P100 Trans Brdy

Pražská stovka se v posledních letech stává pravidelným vrcholem mé podzimní sezony. Zvláště letos, když bylo přislíbeno původně 145 km přes celé Brdy, jsem se už dlouho dopředu těšil jako malý kluk.

Do Spáleného Poříčí jsem vyrazil raději už předposledním vlakem, aby bylo dost času na přípravu před startem. Už z Prahy do Plzně byl vlak dost nacpaný stovkaři. Nikoho známého jsem ale nepotkal, tak jsem cestu do Plzně využil k dospání se. V Plzni jsme zaplnili maličkou soupravu RegioShark směrem na Nepomuk. Z vlaku jsme se vysypali na nádraží v Nezvěsticích. Do přistaveného autobusu jsme se ale všichni nevešli, a tak nás část musela čekat asi dvacet minut, než se pro nás bus znovu vrátil a odvezl nás do Spáleného Poříčí. Držel jsem se ostatních a tak jsem snadno našli školu, kde měla být presentace, která ale ještě nezačala. Odnesl jsem si věci do tělocvičny, kde už tábořili kluci od nás z iTB. Honza mi hned cpal pivo, ale před takovým závodem jsem ho raději (proti oddílovým pravidlům :-) odmítl. V klidu jsem se převlékl, na patřičných místech zalepil a namazal. Po nějaké době konečně otevřeli registraci a zbytek doby do startu nás většina strávila čekáním ve frontě na čip a itinerář. Po vystání fronty už zbyl jen čas zabalit si batůžek a odevzdat zbytek věcí k přepravě do Prahy. Dropbag do Jinců jsem se rozhodl nevyužít, zase tak moc jsem toho s sebou na cestu neměl.

Startovali jsme z náměstí ve Spáleném Poříčí. Před startem byla ještě krátká rozprava, kde nás varovali před zúžením 200 m po startu a ohňostroj. Ve 23:10 se vydává necelých 300 lidí na cestu přes celé Brdy z jihu na sever do pražských Modřan. Po startu nemá smysl běžet, zvlášť když nás čeká avizované zúžení a ještě před ním tajná kontrola. Začínám jako obvykle zezadu a ani nemá smysl se moc rozbíhat, protože šířka cesty neumožňuje efektivně předbíhat. Pomalu se posouvám kupředu. První kontrola je po 7,3 km na vrcholu Kokšína. Doběhl jsem kluky od nás z oddílu a cestou do kopce jdeme pěšky, tak se držím za nimi. Když se cesta trochu narovnává, tak je předbíhám a trochu jim cukám. Ale hned na další kontrole na skále Nad Maráskem (13,1 km) nemůžeme s lidmi přede mnou dlouho najít fix, takže nás kluci zas docházejí. Tady jsme 800 m n. m. na zemi leží sněhový poprašek a led a je dost hustá mlha, přes kterou není s čelovkou moc vidět. Tento charakter počasí se drži i dál, takže v údolí je zataženo, nahoře sněží a mrholí, je mlha a na sněhu a ledu to pěkně klouže. Odbíhám od kontroly a sám běžím dál na Třemšín. Na vrcholu (827 m n. m.) kontrola na 19,8 km, jsem ty přesně ve 2:00. Seběh z Třemšína je dost technický, kameny pokryté sněhem a ledem neumožňují rychlý postup. Sbíháme na první čipovou kontrolu s občerstvením v útulně Třemšínská bouda, kde je i občerstvení, tady jsem v 2:06 na 116. místě. Dávám spoustu teplého čaje a chleba se sýrem. Moc se nezdržuji a vracím se zpátky nahoru na hřebenovku, cestou ještě potkávám kluky z ITB, mám na ně odhadem 5 minut náskok. Další kontrola je hned na vrcholu Hřebence (788 m n. m.,  21 km). Po seběhu je cesta relativně rovná a běhavá, tak za to trochu zabírám. Bohužel jsem ale přehlédl odbočku a pokračuji dál rovně. Nutno ale poznamenat, že rozhodně nejsem jediný. Běžím dál, ale stále nikde nevidím žádnou odrazku a tak znejistím. Doběhnu do obce, kterou identifikuji jako Hutě pod Třemšínem. Krátká konzultace s mapou potvrzuje, že tady trasa nevede, takže se vracím po svých stopách zpět. Kleju jako pohan, protože jsem si zaběhl docela daleko. Napojuji se na správnou cestu a snažím se trochu nahradit tu ztrátu. Po chvíli dobíhám naši iTB skupinku. Na chvilku se s nimi dám do řeči, ale pak zase lehce přidám, dokud je úsek běhavý. Kolem Spálené boudy, kde je další kontrola (27,2 km, 3:18), je ale terén velmi složitý a i přes rovinu se moc běžet nedá. Situace se zlepšuje až při stoupání na Jahodovou horu.

