K100

Když jsem na jaře přemýšlel, čím završit jarní sezónu, napadlo mne zkusit Krakonošovu stovku. Původem z Podkrkonoší, trávil jsem v Krkonoších v mládí spoustu času a mám to tam pořád moc rád, i když se tam teď už moc nedostanu. Tato akce nabízí možnost navštívit většinu z našeho nejvyššího pohoří v jednom dni, tak nebylo moc o čem přemýšlet. Než jsem se ale rozhoupal k registraci, byla během března už celá kapacita startovních čísel vyprodána. Naštěstí ale organizátoři udělali opatření, kdy lidi, kteří neměli zaplacené startovné vyřadili, čímž se nějaká místa uvolnila. Číhal jsem na znovuotevření registračního systému a hned první den, kdy to bylo možné, se okamžitě zaregistroval a hned zaplatil startovné.

Tím, že jsem byl zaregistrován tak brzo před závodem, žil jsem pořád v klamném pocitu, kolik času mám ještě na nějaký serióznější trénink, až se závod přiblížil natolik, že na už na to nezbyl čas. Nezbylo než doufat, že pravidelné běhání do práce a z práce nahradí absenci dlouhých běhů v poslední době.

Na víkend, kdy se závod konal, jsem naplánoval rodině výlet k naší podkrkonošské babičce, takže na start do Vrchlabí to nebudu mít tak daleko.  Do Vrchlabí jsem dorazil z dvojhodinovým předstihem, což bylo celkem akorát na to se důkladně připravit, zjistit, které části z plánované výbavy na závod se mi nakonec nevejdou do batohu a budu je muset cestou oželet (nakonec se ukázalo, že jsem stejně skoro nic cestou nepotřeboval). Ještě jsem se rozhlížel po kamarádech, ale z nich sem dorazil jenom Pavel Fenyk.

V půl deváté začala na náměstí rozprava před startem, kde nám byly celkem podrobně vysvětleny různé organizační aspekty, jako třeba jak budou probíhat jednotlivé kontroly a kde jsou problematická místa na trati, kde se dá zabloudit. Ještě proběhlo několik proslovů, včetně místostarosty města a Krakonoše, který pak přesně v devět závod odstartoval.

Na začátku byly ulice města pro zhruba 500 závodníků dost úzké a většina lidí jenom šla. Zkoušel jsem klusat, ale stejně to nemělo moc smysl, neboť hned za klášterem se zvedal dost prudký kopec s prvním výstupem na Žalý. Kopec byl dost prudký, běžet pro mne mělo smysl jenom v několika málo úsecích, ve zbytku jsem raději jenom šel rychlou chůzí. Brzy jsem se tak zahřál, že jsem sundal větrovku, která se mi ale už nevešla do batohu, tak jsem ji musel nést v ruce. Potěšilo mne, že u trati pár lidí fandilo. Nejlepší byla holčička, která nám tam u trati na saxofon hrála "Když svatí pochodují".
Cesta na Žalý uběhla celkem rychle, ještě bylo dost světla, takže čelovku jsem zatím nepotřeboval. U rozhledny byla první čipová kontrola  a nabízeli i čaj, ale zatím jsem nabídku nevyužil. Raději jsem se rozběhl z kopce, abych ještě stihl kousek za světla. V tom rozběhu jsem ještě se spoustou dalších o kousek přeběhl odbočku, kde jsme měli opustit lesní silnici na Beneco a vydat se po turistické cestě na Rovinky. Naštěstí na nás ostatní účastnící zavolali, takže jsem se nemusel vracet zpátky do kopce nijak daleko. Cesta vedla lesem, kde už byla docela tma, takže jsem musel vyndat čelovku. Z Třídomí pokračujeme po cyklotrase, která ale není nijak zvlášť dobře označená. Jsem z trochu nervózní, ale všichni běží tudy, takže také pokračuji. Za chvíli se po pravé straně otevírají výhledy na svítící Špindlerův mlýn, ale to už jsme na Horních Mísečkách, kde je u hotelu Stopa další čipová kontrola a podávají tu horký čaj, který na přání doředí studenou vodou na pitelnou teplotu. Když se blížím k občerstvení, potkávám Pavla F., který už odchází a říká, že jsem rychlý (a z toho také začínám mít trochu strach). Tentokrát už teplým čajem nepohrdnu, z vlastních zásob přidávám miňonky a vyrážím dál.

