Baroko

Na Baroko maratonu v Plasích jsem byl na doporučení 12HonzaDe poprvé loni. Měl jsem tehdy pocit, jaká to bude brnkačka, ale to jsem se tedy spletl. Začátek byl v pohodě, kus jsem běžel s Honzou a Stínem, pak jsem jim ještě kousek poodběhl, ale někde za 19. km mně dostalo horko a najednou se to zlomilo a dál už to prostě vůbec nešlo. Maximální utrpení a od 21. km jsem si nadával, že jsem se nepřihlásil na půlku, že bych už to měl za sebou. Od jedné občerstvovačky ke druhé mě táhla jen představa, jak se zase napiju a poleju vodou.  Všechny kopce jsem musel jen chodit. Závěrečné kolečko po louce bylo už čiré utrpení a tak jsem byl rád, že jsem se nakonec doklátil do cíle v čase 4:22. Takhle strašně jsem ještě od žádné trati po držce nedostal.

Letos tedy bylo nezbytné zkusit napravit loňský propadák. Má nejdražší navíc projevila zájem běžet zde půlku se svou kamarádkou od Domažlic. Podařilo se nám přemluvit babičku, aby nám pohlídala děti, a tak jsme mohli vyrazit na manželský výlet. Vyjeli jsme naštěstí v dostatečném předstihu a tak jsme byli na louce v Plasích jako jedni z prvních. Hned na parkovišti jsem potkali Lucku, kamarádku mé nejdražší, s celou rodinou. Její synek běžel 4,2 km a dcerka 420 m. Vyrazili jsme na presentaci, vyfasovali startovní tašku a já jako maratonec ještě ponožky od Mizuna. To je docela milá změna oproti obligátnímu tričku, kterých mám plnou skříň a stejně je nenosím. Potom jsme se vrátili k autu převléknout a právě v tu chvíli dorazil 12HonzaDe, v těsném závěsu 1bubobubo s Nikie a po nich advid v doprovodu tří dam.

Po převlečení jsme se vrátili ke startu, kde jsme pořád potkávali další a další kamarády a kamarádky – prostě v Plasích byli skoro všichni. Ještě jsme se chvíli vnadili na koupi kompresních návleků, ale cena nás odradila. Stihli jsme kraťoučké rozklusání a zařadili se někam ke konci startovního pole před startem. Vzhledem k tomu, že koncem srpna bylo dlouho chladno a na dnešek se udělal opravdu hic, vzdal jsem myšlenku na nějakou usilovnou snahu v závodě a rozhodl se jen si to tu dnes užít. Nějak jsme přeslechli, že už je odstartováno, ale všichni se dali pohybu, tak jsme se také rozběhli. Chvíli jsem se držel na konci startovního pole. Ještě na louce byl první špunt, ale pak jsem se začal pomaličku prokousávat dopředu. Před prvním kopcem jsem doběhl Nikie, tak jsme si kousek spolu povídali. Pak jsem maličko přidal a po chvilce jsem v kopci doběhl i Ivu, tak jsem si měl zase s kým povyprávět. Spolu jsme běželi až tam, kde se dělí trasy maratonu a půlky. 

Chvilku běžím sám, ale na silnici do Ondřejova dobíhám Martina VP, tak si mám zase chvilku s kým vyprávět. Bohužel někde za Křečovem jsem mu trochu poodběhnul, takže dál jsem pokračoval sám. O kus dál v lese, v mírném stoupání ale zakopnu, chvíli chytám rovnováhu, ale boj s gravitací prohrávám a padám, naštěstí jen na dlaně a pravé koleno. Je to do měkkého, takže jsem jen trochu špinavý. Bohužel to už vypadá na tradici, že už nejsem schopen zaběhnout delší závod bez pádu. Pokračuji dál rozumným tempem, abych se neuhnal jako loni a užívám si nádhernou trať. Za občerstvovačkou v Manětíně přichází místo, kdy mi loni došlo, ale letos je to díky rozumnému tempu v pohodě, takže si mohu plně vychutnat romantické prostředí kolem Manětínského potoka. Je tu dost vlhko a bláto na cestě, tak jsem rád, že jsem si vzal krosovky se špunty. Na metu půlmaratonu dobíhám v čase kolem dvou hodin a uvažuji, zda mám přidat a zkusit to dát celé pod čtyři. Naštěstí si ale uvědomím, že už je zase celkem vedro a ještě mě čekají pořádné kopce, tak to pouštím z hlavy a užívám si běh přes louky a můstky.

