Jirkovský crossmarathon

Při své loňské premiéře na JCM jsem se sice moc nevyznamenal, ale trať a organizace závodu se mi tak líbily, že jsem se nakonec rozhodl běžet tu letos opět. Ve hře sice byl i maraton na Silva Nortica Run, ale ten jsem nakonec, mimo jiné i z rodinných důvodů, zavrhl. Odjezd byl do poslední chvíle nejistý, neboť žena měla v ten den školení, my jsme sice byli dohodnuti s mojí mamkou, že nám přijede pohlídat děti, leč kvůli nemoci mé babičky to nevyšlo, takže jsem zůstali bez hlídání. Moje nejdražší žena nakonec oželela školení a já jsem dostal propustku na závod.
Odjížděl jsem už v pátek večer autobusem do Jirkova, kde jsem měl zajednáno u pořadatelů ubytování v tělocvičně ZŠ. Loni jsem se v tělocvičně celkem slušně vyspal na žíněnce, takže jsem odvážně vyrazil bez karimatky. Po příjezdu a rychlé večeři v asijském bistru v Tescu v Jirkově jsem se doklátil k tělocvičně, kde jsem se dověděl, že letos je vše jinak a budeme spát v klubovně TOM Stopaři. Tam byly k dispozici tři postele, já jsem bohužel dorazil až jako čtvrtý, takže to vypadalo, že budu spát na koberci. Situaci jsem provizorně vyřešil sražením čtyř židlí s podsedáky k sobě, aby vzniklo improvizované lůžko. Na délku chybělo jen několik cm, se šířkou to ale bylo horší, proto každé převalení v noci vyžadovalo pečlivé provedení, abych nakonec přeci jen neskončil na koberci :-) Takže jsem se moc dobře nevyspal.

Mapa trasy

Po snídani z vlastních zdrojů jsem se přesunul do šatny tělocvičny a prezentoval se. Kromě startovního čísla jsme dostali i mapu trasy, ale vzhledem k loňským zkušenostem a téměř dokonalému značení jsem ji nakonec nepotřeboval. Po převlečení a líné ABC jsem se byl v devět hodin podívat na start cyklistů a chvíli po nich jsme startovali i my, tedy pro krátké rozpravě, kde jsme byli upozorněni, že část cesty je oproti plánu vedena po silnici, protože na cestu popadaly nějaké stromy, a že nahoře je trať letos v trochu horším stavu, ale prý si s tím jistě poradíme. Už od rána dost svítilo sluníčko, až jsem litoval, že jsem doma nechal krém na opalování.
Po odstartování zase všichni vystřelili jako splašení, takže jsem v klidu držel zadní pozice a kolem přivaděče běžel tempem kolem 5:10/km. Až ve Vysoké Peci jsem lehce přidal, ale tam už to začínalo být lehce do kopce, takže jsem netlačil na pilu. U první občerstvovačky se letos tedy neseběho do lesa, ale běželo se kus zpět po asfaltu, kde jsme pak odbočili na lesní asfaltku ke Kundratické myslivně. Odtud se stoupá v podstatě pořád až na Lesnou, nejvyšší bod trasy. Během cesty se trochu zatáhlo nebe, což mi zase moc nevadilo. Za chvíli ale začalo lehce poprchávat a přešlo to plynule do slušného deště. Ten nijak zvlášť nevadil, aspoň jsem si nemusel namáčet čepici do potoka. Po chvíli déšť ustal a trať se jen lehce vlnila kolem vysílače Jedlová. Když jsme dobíhali k opravdu hodně vzdálené kontrole 2 (u šipky "K2 už blízko, blizoučko :-), začalo opět lehce poprchávat, což opět pomalu přešlo do hustšího deště. Po stěrkové horské cestě, kterou se v těchto místech běží, se valil potůček vody a marně jsme se pokoušeli poskakovat kolem v trávě, abychom si nenabrali do bot. Nevím, zda se to někomu povedlo, ale dle křiku a nadávek mám pocit, že tu ani jedna bota nezůstala suchá. Za chvíli se ale ukázalo, že je to stejně jedno. Spustil se takový liják, jaký jsem snad ještě nezažil. Během minuty jsem měl všechno oblečení mokré durch, že z něj dole voda odkapávala rovnou do již promočených bot. Štěrková cesta se tu kousek pod Lesnou změnila v celkem širokou horskou asfaltku, po které se valila voda, zatím ještě ve vrstvě, že to nešlo vrchem do bot. Dost lidí tu začalo zpomalovat, možná zvažovali úkryt u chaty na Lesné. Vzhledem k letošnímu propršenému jaru jsem ale měl mentální trénink na běh v dešti, takže já jsem tu začal celkem dost lidí předbíhat. Jen jsem musel vypnout mobil, do kterého začalo téci i v jeho speciální kapsičce na pásu pro lahev s pitím. Deště neubývalo, spíše naopak a na silnici se valily potoky tu čisté, tu hlínou zkalené vody z okolních luk. Pokud mělo do teď ještě smysl kličkovat mezi hlubší vodou na silnici, tady to ztratilo význam. Voda šla přes celou silnici a to v takové výšce, že to teklo do bot vrchem. Nadával jsem jako špaček, ale nebylo to pochopitelně nic platné. Naštěstí se po nějaké době začal déšť uklidňovat a pak ustal docela. Voda v botách se pak aspoň stačila ohřát, a už to nestudilo. Nicméně v úsecích v lese a po polních cestách mezi loukami bylo stále stojací i tekoucí vody dost, takže se čas od času voda v botách stihla vyměnit za čerstvou. Mokré oblečení naopak bylo docela dobré, protože při běhu pěkně ochlazovalo tělo.

Výškový profil

Pršet přestalo někde kolem kontroly, ze které zbývalo 13 km do cíle. Tam začíná vražedný seběh zpět z hřebene, který vede celý po asfaltu až do Jirkova. To je část trasy, která mi dost nejde. Loni jsem tu dostal strašnou krizi završenou křečemi do obou hamstringů zároveň, tak jsem se toho trochu bál. Sice jsem seběhy trochu nacvičoval, ale jistý jsem si tu nebyl. Nicméně jsem to pustil, co to šlo a snažil se držet tempo kolem 4:30/km, kam až to půjde. Nakonec jsem to udržel v podstatě až do konce závodu. Sice během seběhu ještě několikrát zahrozil déšť, ale to už byla jen slabota. Kupodivu mne narozdíl od loňska v seběhu nepředběhl nikdo, až na první ženu v celkovém pořadí, která mne dala někde kolem 4. km od konce a jejíž tempo jsem nedokázal zachytit.
Do cíle jsem dorazil už za sluníčka bez jakýchkoliv větších problémů v čase 3:43:28, což bylo výrazně lépe než loni (3:57:48) i oproti plánovaným 3:50. Tentokrát mi to opravdu dobře sedlo, běžel jsem se sice usilovně, ale nenastaly žádné krize ani jiné zásadní problémy, takže mohu být na letošní výsledek opravdu pyšný (o to bude horší zkusit ho někdy zopakovat).
I přes nepřízeň počasí se mi závod v Jirkově opět velice líbil, snaha pořadatelů udělat pro závodníky závod příjemný je vidět na každém kroku, takže se do Jirkova zase rád někdy vrátím.

Perníková medaile cestu domů nepřežila celá