Cesta na Dvoračky pokračuje kousek po silnici, ale po chvilce odbočuje do lesa a pořád lehce stoupá. Běží se mi pěkně. Zrovna, když si to tak v duchu pěkně pochvaluji, zakopnu o kámen a letím na kolena a na ruce. Ruce ochránila svlečená větrovka, pravé koleno je trochu odřené, ale levé koleno to odneslo docela ošklivě, bolí a dost z něj teče krev. Dá se s tím ale běžet, takže pokračuji dál, stékající krev cestou otírám rukou a do mechu u cesty. Když míjíme (Kotelský?) potok, tak si rány alespoň pořádně umyji a pokračuji, tentokrát už opatrněji a pozorněji,  dál. Když sbíháme dolů z kopce, vidím před sebou upadnout dalšího běžce. Naštěstí sám vstává a na dotaz odpovídá, že je v pořádku, jen nemůže najít jednu hůl. Spojenými silami ji nacházíme o kus níže v borůvčí a běžíme zase dál na Dvoračky. Po levé straně jsou krásné výhledy na svítící Rokytnici. Na Dvoračkách cesta přechází v afaltku a po ní klesáme pomalým příjemným seběhem přes Ručičky do Rýžoviště. V seběhu se připojím k nějaké smíšené dvojici a spolu to pálíme, na můj vkus dost rychle přes Rýžoviště až na kraj Harrachova. Za mostem přes Mumlavu se cesta otáčí do mírného kopce, ostatní běžci přecházejí do chůze. Mně se ale nějak nechce, tak pomalu klušu kolem Hornického muzea až na kontrolu ve Sportrelax 007. Tady je elektronická kontrola, kde si zapisují moje číslo a já si dávám dva chleba se sádlem a s cibulí a dva hrnky teplého čaje.

Po chvíli pomalu vycházím směrem k Mumlavskému vodopádu. Přidává se ke mně běžec, se kterým jsem sbíhal z Dvoraček. Začíná mi ale být zima, tak chci začít běžet. Kolega říká, že on nepoběží, že se tu loni zrušil a letos že se do toho pustí až na Svinských kamenech, takže ho opouštím a klušu sám. Cesta pokračuje přes most pod Mumlavským vodopádem. Pouštím čelovku na turbo mód abych si prohlédl vodopád v noci, takhle ho ještě neznám. Od vodopádu volím nejkratší cestu po schodech na asfaltku a pokračuji klusem dál podél šumící Mumlavy. Někde tady se dává do deště, takže konečně znovu oblékám větrovku. Po chvíli se cesta stává prudší, takže už pod Krakonošovou snídaní přecházím do chůze. Nijak to nevadí, protože všichni ostatní už také jen jdou. Po silnici pokračujeme do kopce na Voseckou boudu. U Vosecké boudy začíná mlha hustá jako mléko, s čelovkou není moc vidět na cestu, která je sice široká, ale místy je přerušena mělkými příkopy pro odvod vody, které ale za těchto podmínek nejsou vidět, takže chůze i běh jsou dost nepříjemné, když se občas člověk propadne o kousek hlouběji, než čekal.

V mlze nacházím rozcestník s červenou hřebenovkou, po které pokračujeme dále. Chvílemi se pokouším běžet, ale za daných podmínek to moc nejde. Míjím Violík a po chvíli jsem i u polského vysílače nad Sněžnými jámami. Cesta dál pokračuje po zmoklých kluzkých kamenech dolů po úbočí Vysokého Kola. Tuhle cestu znám velmi dobře z mladých let, ale za podobných podmínek jsem ji ještě nešel. Hustá mlha naštěstí zakrývá výhled na strmé stěny Sněžných jam někde po levé ruce. Stále v mlze a po kamenech pokračuji přes Mužské a Dívčí kameny. Za dívčími kameny se počasí mění jako mávnutím kouzelného proutku, mlha i déšť mizí, vlevo jsou vidět světla polských městeček, vpravo potom svítí Špindl. U vyhořelé Petrovky se cesta napojuje na asfaltku a do dáli jsou vidět osamělá světla čelovek rychlejších účastníků. Pokračuji ke Špindlerově boudě a po asfaltce klesám k vojenské zotavovně, kde je další kontrola, tentokrát s gulášovou polévkou a teplým čajem. Klukům na kontrole se nelíbí moje krvavé koleno, nabízejí lékarničku a desinfekci, ale vzhledem k tomu, že s tím běžím už přes 30 km, tak to odmítám s tím, že koleno hůr vypadá než bolí.

