-) Tady mně doběhla nějaká běžkyně, se kterou jsem se střídali až na dno Modřanské rokle. Tam byla namalovaná jedna šipka do zatáčky, kde ale bylo husté křoví a potok. Spoluběžkyně se vydala do kopce podezřelou cesičkou, která se jí zdála vyšlapaná. Mezitím nás docvakl další běžec, ale ani ten nevěděl, kdy přesně dál. Tak jsme se tam motali všichni tři. Já jsem se nakonec vrátil na silnici a pokračoval bez ohledu na ihnutou šipku dál rovně, kde jsem po chvíli našel odbočku do prudké stráně do Modřan. Volal jsem na ostatní, že mám další šipku. Nahoru jsem po šíleně klouzavém svahu vyšel sám, spoluběžci mně pak doběhli až těsně před cílem v ZŠ prof. Švejcara.
Vzhledem k výpadkům signálu mi GPS dost proměřovala, ale v závěrečném úseku od Hálkova pomníku ke škole se mi zdálo, že je trať o dost delší než deklarovaná vzdálenost.
Na základně ve škole čekal pamětní list a bohaté občerstvení a přátelská fena labradora, která se snažila od všech občerstvujících se něco vyžebrat. Udělal jsem tu chybu, že k občerstvení jsem se posadil do plastového křesílka. Když jsem se odhodlal vyrazit domů, znovu se postavit byl skutečný sportovní výkon. Venku mne ve zpocených hadrech, když už jsem se nezahříval během, přepadla šílená zimnice, ale nějak jsem se doplazil na zastávku autobusu. Pak už to, až na schody v metru, byla celkem pohoda.
Na trati jsem strávil celkem 11 hodin a 12 minut včetně dvou občerstvení. Celkově vzato jsem to nějak zvlášť nehrotil, ale i tak jsem si sáhl sice ne na samé dno, ale dost hluboko, hlavně kvůli neustálému prudkému větru a lepivému mazlavému blátu na cestě. Přesto ale musím říci, že jsem si to užil a těším se, až si to zase někdy zopakuji.
První komplikace nastala již na hlavním nádraží v Praze, kde jsem na prvním nástupišti nastoupil do vlaku, který byl nadepsaný jako směr Beroun. Bohužel, nebyl to ten správný vlak. Ten správný stál až dál na nástupišti 1a. Omluvou mi budiž, že jsem nebyl jediný, kdo se takto nachytal, včetně několika dalších, kteří jeli evidentně za stejným cílem jako já. To, že nesedíme ve správném vlaku se ukázalo chvíli po pravidelném odjezdu toho správného v 5:30, kdy se na informačním displeji změnil cíl spoje z Berouna na Řevnice a na tabuli na nástupišti se rozsvítil odjezd do Řevnic v 5:50. Představa, že budu čekat na další osobák do Berouna s návazností na Králův Dvůr další dvě hodiny se mi úplně nechtělo, zvlášť s představou, že to také může znamenat dorazit do pověstného údolí Nazaret až potmě. Když jsem si všiml, že jeden další na první pohled běžec opouští vlak, na nic jsem nečekal a vyrazil za ním zeptat se na možnosti, jak se dostat na start dříve. Měl najitý rychlík, kterým se dostaneme aspoň do Berouna. U odjezdové tabule jsme ale zjistili, že ještě stihneme zpožděný expres do Mnichova a teoreticky by se dal stihnout i navazující spoj z Berouna do Králova Dvora. Expresu bohužel ale ještě přibylo deset minut zpoždění, takže jsme do Berouna dojeli až po odjezdu autobusu. Kolega také pospíchal, protože ho na startu čekal kamarád. Takže nezbývalo, než si dát ty čtyři kilometry na strat jako warm-up.
