Mácháč

Už delší dobu jsem měl v hledáčku kratší ultrazávod u Mácháče, někdy ještě z dob, kdy se to jmenovalo METR (Mácháč extreme trail run?). Lidi, co tam byli, si to chválili. Takže jsem si doma opatřil "volno k opuštění posádky" a vyrazil na Mácháč Run Fest. Start byl v RZ Karolínka pod kopcem Borný kousek za Starými Splavy. Naštěstí jsem ráno vyrazil z Prahy s dostatečným předstihem, protože silnici č. 9 mezi  Liběchovem a Jestřebím zrovna dost intenzivně opravovali, takže na spoustě míst byla doprava jen jedním pruhem střídavě řízena semafory, což stálo dost času. Potom ještě, aby toho nebylo málo, se také jedním pruhem jezdilo přes Staré splavy. A co čert nechtěl, zrovna, když jsem tam chtěl projet já, vysypával tam v jediném průjezdném pruhu nějaký písek, či co, sklápěč, kterému se ale vana zasekla v horní poloze a nešla spustit dolů. Náklaďák tak nebyl schopen odtud odjet. Za mnou se mezitím vytvořila fronta dalších aut, takže ani obchvat přes Doksy už nebyl možný. Naštěstí pracovníci po chvíli vymysleli řešení: K náklaďáku se pomalu přišoural z boku bagr, který dal lžící vaně facku z boku, takže se umoudřila a spustila se dolů. Pak už nic cestě na start nepřekáželo. Vzhledem ke zpoždění zbylo tak akorát času na vyzvednutí čísla a čipu, přípravu výstroje a  převlečení do závodního. Ještě před startem jsem potkal Advida. Na poslední chvíli jsem ještě potkal i sudetského Veverku, který mi přivezl teamová trička, takže jsme předáni museli nechat až po doběhu.

Těsně před startem byla ještě krátká rozprava, pak jsem se přesunuli ke startovní bráně a než jsem se zorientoval, bylo odstartováno. Vyběhli jsme slunečným ránem do prvního 10km okruhu. Všichni vystřelili, jako kdyby to bylo jediné kolo, ale nenechal jsem se  strhnout a vše kontroloval jako obvykle ze zadních pozic. Dlouho jsem měl na dohled zbytek teamu iTB, ale za chvíli mi zmizeli v dálce. Nejprve se běželo skoro po rovině po písečných cestách v borovém lese, pak se ještě celkem v pohodě lezlo po úbočí kopce Borný, následovala zase dlouhá skoro rovná část po písečných cestách a pak přišel kopec. Opravdu pořádný kopec, nejspíš Malý Borný. Stoupání bylo ukrutné, musely se místy používat i ruce a v suchém písku to klouzalo zpátky. Podél cesty byly umístěny motivační cedule s nápisy jako "Hlavu vzhůru" nebo "70% výkonu je v mysli", ale nijak zvlášť to nepomáhalo. Konečně jsem byl nahoře, pak se běželo mírně zvlněným terénem s ne už tak technickým výstupem na  Haviřský vrch se skalním útvarem, odkud byly docela pěkné výhledy do kraje. Potom seběh lesem dolů přes paseku u skály ČIhadlo, přes kterou byl v dálce krásně vidět Bezděz. Tady už člověk potkával rychlejší závodníky, kteří vybíhali do druhého, 25km kola. Cesta se na křižovatce začala vracet, kudy jsme ráno vybíhali. Proti už běží Advid a v patách se mu žene stádo závodníků na 25 km. Dobíhám do startovního zázemí, kde je brána a občerstvovačka. Svého ionťáku mám zatím plný camel, takže jen chleba se sádlem na posilněnou a jdu do druhého kola. Začátek se jen lehce vlní v písečných cestičkách, pak přebíháme silnici a vbíháme do lesa, kde běžíme kolem řady malebných skalních útvarů. Cesta začíná stoupat do kopečka, předbíhám řadu lidí ze závodu na 25 km. Před koncem táhlého stoupání dobíhám sudetského Veverku, který tu letos opět obhajuje bednu. Utěšuje mě, že takový hrozný kopec, jako v prvním kole bude už jen jeden někde na 50. km. Do kopce pak přechází do chůze, prý to tak má naplánované. Mně se ještě jít nechce, tak mu kousek poodběhnu (abych se pak celou dobu bál, kdy mně doběhne). Dál už se běží v podstatě po rovině, trochu to komplikuje suchý písek, který pokrývá cestu a trochu se do něj bořím. Následkem toho se mi začne dělat puchýř na spodní straně pravého ukazováčku, takže je nutná technická pauza na vysypání písku z bot a pak objevování nového stylu běhu, jak prstu ušetřit. Tady nahoře v lese se už dělá docela nepříjemné teplo. Letos na to mám obzvláštní štěstí ‒ při přípravě na téměř každý letošní závod je zima jak v Rusku, ale na závod samotný se udělá horko, takže se nehezky vařím.