Po polévce opouštím boudu a už se natolik rozednilo, že čelovku asi nebudu potřebovat. Vypnutou ji ale raději zatím nechávám na hlavě. Stoupáme do prudkého kopce po hřebenovce. Po chvíli cesta odbočuje do Polska směrem na Pielgrzymy. Tady je to skutečný trailový ráj, skáče se po mokrých kořenech a kamenech, blátem a po dřevěných můstcích. Tenhle kousek jsem už několikrát šel při jiných příležitostech a dnes si to tu skutečně užívám, jen se mi to zdá nějaké delší než minule. Nakonec ale dobíhám ke skalnímu útvaru Pielgrzymy. Následuje seběh k žulové silnici, kterou ale naštěstí za chvíli opouštíme a čeká nás Domek Mysliwski, kde je jediná neelektronická kontrola s klasickými štípacími kleštěmi. Kromě toho je tu horký čaj a polské sušenky. Dál jdeme kolem jezera Maly staw a stoupáme na boudu Strzecha Akademicka. Po vrstevnici pokračujeme na Bialy Jar, kde začíná táhlý výstup k bývalé Obří boudě. Na začátku prudkého výstupu na vrchol Sněžky začíná nepříjemně silně foukat a já dostávám první krizi. Pokouším se ji rozehnat sojovým sukem, ale moc to nepomáhá a nahoru se vleču hrozně pomalu. Další kontrola je v nové poštovně na Sněžce, kde si schovám před studeným větrem trochu zvedám náladu miňonkami. Po chvíli seberu odvahu a vyrážím zpět do větru a dolů ze Sněžky, alespoň, že začalo svítí slunce. Cesta je kamenitá, štětovaná s občasnými nepříjemně vysokými schody. Stehna unavená z výstupu na vrchol tu dostávají pořádně zabrat. Lepší cesta začíná až na Jelence, odkud celkem v pohodě běžím až na Pomezní boudy, kde je další kontrola. Dávám čaj a chleba se sádlem. Na chvilku si sedám na židli a v zápětí dostávám křeče do zadní strany stehen, rozháním je hořčíkem a raději se vydávám na další cestu.

Od kostela v Malé Úpě cesta táhle klesá do Spáleného mlýna. Přední straně stehen se to moc nelíbí, ale zatím ještě běžím. Míjím boudu Rusalka, kam jsem jako malý s rodiči chodil na rakvičku se šlehačkou (ta dnes nebude) a to už se cesta začíná zvedat na Janovy boudy (tam jsme pro změnu chodili na borůvkový koláč, ale dnes zase nic). Seběh z Janových bud do Velké Úpy je přesně tak hrozně prudký, jak jsem si ho pamatoval a stehna začínají dost hlasitě protestovat, tempo dost padá. Ve Velké Úpě ale ještě nějaké síly zbývají, tak se po prudkém kopci u Javořího mlýna snažím až do Pece pod Sněžkou běžet. Tam je poslední kontrola u Veselého Výletu. Schází se nás tam víc a žertujeme s obsluhou.

Z Pece nás už čeká asi jen 17 km do Vrchlabí, ale to se pro mne ukazuje jako nejtěžší kus cesty. Pětikilometrové dost prudké stoupání na Hrnčířské boudy je vysilující, pro mne bez šance na běh. U Hrnčířských bud nějak špatně interpretuji značení a vydávám se špatným směrem. Naštěstí mě ale zastavuje v protisměru běžec s GPS navigací, že jdeme špatně. Když se otáčím, tak mi ale dost bolestivě píchne v naraženém koleni. Nejprve se zdá, že to půjde rozběhat, ale v od té chvíle mne v tom místě začnou v každém seběhu trápit dost silné bodavé bolesti. Navíc přední strana stehen je po posledním stoupání úplně na hadry, a to tomu taky nepřidává. Pokračujeme celkem pohodlnou cestou na Rejdiště. Tady to dobře znám, letos o jarních prázdninách jsem se tu byl proběhnout z Černého dolu. Za Rejdištěm ale začíná skutečná hrůza ‒ pětikilometrový neskutečně prudký seběh lesem přes kameny a kořeny, prostě totál brutál. Koleno i stehna protestují, já se je marně pokouším překřičet sprostými nadávkami, ale musím přejít chůze. V dolní části kopce, kde se bere, tu se bere fandící dáma s kolem, která slibuje, že to nejhorší už končí. Měla by pravdu, kdyby dodala, že až asi po kilometru a půl. V seběhu mne dotahuje běžec s GPS, kterého jsme potkal už na Hrnčířských boudách a před Rejdištěm jsem mu poodběhl. To je moje štěstí, protože využívám jeho navigaci v Horním Lánově, kde bych bez jeho pomoci asi zakufroval. Na táhlé cestě směrem k Vrchlabí má ale více sil a mizí mi v dáli. To už ale chybí zhruba jen 3 km do cíle a to už se nějak doběhne na morál. Každý kousek z kopce je ryzím utrpením a tak velice rád dobíhám do cíle v DDM Pelíšek. Hodinky se mi zastavují v čase 14:13:02 s uběhnutou vzdáleností 97,9 km. Oficiálně změřený čas ale mám o maličko delší, 14:13:34. Jsem hrozně rád, že už nemusím nikam běžet, dávám si sprchu ‒ oproti Brské stezce tu teče voda alespoň vlahá, a čekám, až mne přijede vyzvednout má nejdražší a pak hurá k babičce.

I přes potíže, které jsem cestou měl, jsem si to tu moc užil. Byly chvíle, kdy to byla naprostá nirvána, ale také byly chvíle, kdy to bylo naprosté peklo, ale to už k tomuhle našemu koníčku tak nějak patří. Plánoval jsem, že pod 15 hodin by to bylo dobré, pod 14,5 skvělé a pod 14 naprosto hvězdné, takže i časem jsem velice spokojen. A možná kdybych se tak nezmasil skoro na začátku, tak by tu byl možná ještě prostor na zlepšení. Takže možná někdy příště!