Ve sportovní hale proběhla rychlá registrace a vyrážel jsem na trať v 7:30, ještě před kluky. Vzhledem ke zhruba hodinovému zpoždění proti plánu už bylo světlo. První malý kufr jsem udělal hned v Králově Dvoře, kde se mi ztratila zelená značka, tak jsem kus běžel přes zorané pole, ale díky podrobné mapě v mobilu se mi povedlo značku brzy nalézt. Kluci mne doběhli u první kontroly na vrchu Děd (a pak jsme se navzájem předbíhali až na Karlštejn). Cesta dál byla celkem v pohodě, umrzlá hlína byla pokrytá tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu (u nás doma bylo při odjezdu pět centimetrů sněhu), takže se běželo celkem bez potíží. Trochu problém jsem měl s orientací na náměstí v Berouně, kde probíhal trh, ale hodná paní trhovkyně mne nasměrovala do správného průchodu.
Horší to bylo ve Svatém Janu pod skalou, kdy se sice udělalo celkem krásně, ale foukal silný studený vítr a prudký kopec nahoru ke kříži se nepěkně smekal. Tím pádem byl pomalý nejen výstup nahoru, ale i sestup dolů. Dál cesta pokračovala přes Boubovické vodopády (v zimě jsem an nich byl poprvé, stojí to za to) až na Karlštejn, kde byla první velká kontrola s výbornou zelnou polévkou v hospodě Pod Dračí skálou. Kluci si dali kromě polévky kofolu a pivo. Ne, že bych na pivo také neměl chuť, ale to už by se mi zpátky na trať nechtělo. Tak jsem je tam nechal s tím, že mne potom zase doběhnou. Při výběhu na Mořinku jsem netrefil správnou polní cestu jako několik ostatních, ale zbylí běžci na nás pískali, takže jsme se přes pole připojili na správnou trať. Tady už začala hlína rozmrzat, takže nás už celou cestu dál provázelo hnusné mazlavé bláto, které se smekalo ještě víc než sníh.
V Mořince jsem běžel kolem nějaký rodin s malými dětmi a plyšovým psem na kolečkách. Tatínek jedné z rodin se mě ptal, jakou běžíme vzdálenost. Když jsem mu to řekl, konstatoval, že si myslel, že to bude dlouhé, když se prý nikdo z nás nikam moc nežene :-)
Když jsem vyběhl na Karlík, předběhl jsem dvojici běžců, kteří se ke mně rozhodli připojit. Udržel se jen jeden s omluvou, že parťák je dnes nějaký pomalý. Tak jsme vytvořili vzájemně se podporující dvojici a pokračovali jsme dál spolu. Ve vražedném klesání za Vonokalsy nás doběhla trojice sportovců, kteří běželi celou dlouhou trasu, tak jsme se jich snažili udržet. Sice nám občas poodběhli, ale zase jsem je vždycky docvakli, takže jsme se drželi pořád s nimi až za Jíloviště. Když jsme za Jílovištěm poprvé podbíhali dálnici D4, doběhli jsem dalšího běžce. Pak v naší velké skupině došlo k zásadnímu rozporu ohledně interpretace itineráře. Můj dosavadní parťák se s čerstvě doběhnutým běžcem vydali po modré cyklotrase, já se sportovci jsem vyrazil po modré turistické, což se ukázalo být správně. Takže jsem díky nim bez potíží doběhl nejen na zelené psaníčko na začátku pověstného údolí Nazaret, ale také se po něm vydal správným směrem, protože jeden ze sportovců z loňska věděl, že duhým směrem se vydal loni a ztratil kvůli tomu spoustu času. Cestou dolů údolím, kde se mnohokrát přeskakuje potok a přelézají nebo podlézají padlé stromy jen proto, aby se na konci ztracené metry nabraly v neskutečně prudkém stoupáku, potkali v protisměru samotného velikého Olafa, který byl nařčen, že to zelené psaníčko určitě značil on osobně.