Na okraji obce Hradčany je ale naštěstí občerstvovačka, takže trochu vody do sebe, trochu na sebe a vyrazit dál. Stoupá se nejprve dlouhým táhlým kopcem po pískovcovém podloží. Ačkoli je to v podstatě běhatelné, jsem už trochu uvařen, takže volím chůzi. Cesta pak prochází listnatým lesem do podstatně prudšího kopce. Nahoře na kopci podél nějakého plotu skoro doháním Pavla K., ale pak zaslechnu volání přírody a musím si odskočit. Naž to vykonám, je Pavel i se šancí na pokec v nedohlednu. Sbíhám dolů s kopce pořád listnatým lesem, pak se přehoupneme přes silnic zpět na písečné cesty kolem jezera  a to už míříme zase zpět  ke startu. Cestou předbíhám řadu lidí z 25 km trasy a v protisměru potkávám kluky, kteří už vyrážejí do posledního kola. Cesta se stále vlní a do startovního prostoru je ale ještě dost daleko, potkávám Borise Š., se kterým se známe z letošní Brdské stezky, tomu to dneska běží parádně. Nakonec se doplácám do cíle druhého kola, ubráním čip před pořadatelkou v cíli, která si myslela, že jdu jen 25 km, doplním vodu do camelu, pojím chleba se sádlem a vyrážím do posledního 25km kola.

Potkávám tu Pavla K.. který někde cestou zabloudil a trochu si to protáhl  ‒ ještě, že jsem se k němu tam nahoře u plotu nepřidal :-), a sudetského Veverku, který na mne moc neztrácí. Cesta v podstatě kopíruje začátek druhého kola, ale nepřebíhá silnici a pokračuje po rovině kolem jezera do Starých Splavů. Za nimi je potřeba přejít frekventovanou silnici 38. Za ní se už zase běží víceméně lesem, nejprve celkem zvolna, potom už prudčeji stoupáme po zelené kolem řady krásných skal pod Maršovický vrch. Tady mne začínají dost nehezky bolet bedra, ale uklidňuji, se že do cíle je to už relativně jen kousek.  Dále sbíháme sluneční výhní mezi poli do vsi Chlum, kde je na kraji občerstvovačka. Pár kelímků vody a nějaká kola a vyrazit polní cestou směrem zpět k cíli. Naštěstí po chvíli cesta zase mizí v lese, takže se horko dá celkem snášet. Přichází ale ukrutný stoupák, kde se občas ruka také hodí. S vědomím, že je to poslední se nějak vyškrábu nahoru. Pak už to jde zase celkem rovně kolem Holého vrchu. Následuje snad nejkrásnější část cesty mezi skalními stěnami Vůbčářské rokle. Bohužel tu dostávám parádní krizi, takže i po rovině chvílemi jen jdu. Potom sebíháme po červené značce zpět do Starých Splavů, přecházíme zpět silnici 38 a pak už je to v podstatě pořád po rovině až do cíle. Bohužel mi to tu už moc neběží, snažím se nastartovat TurboSnackem, ale nějak to nezabírá. Cesta bohužel nevede do cíle nejkratší cestou, vracíme se vlastně po svých stopách ze začátku třetího kola. Avizovaných 60 km je už dávno za mnou a už se mi vůbec nechce běžet, záda boí jako čert. Nakonec to ale nějak zlomím, abych se vešel do sedmi hodin. Do cíle dobíhám v čase 6:57:40 na 16. místě. Tam se dozvídám, že trasa měla 63 km, na ty poslední tři jsem už nějak dnes nebyl připraven.

V cíli čeká polévka a točená malinovka. Po sedmi hodinách v jemném písku mám nohy úplně černé, ve sprchách naštěstí teče teplá voda. Čekám ještě přes hodinu na sudetského Veverku, který měl v posledním kole problém s kolenem, abych si od něho vyzvedl trička, a pak už vyrážím rychle zpět domů. Ještě před odjezdem vidím dobíhat Advida, kterému se asi 60 km zdálo málo, tak si dost velký kus přidal po trase ve stejný čas oragnizovaného cyklistického závodu :-)

Celkově se výlet na Mácháč vydařil, atmosféra domácká ve stylu "když nejde o život, jde o ...", trať těžká a nádherná, prostě jsem si to dost užil. Do příště budu ještě muset trochu potrénovat kopce, které jsou tu dost zásadní.