Pražská stovka 2014

Minulý rok jsem z různých důvodů absolvoval na Pražské stovce jen dětskou porci 65 km, ale docela jsem se namlsal. Proto jsem si letos naplánoval zkusit trasu celou.

Příprava před závodem nebyla úplně optimální. Problémy nastaly vlastně už týden před maratonem ve Stromovce. To jsme ještě v neděli večer normálně v pohodě vyrazili na taneční trénink. Před koncem mi ale naprosto totálně došlo, ještě jsem se nějak doplazil domů a zapadl do postele s šílenou zimnicí, že jsem skoro ani nebyl schopen dojít na záchod. Druhý den ráno byla situace lepší, takže jsem nějak pokračoval v přípravě na maraton v domnění, že se to zlepší. Měl jsem se na ten maraton ale raději vykašlat. Začátek byl celkem v pohodě, ale zhruba od 30. km to začalo dřít. Nejprve jsem se uklidňoval, že 3:20 také není špatný čas, potom, že za 3:25 to také ještě nějak unesu, a ke konci jsem už jen doufal, že se vejdu do 3:30. No, nevešel. Nakonec jsem se dotáhl do cíle za 3:33 a měl jsem toho dost. Takže místo plánovaného odpočinkového týdne a pak vytažení týdenní kilometráže ke 130 km jsem nějakou dobu poklusával někde kolem polovičního množství a nakonec jsem skončil úplně bez běhání, zato s ATB. Ke konci listopadu se mi přece jen podařilo dát předposlední týden za 100 km a poslední za 130 km. Abych to neměl tak jednoduché, tak mi ještě během té doby vypadla plomba z osmičky. Zubařka byla neoblomná, takže jsem si ještě v posledním listopadovém týdnu musel střihnout extrakci a nějak to rozběhat. 

V den startu dopoledne mi přišel e-mail od Tomáše O., že podle Olafova vyjádření na facebooku jsou prý stráně nad Slapskou přehradou rozmáčené a bez hůlek to snad ani nepůjde (s dovětkem, že on sám je tedy nemá a ani si je nebude kupovat). Když se přidal i 12HonzaDe s tím, že on určitě s holemi, vyděsilo mne to natolik, že jsem se rozhodl původní plán, běžet bez holí, raději přehodnotit. Již od jara jsem totiž šťastným majitelem luxusních lehoučkých karbonových holí. Jenomže už od toho jara jsem si říkal, že se s nimi budu muset naučit běhat, jen jsem to dosud nějak nestihl. Nakonec jsem se nechal zviklat, hole jsem vybalil z původního obalu, rychle nastudoval, jak se zapojují a vypojují rukavičky z holí a rozhodl se, že na trati bude dost času se to s nimi naučit. Nechci předbíhat, ale musím zde Tomášovi za jeho varování poděkovat, protože nevím, jestli bych to bez holí vůbec dal.
Večer jsem zabalil běžecký batoh a při té příležitosti jsem zjistil, že mu zkorodovaly kovové jezdce zipů, takže ještě chvilku trvalo, než jsem je rozhýbal a přesvědčil alespoň k nějaké spolupráci. Kromě toho jsem měl ještě tašku s čistým oblečením na převlečení. Už v běžeckém a s holemi jsem konečně vyrazil na presentaci do Modřan do ZŠ Profesora Švejcara. Už cestou jsem na metru Kačerov narazil na Tomáše O, který skutečně vyrazil bez holí. Spolu jsme pak prošli presentací a uložili si věci v tělocvičně. Abychom tam nezabírali cenný prostor, přesunuli jsme se do vstupní chodbičky, kde mě Tomáš začal strašit, že ten kousek kolem Slapské přehrady zná, že tam běžel EPO Trail Maniacs, že tam není žádný most a že oni tam brodili do půl stehen. Říkal jsem si, že ani Olaf snad není takový nelida, aby nechal lidi brodit řeku začátkem prosince, ale na optimismu mi to nepřidalo. Navíc do naší chodbičky dorazil starší pán, který říkal, že se byl ráno podívat za světla na kus trati, a že je to tam náročné, že určitě budeme muset lézt po čtyřech, což dokládal zablácenými koleny. Prostě není nad dobrou psychickou přípravu před závodem :-)