Při seběhu Nazaretem, který stovkařům činil větší problémy, se mi povedlo jim trochu poodběhnout. To ale nebylo moc taktické, protože při malém kufru pod Cukrákem jsem získaný náskok zase ztratil. Na druhou velkou kontrolu jsem tak dorazil až po nich. Tam se ukázala síla zkušeností, protože sporťáci si polévku nechali nalít do kelímků na limonádu, vzali ji do ruku a vyrazili na trať. Já jsem volil tradiční přístup a posezení u polévky využil ke studiu mapy. Když jsem opouštěl kontrolu, dobíhal teprve můj nový parťák, s nímž jsme se rozdělili. Nechtělo se mi na něj čekat, protože ještě zbývalo několik minut světla, tak jsem sám vyrazil na Cukrák s bláhovou nadějí, že doběhnu sporťáky a využiji jejich znalosti trasy. To se mi bohužel nepovedlo, možná i proto, že v místní části Baně jsem lehce ztratil odbočku na modré cykotrase a dost dlouho ji hledal.
Mezitím padla tma, takže další kufr následoval u nádraží Zbraslav. Naštěstí mne tam doběhl nějaký běžec, takže jsem se ho kus držel. Díky tomu se nám podařilo najít i bílé šipky Olafova starého značení, které v podstatě vedly až do cíle. Po stoupání na Šance měl ale spoluběžec více sil, takže mi postupně zmizel v lese. Kvůli tomu jsem měl ještě drobný orientační problém na křižovatce cesty s Branišovskou silnicí, kdy jsem už propadal beznaději, že jsem se úplně ztratil, protože cesta, kterou se běželo nebyla vyznačena ani na podrobné mapě v mém mobilu. Po chvíli jsem přestal panikařit, vrátil se na křižovatku a našel další šipky na jiné cestě. Pokračoval jsem dost divokou lesní cestou po šipkách přes letiště Točná a Petrovu strouhu, kde byly namrzlé polorozpadlé lávky. To je, zvlášť v noci, to pravé pro člověka s poruchou rovnováhy :-) Tady mně doběhla nějaká běžkyně, se kterou jsem se střídali až na dno Modřanské rokle. Tam byla namalovaná jedna šipka do zatáčky, kde ale bylo husté křoví a potok. Spoluběžkyně se vydala do kopce podezřelou cesičkou, která se jí zdála vyšlapaná. Mezitím nás docvakl další běžec, ale ani ten nevěděl, kdy přesně dál. Tak jsme se tam motali všichni tři. Já jsem se nakonec vrátil na silnici a pokračoval bez ohledu na ihnutou šipku dál rovně, kde jsem po chvíli našel odbočku do prudké stráně do Modřan. Volal jsem na ostatní, že mám další šipku. Nahoru jsem po šíleně klouzavém svahu vyšel sám, spoluběžci mně pak doběhli až těsně před cílem v ZŠ prof. Švejcara.
Vzhledem k výpadkům signálu mi GPS dost proměřovala, ale v závěrečném úseku od Hálkova pomníku ke škole se mi zdálo, že je trať o dost delší než deklarovaná vzdálenost.
Na základně ve škole čekal pamětní list a bohaté občerstvení a přátelská fena labradora, která se snažila od všech občerstvujících se něco vyžebrat. Udělal jsem tu chybu, že k občerstvení jsem se posadil do plastového křesílka. Když jsem se odhodlal vyrazit domů, znovu se postavit byl skutečný sportovní výkon. Venku mne ve zpocených hadrech, když už jsem se nezahříval během, přepadla šílená zimnice, ale nějak jsem se doplazil na zastávku autobusu. Pak už to, až na schody v metru, byla celkem pohoda.
Na trati jsem strávil celkem 11 hodin a 12 minut včetně dvou občerstvení. Celkově vzato jsem to nějak zvlášť nehrotil, ale i tak jsem si sáhl sice ne na samé dno, ale dost hluboko, hlavně kvůli neustálému prudkému větru a lepivému mazlavému blátu na cestě. Přesto ale musím říci, že jsem si to užil a těším se, až si to zase někdy zopakuji.
pátek 14. června 2013
Jirkovský crossmarathon
Při své loňské premiéře na JCM jsem se sice moc nevyznamenal, ale trať a organizace závodu se mi tak líbily, že jsem se nakonec rozhodl běžet tu letos opět. Ve hře sice byl i maraton na Silva Nortica Run, ale ten jsem nakonec, mimo jiné i z rodinných důvodů, zavrhl. Odjezd byl do poslední chvíle nejistý, neboť žena měla v ten den školení, my jsme sice byli dohodnuti s mojí mamkou, že nám přijede pohlídat děti, leč kvůli nemoci mé babičky to nevyšlo, takže jsem zůstali bez hlídání. Moje nejdražší žena nakonec oželela školení a já jsem dostal propustku na závod.