Dál se běží po široké zpevněné cestě, která je ale zhusta pokryta souvislými plotnami ledu. Sbíháme z mírného kopce. V jednom místě cesta odbočuje doprava. Chvilku nevidím odrazky, opět znejistím, zda běžím správně. Jak ale nedávám stoprocentně pozor, podklouznou mi nohy a hodím luxusní záda, až se mi před očima zajiskřilo. Chvilku se válím po zemi, ale zvedám se a zjišťuji, že mi nic zásadního není, jen mě dost bolí zadek, ale vypadá to, že to půjde rozběhat. Jak se ukáže později, při pádu to odnesla jen tuba s kondenzovaným mlékem, kterou mám s sebou místo gelu v batohu. Na to jsem přišel ale až později podle průsaku, když jsem s jistou úlevou zjistil že to lepkavé není krev, ale sladké mléko :-) Mezitím mě dobíhají nějaké čelovky zezadu, takže jsem asi správně a pokračuji na vrchol Praha (862 m n. m.), kde je malá odbočka z cesty k samotnému vrcholu s kontrolou (36,1 km, 4:38). Cestou zpět sice netrefím správnou cestu hned na poprvé, ale kufřík je tu jen malinký. Sbíháme s hřebene dolů do Nepomuku, kde je chipová kontrola v dolní hospodě (39,3 km).  Tady jsem v 5:03 na 105. místě. Dávám rychlou polévku a nealko pivo. Když vylezu z hospody ven, roztřese mne ukrutná zima, ale usilovným pochodem do kopce zpět na hřeben se dostávám do teplotní pohody. Další kontrola je hned na 41,5 km v traverzu Malého Toku. Další cesta se mi trochu slévá, žádné výrazné zážitky nebyly. Vystoupíme na Třemošnou (778 m n. m.), kde ale není kontrola, ta je až o kousek dál na vyhlídce Kazatelna (51,7 km, 7:00). To už se začíná rozednívat a pohled na okolní kopce z vyhlídky je úžasný. Sbíháme dolů do obce Oseč, kde je občerstvení od Trailpointu. Horký čaj, sýr, bramborové lupínky, vysypat svinstvo z bot, vysypat čelovku a hurá dál. Cesta se kroutí přes vesnice Oseč a Drahlín a jsou tu nádherné výhledy do krajiny s východem slunce. Přeběhneme kopeček Klouček (681 m n. m.) a přes Slonovec (604 m n. m., kontrola 63,9 km, 8:23) doběhneme na chipovou kontrolu do sokolovny Jince (67,5 km). Tady opět spousta horkého čaje, sýr, sladké sušenky, ještě dobít hodinky a znovu na cestu.

Z Jinců startovaly i doprovodné trasy, tak je najednou na cestě spousta lidí. Další kontroly jsou hned za obcí po stoupání na naučnou stezku (68.6 km, 9:35) a  v Rejkovicích Na Valech (71,5 km, 10:01). Stoupáme na Plešivec, kde u vrcholu (654 m n. m.) není kontrola, ale nádherná vyhlídka z Čertovy kazatelny. Kontrola je až za kilometr na Plešiveckém hřebeni (74,6 km, 10:37). Tady mám opět trochu orientační problém, ale výsledný kufr je naštěstí zase jen malý. Cesta seběhne do Běštína a pak se pomaličku drápeme do prudkého kopce na vrchol Písek (690 m n. m., 81,5 km, 11:45). Následuje vracečka dolů. V technickém seběhu nedávám pozor na značení, míjím správnou odbočku a opět kufruji. Po konzultaci s mapu se vracím na modrou značku, po které se vyhoupneme na Velkou Babu (615 m n. m., 83,2 km, 12:06). Po vlastním značení seběh dolů a opět další menší kufr. Nakonec se dostanu na správnou cestu k prameni Brdlavka, kde nepohrdnu občerstvením chladnou pramenitou vodou. Kolem rozhledny na Studeném vrchu (660 m n. m.) doběhneme na chipovou kontrolu v hospodě v Malém Chlumci. Nechám si načíst chip (89,7 km, 13:05, 67. místo) a jdu vystát nekonečnou frontu na polévku a nealko pivo. Obsluha je dost laxní a tak rozmýšlím, zda se na to raději nevykašlat a neztrácet čas. Na další kontrolu s polévkou chybí ještě ale 18 km a to bych taky už nemusel vydržet :-)