Raději jsme tedy s Tomášem vyrazili v předstihu ze školy na zastávku Praha-Modřany, odkud byl společný odjezd vlakem ČD do místa startu. Šli jsme opravdu ve velkém předstihu, abychom tam včas trefili s tím, že když tak počkáme v nádražní budově. Na místě se ale ukázalo, že na modřanské zastávce žádná nádražní budova není, jenom zastřešený perón. Tak jsem si tam té zimě pěkně tři čtvrtě hodinky počkali na vlak. Vlak jel podle slibu značně posílen, takže se všichni v pohodě vešli k sezení. Užívali jsme si posledních chvil sezení, dřímání, klidu a tepla, než jsme s malým zpožděním dojeli do Staré Huti kousek od Dobříše. Průvodčí při našem vystupování komentoval, že tolik lidí a ani takhle dlouhý vlak tady ještě nikdy neviděli :-) Vysypali jsme se všichni z vlaku, pomalu došli kousek od nádraží a najednou se celý dav dal pomalu do pohybu, z čehož jsme usoudili, že bylo odstartováno. Podle hodinek ve 23:40. Kousek jsme běželi s Tomášem spolu, ale ten pak usoudil, že tak pomalu jako já běžet nedokáže, tak jsem ho poslal dopředu.

Trasa závodu

Už hned od začátku bylo v kuželi světla čelovku vidět, že jemně ale usilovně mrholí. Naštěstí bylo relativně teplo. Cesta byla pěkně namočená, takže se kaluže střídaly s bahnem hned od začátku. V první části, kdy jsme běželi ze Staré Huti skoro přímo k Vltavě se nic moc zajímavého nedělo. Jen kousek před první tajnou kontrolou v Boroticích, kde jsme naším přesunem probudili a rozštěkali všechny psy, stál spravedlivě rozhořčený starší pán s baterkou v ruce a nadával nám, že si máme příště rozmyslet běhat v noci přes ves. Cesta dál už pokračovala krásným lesním úsekem kolem Hubenovské zátoky, kde to kupodivu ani moc neklouzalo, na první čipovou kontrolu do Cholína. Tady byl k dispozici teplý čaj a spousta různého občerstvení, jen tu bylo trochu moc běžců najednou. Na první čipové kontrole na 18. km jsem byl ve 2:05 na 173. místě. Tomáš byl už dávno pryč, jen jsem tu zastihl Honzu s Veverkou sudetským, kteří už ale byli na odchodu. Během občerstvení se nám dostalo informace, že kontroly K4 a K5 nejsou, protože lesáci strhali značení, a jde se rovnou na K6. Podle instrukcí se za mostem nemělo odbočit ze silnice do lesa, ale pokračovat po silnici až na kopec, kde bude stát auto a ukáže nám, kudy po modré na naučnou stezku, kde bude trať normálně pokračovat.

Úsek po asfaltce byl trochu nudný. Po zhruba 2,5 km jsme dorazili na kopec, kde doprava  vedla cesta s modrou značkou. Auto tam nicméně nebylo žádné, tak jsme se chvilku dohadovali se spoluběžci, kteří ale zastávali názor, že když tam není, auto, není to správná odbočka. Tak jsme tedy pokračovali po silnici dál. Když ale ani za další kus cesty žádné auto nebylo, usoudili jsme, že asi nejdeme úplně dobře. Jeden z nás měl vytištěnou mapu trasy, ale ukázalo se, vzhledem ke změně jsme už mimo její oblast. Naštěstí mapa v mém mobilu kupodivu tentokrát fungovala, tak jsme se podle ní vrátili do obce Křepenice a tam dokonce trefili i správně pokračování modré značky. Ještě, že jsme si chybu uvědomili včas a moc jsme tedy nekufrovali.

Po silnici jsme dorazili až na naučnou stezku Drbákov-Albertovy skály. Tam to bylo moc vydařené. Po mokrých kluzkých schodech nad srázem rovnou do Vltavy pořád nahoru a dolu, místy jištěni řetězy, jsme konečně dorazili na kýženou K6 a pokračovali dál. V místě, kde se otáčela NS jsme ale ještě museli zaběhnout do Častoboře pro K7 a po stejné cestě se pak vracet na toto místo. Alespoň si člověk udělal představu, kdo běží před ním a kdo za ním. Někde v těchto místech se objevil první zásadní problém. Jak pořád mrholilo, nebo byla mlha, měl jsem pěkně promáčené kalhoty i trencle, takže jsem chytil parádního vlka. Měl jsem s sebou nádobku s vazelínou, ale i přes časté mazání jsem se této velice nepříjemné komplikace nezbavil a vlk kousal až do cíle. Cesta se dál vracela zpátky nad Albertovými skalami a vedla přes vyhlídku Výstřeší a Bartůňkovu vyhlídku. Za pěkného dne by z nich byl asi krásný výhled na přehradu, leč v noci a husté mlze byl člověk rád, že nalezl alespoň fix na kontrolách. Na rozcestí U Křížku pak byla tajná kontrola s teplým čajem a obloženými chleby, což docela zvedlo morálku.