Odjížděl jsem už v pátek večer autobusem do Jirkova, kde jsem měl zajednáno u pořadatelů ubytování v tělocvičně ZŠ. Loni jsem se v tělocvičně celkem slušně vyspal na žíněnce, takže jsem odvážně vyrazil bez karimatky. Po příjezdu a rychlé večeři v asijském bistru v Tescu v Jirkově jsem se doklátil k tělocvičně, kde jsem se dověděl, že letos je vše jinak a budeme spát v klubovně TOM Stopaři. Tam byly k dispozici tři postele, já jsem bohužel dorazil až jako čtvrtý, takže to vypadalo, že budu spát na koberci. Situaci jsem provizorně vyřešil sražením čtyř židlí s podsedáky k sobě, aby vzniklo improvizované lůžko. Na délku chybělo jen několik cm, se šířkou to ale bylo horší, proto každé převalení v noci vyžadovalo pečlivé provedení, abych nakonec přeci jen neskončil na koberci :-) Takže jsem se moc dobře nevyspal.
Po snídani z vlastních zdrojů jsem se přesunul do šatny tělocvičny a prezentoval se. Kromě startovního čísla jsme dostali i mapu trasy, ale vzhledem k loňským zkušenostem a téměř dokonalému značení jsem ji nakonec nepotřeboval. Po převlečení a líné ABC jsem se byl v devět hodin podívat na start cyklistů a chvíli po nich jsme startovali i my, tedy pro krátké rozpravě, kde jsme byli upozorněni, že část cesty je oproti plánu vedena po silnici, protože na cestu popadaly nějaké stromy, a že nahoře je trať letos v trochu horším stavu, ale prý si s tím jistě poradíme. Už od rána dost svítilo sluníčko, až jsem litoval, že jsem doma nechal krém na opalování.
Po odstartování zase všichni vystřelili jako splašení, takže jsem v klidu držel zadní pozice a kolem přivaděče běžel tempem kolem 5:10/km. Až ve Vysoké Peci jsem lehce přidal, ale tam už to začínalo být lehce do kopce, takže jsem netlačil na pilu. U první občerstvovačky se letos tedy neseběho do lesa, ale běželo se kus zpět po asfaltu, kde jsme pak odbočili na lesní asfaltku ke Kundratické myslivně. Odtud se stoupá v podstatě pořád až na Lesnou, nejvyšší bod trasy. Během cesty se trochu zatáhlo nebe, což mi zase moc nevadilo. Za chvíli ale začalo lehce poprchávat a přešlo to plynule do slušného deště. Ten nijak zvlášť nevadil, aspoň jsem si nemusel namáčet čepici do potoka. Po chvíli déšť ustal a trať se jen lehce vlnila kolem vysílače Jedlová. Když jsme dobíhali k opravdu hodně vzdálené kontrole 2 (u šipky "K2 už blízko, blizoučko :-), začalo opět lehce poprchávat, což opět pomalu přešlo do hustšího deště. Po stěrkové horské cestě, kterou se v těchto místech běží, se valil potůček vody a marně jsme se pokoušeli poskakovat kolem v trávě, abychom si nenabrali do bot. Nevím, zda se to někomu povedlo, ale dle křiku a nadávek mám pocit, že tu ani jedna bota nezůstala suchá. Za chvíli se ale ukázalo, že je to stejně jedno. Spustil se takový liják, jaký jsem snad ještě nezažil. Během minuty jsem měl všechno oblečení mokré durch, že z něj dole voda odkapávala rovnou do již promočených bot. Štěrková cesta se tu kousek pod Lesnou změnila v celkem širokou horskou asfaltku, po které se valila voda, zatím ještě ve vrstvě, že to nešlo vrchem do bot. Dost lidí tu začalo zpomalovat, možná zvažovali úkryt u chaty na