Po zbytečně dlouhé přestávce se drápeme na vrch Charvát (640 m n. m., 91,9 km, 14:00). Dál už cesta není nijak zajímavá, ale dá se pěkně běžet. Přes další dvě kontroly (památný dub u Drahlovic 98,5 km, 14:56 a hřeben u Vrážek 101,0 km 15:32) a Svinaře do Lhotky, kde je chipová kontrola ve stanu u hospody (108,0 km, 16:24, 61. místo). Dávám si půl litru koly a vývar s nudlemi. Stmívá se, takže zase nasazuji čelovku a vyrážím dál s myšlenkou, že teď už je to jen maraton do cíle. To je sice pravda, ale jaký! Začátek přes Halouny je ještě v pohodě, ale pak už se drápeme na Jezírko (113,1 km, 17:38), po skalách na Pišťák (115,0 km, 18:02) a hlavně na Babku (115,9 km, 18:17). Cesta dolů z Babky vede prudce dolů po mokrých klouzavých a viklavých kamenech, tady bych to bez holí asi ani nedal. Po útrpném sestupu je naštěstí cesta zase pohodlná, tak se dá běžet na další kontrolu Černolické skály (122,7 km, 19:32), jen se mi cesta zdá o něco delší, než uvádí itinerář. Za Černolicemi nejprve sbíháme dolů je abychom se zase drápali nahoru směrem k Jílovišti. Tady dostávám první zásadní krizi, která trvá i v seběhu dolů do Mokropes. Tam se dostáváme na stoupání po zelené do Jíloviště (tady jsme běželi P100 myslím v roce 2013). Ve stoupání mne krize naštěstí pouští, takže do hasičárny v Jílovišti zase pomalu běžím. V hasičárně ještě potkávám Jitku, která je ale už na odchodu. Na místní čipové kontrole (129,4 km) jsem ve 20:51 na 44. místě. Rychle do sebe naliji polévku a litr malinovky a pak se rozklepu jak v epileptickém záchvatu, takže volím delší odpočinek. Naštěstí je mi po chvilce odpočinku zase lépe, takže vyměním baterie v čelovce a vyrážím do údolí Nazaret. Sotva vyjdu z tepla ven, zastaví mne další záchvat třasu, ale daří se mi ho nějak rozběhat. Dolů se vzhledem k množství brodů a složitému terénu běžet bojím. Před kontrolou ve stoupání na konci rokle (132 km, 22:13) si musím dát pauzu, takže mne tu pár lidí předchází a ztrácím několik míst. Stoupání nahoru k Cukráku mi moc nejde a až na další kontrolu na vyhlídce Nad Strnady (134,6 km, 22:52) jen vlaji na konci utvořeného vláčku.

Za kontrolou se to zase otáčí k lepšímu a tak běžím, i když už jen pomalu, přes pražskou část Baně a kolem Záběhlické rokle dolů k Vltavě. Tam je ještě krátká odbočka do kopce (se schody!) přes nově opravený park Královka a pak už na Zbraslav přes most Závodu míru. A znovu do kopce na Závist k Arcibiskupskému altánu, kde je kontrola (141,8 km, 0:02). Odtud cestou necestou dolů přes padlé kmeny stromů k Hálkovu pomníku. Tady mám naprosto zoufalou psychickou krizi, nadávám a proklínám organizátory. Pomalu se hrabu do protějšího stoupáku na Šance. Tam je odbočka doprava znovu dolů prudce s kopce na Nickerleho vyhlídku. Tam na kontrole chybí fix, chvilku ho marně hledám, pak aspoň fotím mobilem ceduli kontroly a desku na vyhlídce. A honem zpátky do kopce na Šance, a přes vrchol na Čihadlo. Tady cesta opouští les a vede po rozbláceném poli. Nohy se lepí do hlíny a běžet se už nechce. Další kontrola je u rozcestníku zelené značky (145,6 km, 1:21) a cesta pokračuje dolů z kopce opět rozbláceným polem. Je to sice dolů z kopce, snažím se běžet, ale v blátě se mi lepí a kloužou boty, takže i z kopce nakonec  přecházím do chůze. U letiště Točná se na chvíli připojujeme na Olafošipky. V lese se dá opět běžet, ale letos vede cesta jinudy než obvykle. Od Petrovy strouhy pokračujeme singltrekem kolem Cholupického potoka opět s celou řadou brodů a přeskoků potoka. Tady mne chytá další krize a tak zase jen chodím. Po zelené značce se vydrápeme z údolí a pomalu sebíháme do Modřanské rokle. Tady už jen poslední stoupání s kontrolou na konci svahu (149,9 km, 2:33). Potom dobíháme po sídlišti, kde ve finiši před školou ještě ztrácím jedno místo. Dobíhám do cíle ve škole (151,3 km) ve 2:46, celkový čas na trati 27:36:22 a 46. místo. I vzhledem k těm několika menším kufrům mi hodinky naměřily kolem 162 km. Nakonec už jsem byl rád, že nemusím běžet nikam dál. V cíli ještě zasloužené pivo, teplou sprchu a vzhledem k brzké ranní hodině rychle domů do postýlky. 

I když jsem cestou několikrát nadával a říkal si, že už na P100 nikdy nepůjdu, zpětně hodnoceno to vlastně bylo zase docela pěkné. Počasí bylo krásné, trať místy velice těžká, ale nakonec překážky jsou tu od toho, aby se překonávaly. Konečně, to je asi i to, co dělá P100 právě takovou, a proč ji máme rádi.