Za občerstvením na 25. km přichází pověstný kopec do Strážiště, který si celý raději jen vyjdu. Za ním se vracíme zpátky dolů ke Střele, probíháme kolem chatové osady, přebíháme most a za Mladoticemi je další občerstvení. Tady jsem se na to loni už chtěl vážně vykašlat, ale ani letos mi tu už není úplně hej. Na občerstvovačce mě dobíhá Martin VP. Tady mu ještě maličko poodběhnu, narozdíl od loňska se mi daří běžet do mírného kopečka až na další občerstvovačku. Tady mě Martin znovu dobíhá a než se stihnu polít, tak vyráží do dalšího stoupání. Nejdřív ho zkouším dohnat, ale pak už se mi nějak v tom horku nechce, takže přecházím do chůze a vyjdu až na konec stoupání. Ještě rychlá moč a seběh do vesnice na další občerstvovačku. Za ní následuje ještě krátký, ale nepříjemný kopeček a pak už vbíháme do lesa a vzpomínám si, že teď už to je skoro pořád dolů. V lese na kořenech sice ještě jednou nepříjemně zakopnu, ale tentokrát to s nadávkami vyberu. Za lesem jsou už v podstatě Plasy a poslední občerstvení, ale do cíle ještě asi 2,5 km zbývá.  Vidím, že meta čtyř hodin jistě pokořena nebude, tak se už nijak nenutím do nějakých extra výkonů. Kousek před závěrečným oběhem louky číhá bubo s foťákem, tak frajeřím a nasazuji vzorový běžecký styl, což se mi za pár desítek metrů vymstí: Dostávám ukrutnou křeč do pravého poloblanitého svalu. Lovím rychle v kapse ampuli s hořčíkem, ale než začne působit, musím na chvíli zastavit a sval rozmasírovat. Hořčík trochu mírní bolest, tak odkulhám ještě ten kus kolem louky. Před cílem na mne čeká má nejdražší a závěrečné metry do cíle běží se mnou. Do cíle dobíhám v čase 4:06. V cíli mám chvilku docela dost, dávám energetický nápoj ředěný vodou a pak chvilku zvažuji, kterým koncem mne vzápětí opustí. Za chvíli se to ale uklidní, takže tam natlačím těstovinový salát a nealko pivo.

Ještě chvilku povídáme s kamarády, gratulujeme doběhnuvším a počkáme na vyhlašování výsledků. Potom vyrážíme se ženou do sprch. Chvilku tápeme a nemůžeme je najít, ale zato nacházíme u rybníka roztomilé nutrie. Ptáme se lidí u restaurace na sprchy v gymnáziu, kteří se následkem toho téměř pohádají, kam nás poslat, ale nakonec to dobře dopadne a dle jejich rady sprchy nalezneme. Sprchy jsou sice jen společné, ale zato v nich teče teplá voda, takže oproti řadě jiných závodů vlastně luxus. Zkulturněni si chceme ještě  prohlédnout areál kláštera, ale lávka z louky je zavřená, tak si to necháváme na příště a vyrážíme domů.  Výlet se vydařil, oba jsme si to pěkně užili a hlavně jsme opět viděli spoustu kamarádů, takže to vypadá, že za rok pojedeme zas. Nakonec, pod ty čtyři hodiny bych to tu někdy přece rád dal.