Lesné. Vzhledem k letošnímu propršenému jaru jsem ale měl mentální trénink na běh v dešti, takže já jsem tu začal celkem dost lidí předbíhat. Jen jsem musel vypnout mobil, do kterého začalo téci i v jeho speciální kapsičce na pásu pro lahev s pitím. Deště neubývalo, spíše naopak a na silnici se valily potoky tu čisté, tu hlínou zkalené vody z okolních luk. Pokud mělo do teď ještě smysl kličkovat mezi hlubší vodou na silnici, tady to ztratilo význam. Voda šla přes celou silnici a to v takové výšce, že to teklo do bot vrchem. Nadával jsem jako špaček, ale nebylo to pochopitelně nic platné. Naštěstí se po nějaké době začal déšť uklidňovat a pak ustal docela. Voda v botách se pak aspoň stačila ohřát, a už to nestudilo. Nicméně v úsecích v lese a po polních cestách mezi loukami bylo stále stojací i tekoucí vody dost, takže se čas od času voda v botách stihla vyměnit za čerstvou. Mokré oblečení naopak bylo docela dobré, protože při běhu pěkně ochlazovalo tělo.
Pršet přestalo někde kolem kontroly, ze které zbývalo 13 km do cíle. Tam začíná vražedný seběh zpět z hřebene, který vede celý po asfaltu až do Jirkova. To je část trasy, která mi dost nejde. Loni jsem tu dostal strašnou krizi završenou křečemi do obou hamstringů zároveň, tak jsem se toho trochu bál. Sice jsem seběhy trochu nacvičoval, ale jistý jsem si tu nebyl. Nicméně jsem to pustil, co to šlo a snažil se držet tempo kolem 4:30/km, kam až to půjde. Nakonec jsem to udržel v podstatě až do konce závodu. Sice během seběhu ještě několikrát zahrozil déšť, ale to už byla jen slabota. Kupodivu mne narozdíl od loňska v seběhu nepředběhl nikdo, až na první ženu v celkovém pořadí, která mne dala někde kolem 4. km od konce a jejíž tempo jsem nedokázal zachytit.
Do cíle jsem dorazil už za sluníčka bez jakýchkoliv větších problémů v čase 3:43:28, což bylo výrazně lépe než loni (3:57:48) i oproti plánovaným 3:50. Tentokrát mi to opravdu dobře sedlo, běžel jsem se sice usilovně, ale nenastaly žádné krize ani jiné zásadní problémy, takže mohu být na letošní výsledek opravdu pyšný (o to bude horší zkusit ho někdy zopakovat).
I přes nepřízeň počasí se mi závod v Jirkově opět velice líbil, snaha pořadatelů udělat pro závodníky závod příjemný je vidět na každém kroku, takže se do Jirkova zase rád někdy vrátím.
Odjížděl jsem už v pátek večer autobusem do Jirkova, kde jsem měl zajednáno u pořadatelů ubytování v tělocvičně ZŠ. Loni jsem se v tělocvičně celkem slušně vyspal na žíněnce, takže jsem odvážně vyrazil bez karimatky. Po příjezdu a rychlé večeři v asijském bistru v Tescu v Jirkově jsem se doklátil k tělocvičně, kde jsem se dověděl, že letos je vše jinak a budeme spát v klubovně TOM Stopaři. Tam byly k dispozici tři postele, já jsem bohužel dorazil až jako čtvrtý, takže to vypadalo, že budu spát na koberci. Situaci jsem provizorně vyřešil sražením čtyř židlí s podsedáky k sobě, aby vzniklo improvizované lůžko. Na délku chybělo jen několik cm, se šířkou to ale bylo horší, proto každé převalení v noci vyžadovalo pečlivé provedení, abych nakonec přeci jen neskončil na koberci :-) Takže jsem se moc dobře nevyspal.
 |
| Mapa trasy |
Po odstartování zase všichni vystřelili jako splašení, takže jsem v klidu držel zadní pozice a kolem přivaděče běžel tempem kolem 5:10/km. Až ve Vysoké Peci jsem lehce přidal, ale tam už to začínalo být lehce do kopce, takže jsem netlačil na pilu. U první občerstvovačky se letos tedy neseběho do lesa, ale běželo se kus zpět po asfaltu, kde jsme pak odbočili na lesní asfaltku ke Kundratické myslivně. Odtud se stoupá v podstatě pořád až na Lesnou, nejvyšší bod trasy. Během cesty se trochu zatáhlo nebe, což mi zase moc nevadilo. Za chvíli ale začalo lehce poprchávat a přešlo to plynule do slušného deště. Ten nijak zvlášť nevadil, aspoň jsem si nemusel namáčet čepici do potoka. Po chvíli déšť ustal a trať se jen lehce vlnila kolem vysílače Jedlová. Když jsme dobíhali k opravdu hodně vzdálené kontrole 2 (u šipky "K2 už blízko, blizoučko :-), začalo opět lehce poprchávat, což opět pomalu přešlo do hustšího deště. Po stěrkové horské cestě, kterou se v těchto místech běží, se valil potůček vody a marně jsme se pokoušeli poskakovat kolem v trávě, abychom si nenabrali do bot. Nevím, zda se to někomu povedlo, ale dle křiku a nadávek mám pocit, že tu ani jedna bota nezůstala suchá. Za chvíli se ale ukázalo, že je to stejně jedno. Spustil se takový liják, jaký jsem snad ještě nezažil. Během minuty jsem měl všechno oblečení mokré durch, že z něj dole voda odkapávala rovnou do již promočených bot. Štěrková cesta se tu kousek pod Lesnou změnila v celkem širokou horskou asfaltku, po které se valila voda, zatím ještě ve vrstvě, že to nešlo vrchem do bot. Dost lidí tu začalo zpomalovat, možná zvažovali úkryt u chaty na Lesné. Vzhledem k letošnímu propršenému jaru jsem ale měl mentální trénink na běh v dešti, takže já jsem tu začal celkem dost lidí předbíhat. Jen jsem musel vypnout mobil, do kterého začalo téci i v jeho speciální kapsičce na pásu pro lahev s pitím. Deště neubývalo, spíše naopak a na silnici se valily potoky tu čisté, tu hlínou zkalené vody z okolních luk. Pokud mělo do teď ještě smysl kličkovat mezi hlubší vodou na silnici, tady to ztratilo význam. Voda šla přes celou silnici a to v takové výšce, že to teklo do bot vrchem. Nadával jsem jako špaček, ale nebylo to pochopitelně nic platné. Naštěstí se po nějaké době začal déšť uklidňovat a pak ustal docela. Voda v botách se pak aspoň stačila ohřát, a už to nestudilo. Nicméně v úsecích v lese a po polních cestách mezi loukami bylo stále stojací i tekoucí vody dost, takže se čas od času voda v botách stihla vyměnit za čerstvou. Mokré oblečení naopak bylo docela dobré, protože při běhu pěkně ochlazovalo tělo.
 |
| Výškový profil |
Do cíle jsem dorazil už za sluníčka bez jakýchkoliv větších problémů v čase 3:43:28, což bylo výrazně lépe než loni (3:57:48) i oproti plánovaným 3:50. Tentokrát mi to opravdu dobře sedlo, běžel jsem se sice usilovně, ale nenastaly žádné krize ani jiné zásadní problémy, takže mohu být na letošní výsledek opravdu pyšný (o to bude horší zkusit ho někdy zopakovat).
I přes nepřízeň počasí se mi závod v Jirkově opět velice líbil, snaha pořadatelů udělat pro závodníky závod příjemný je vidět na každém kroku, takže se do Jirkova zase rád někdy vrátím.
 |
| Perníková medaile cestu domů nepřežila celá |
sobota 23. března 2013
Kbelská a Pečecká 10
Letošní závodní sezóna začala jako tradičně první březnovou sobotu ve Kbelích. Kromě toho, že to byl můj první letošní závod (když nepočítám pětku na Leonině Tříkrálové beach-party, kde jsem sice utrpěl bednu, ale běh jsem pojímal spíše jen jako test), byla to první rychlejší věc od začátku listopadu, kdy jsem si musel nechat rozpárat a zase zašít břicho.
S lékaři jsem byl dohodnut, že po dvou měsících od operace mohu začít trénovat. Abych dodržel zákaz tréninku, běhal jsem jen samé pomalé běhy v malém množství, především do práce a zpátky: usoudil jsem, že na srůstající břicho má pomalý běh menší negativní vliv, něž chytit respirační nemoc v MHD a pak kašlat, nebo nedejbože kýchat. Začátkem ledna jsem začal pomalu přidávat na objemu i intenzitě, ale slibně rozjetou přípravu přerušil periferní vestibulární syndrom, se kterým mně zašili do špitálu, a ani po propuštění to nebylo s běháním ni extra. Zimní příprava se tedy letos moc nevyvedla.
Na Kbelskou 10 jsem měl původně jít se svou nejdražší, která ale na poslední chvíli ze zdravotních důvodů na start nenastoupila.
Ještě před startem jsem potkal spoustu známých a kamarádů (proto se taky vyplatí do Kbel chodit) a konečně naživo poznal i naivku z RFO. V zimě před závodem jsem se pořádně rozklusal a pak se odvážně zařadil do koridoru k vodiči na 40:00. Hned po startu jsem zkoušel to tempo vydržet, ale zvládl jsem to jen asi na 3. kilometr. Během těchto kilometrů jsem se potkal a pak běžel s Pavlem F., který měl evidentně více sil a ještě zvládal vyprávět, že tenhle kus tratě dobře zná, neboť tudy běhává do práce, a motivovat mně k udržení tempa aspoň na 41.00. Někde na konci Satalic mne ale začala bolet plantární fascie na P noze, kterou jsem si pošramotil během intervalového tréninku asi tři neděle zpátky. Bylo jasné, že takhle to dál nepůjde a poslal jsem Pavla dopředu.
Běžet s bolavou nohou bylo dost obtížné kvůli špatné technice došlapu, takže jsem relativně brzo začal ztrácet síly a kilometry se mi oproti loňsku zdály nějaké moc dlouhé. Nějak jsem to na hraně ale doklepal až k cíli, kde se mne pokusil ještě někdo předběhnou ve finiši. To mne sice chvilku motivovalo k přidání, ale když jsem viděl, že soupeř má více sil, zase jsem ubral, což se dost nevyplatilo, protože zezadu se přihnal další borec, který mne taky snadno dal. Nakonec z toho bylo usmolené 260. místo celkově v nic moc reálném čase 43:06.
Po závodě jsem ještě pohovořil s několika přáteli, udělali jsme společnou fotku, vystál jsem frontu na polévku a studené těstoviny a zase nic nevyhrál v tombole. Pak už jsem spěchal domů hlídat dětičky. Až na trápení se v závodě a nic moc výsledek to bylo docela pěkné dopoledne.
Za týden jsem si chtěl zkusit zlepšit chuť v Pečkách, kde se mi závod tradičně líbí mnohem více než ve Kbelích. Tentokrát jsem využil společné dopravy vlakem s ostatními běžci z Prahy, kterou organizoval Evžen Ge. Cesta vlakem byla prima, mluvilo se o všem možném včetně výživy, což sklouzlo k diskusi o konzumaci hmyzu :-) Po příchodu do sportovní haly se naše skupinka roztrhla a já se pokoušel nalézt nějaké kamarády, což se mi povedlo až při řazení na startu, kde si mne našla naivka.
Již před startem bylo jasné, že ani dnes to nebude žádná sláva, protože zánět plantární fascie neustoupil, takže pravé chodidlo bolelo už před startem. Po startu jsem nasadil rozumnější tempo než minulý týden, takže jsem se tak moc netrápil a spíš si to užíval a fandil známým které jsem potkával u obrátky. Bez nějakých výrazných problémů jsem si to celé odběhl v reálném čase 43:04, tedy téměř úplně stejně rychle jako v Kbelích. Narozdíl od minulého týdne jsem se ale tentokrát netrápil a docela si to užil. Po doběhu jsem už neměl náladu čekat na vyhlášení a tombolu, tak jsem jel hned zase vlakem zpět domů.
S lékaři jsem byl dohodnut, že po dvou měsících od operace mohu začít trénovat. Abych dodržel zákaz tréninku, běhal jsem jen samé pomalé běhy v malém množství, především do práce a zpátky: usoudil jsem, že na srůstající břicho má pomalý běh menší negativní vliv, něž chytit respirační nemoc v MHD a pak kašlat, nebo nedejbože kýchat. Začátkem ledna jsem začal pomalu přidávat na objemu i intenzitě, ale slibně rozjetou přípravu přerušil periferní vestibulární syndrom, se kterým mně zašili do špitálu, a ani po propuštění to nebylo s běháním ni extra. Zimní příprava se tedy letos moc nevyvedla.
Na Kbelskou 10 jsem měl původně jít se svou nejdražší, která ale na poslední chvíli ze zdravotních důvodů na start nenastoupila.
Ještě před startem jsem potkal spoustu známých a kamarádů (proto se taky vyplatí do Kbel chodit) a konečně naživo poznal i naivku z RFO. V zimě před závodem jsem se pořádně rozklusal a pak se odvážně zařadil do koridoru k vodiči na 40:00. Hned po startu jsem zkoušel to tempo vydržet, ale zvládl jsem to jen asi na 3. kilometr. Během těchto kilometrů jsem se potkal a pak běžel s Pavlem F., který měl evidentně více sil a ještě zvládal vyprávět, že tenhle kus tratě dobře zná, neboť tudy běhává do práce, a motivovat mně k udržení tempa aspoň na 41.00. Někde na konci Satalic mne ale začala bolet plantární fascie na P noze, kterou jsem si pošramotil během intervalového tréninku asi tři neděle zpátky. Bylo jasné, že takhle to dál nepůjde a poslal jsem Pavla dopředu.
Běžet s bolavou nohou bylo dost obtížné kvůli špatné technice došlapu, takže jsem relativně brzo začal ztrácet síly a kilometry se mi oproti loňsku zdály nějaké moc dlouhé. Nějak jsem to na hraně ale doklepal až k cíli, kde se mne pokusil ještě někdo předběhnou ve finiši. To mne sice chvilku motivovalo k přidání, ale když jsem viděl, že soupeř má více sil, zase jsem ubral, což se dost nevyplatilo, protože zezadu se přihnal další borec, který mne taky snadno dal. Nakonec z toho bylo usmolené 260. místo celkově v nic moc reálném čase 43:06.
Za týden jsem si chtěl zkusit zlepšit chuť v Pečkách, kde se mi závod tradičně líbí mnohem více než ve Kbelích. Tentokrát jsem využil společné dopravy vlakem s ostatními běžci z Prahy, kterou organizoval Evžen Ge. Cesta vlakem byla prima, mluvilo se o všem možném včetně výživy, což sklouzlo k diskusi o konzumaci hmyzu :-) Po příchodu do sportovní haly se naše skupinka roztrhla a já se pokoušel nalézt nějaké kamarády, což se mi povedlo až při řazení na startu, kde si mne našla naivka.
Již před startem bylo jasné, že ani dnes to nebude žádná sláva, protože zánět plantární fascie neustoupil, takže pravé chodidlo bolelo už před startem. Po startu jsem nasadil rozumnější tempo než minulý týden, takže jsem se tak moc netrápil a spíš si to užíval a fandil známým které jsem potkával u obrátky. Bez nějakých výrazných problémů jsem si to celé odběhl v reálném čase 43:04, tedy téměř úplně stejně rychle jako v Kbelích. Narozdíl od minulého týdne jsem se ale tentokrát netrápil a docela si to užil. Po doběhu jsem už neměl náladu čekat na vyhlášení a tombolu, tak jsem jel hned zase vlakem zpět domů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)