Dál byla cesta celkem jednotvárná, pořád nějakými rozbahněnými cestami, ani jsem pořádně nevěděl, kde zrovna jsme. Když jsme stoupali na Kozí Hřbet, doběhl jsem dvojici 12HonzaDe s Veverkou. Spolu s nimi jsem vystoupal na zříceninu hrádku, kde měla být kontrola K10, ale fix jsme nemohli najít. Když jsem se divil, že tu není kontrola, Honza komentoval, že to je možná jen odbočka ke strašidlu. To mě docela rozesmálo. Smál jsem se tomu ještě i v šíleně uklouzaném bahnitém sešupu dolů k potoku Mastník. Tam mi ale zmrzl úsměv na rtech, protože potok se sice nemusel brodit, ale bylo nutné přejít přes kmen padlého stromu.

Takhle to tam asi vypadalo za světla (obrázek z pason.rajce.idnes.cz)

Na straně od Hrádku byl kmen dost široký, až jsem měl potíž na něj vylézt, ale během cesty nad hučící vodou se začal nepříjemně zužovat. Nakonec jsem se opatrnými krůčky dostal šťastně na druhou stranu. Dál se pokračovalo cestou necestou s podlézáním kmenů po břehu potoka, aby v závěru bylo nutné vystoupat po strmých schodech k desce na Psaných skalách, kde byla K11, a přitom se vyhýbat závodníkům, kteří po stejných úzkých schodech sestupovali (klouzali) od kontroly. Pak se zase ti další museli vyhnout, když jsme sestupovali my.

Cesta vedla přes Nahoruby na další čipovou kontrolu v Juniorcampu na Nové Živohošti na 46. km. Někde tady cestou mne zastihlo rozednění a také nepříjemná změna, kdy se mlha s mrholením změnila v regulérní déšť. Cestou do kempu jsme zase potkávali závodníky před námi, tak jsem si alespoň udělal obrázek, o kolik je Tomáš O. přede mnou. V kempu byla hospoda s teplou polévkou, v mém případě gulášovou., a čipovou kontrolou. Tady jsem byl v 7:35 na 155. místě. Posilněn polévkou vyrážím opět do deště a teprve teď potkávám Honzu s Veverkou. Hoši se někde zapomněli :-) Déšť není nijak extra silný, ale vytrvalý. Je to dost nepříjemné. Sice mám s sebou igelitovou pláštěnku, ale jsem po celé noci mlhy a mrholení tak promáčený, že už nemá smysl si ji oblékat. Pokračujeme nad skály na vyhlídku Na Vrchovnici, kde kromě kontroly stojí symbolicky osamělá litrová lahev od vodky. Dál se cesta celkem pohodlně vine lesem s občasnými výhledy na hladinu slapské přehrady a přes Marjánku sbíháme k Živohošťskému mostu a pokračujeme nijak zajímavou cestou až na další čipovou kontrolu s polévkou v penzionu Pod lípou v Měříně, 62 km. Opět se tu střídáme s Tomášem O. Já jsem tu v 10:19 na 144. místě. Běžec přede mnou odmítá polévku a předává mi na ni lístek, takže tu do sebe cpu jednu kuřecí a jednu ovarovou se dvěma rohlíky. Obsluha nestačí točit nápoje, takže se jen napiji vody z kohoutku na záchodě a chvátám dál pře Stromeč, Rabyni, Pexův luh a Teletín na vyhlídku Máj. Tady už mám falešný pocit, že do Třebenic to bude už jenom kousek. Ale jako bych neznal Olafa. Nejprve vede cesta po žluté značce tak neskutečně klouzavým prudkým svahem dolů, že mám fakt strach. Nicméně tady to ještě s holemi dávám. Ukolébán úspěchem, o kus dál mi v traverzu podklouznou nohy a poprvé se válím v blátě. Po značce sbíháme až k brodu u říčky Třeblová. Naivně se tu pokouším to nejhorší umýt v potoce. Už za chvíli se ale ukáže, že to byla zbytečná snaha. Ze žluté značky nás najednou černé šipky vlastního značení ženou necestou do nejprudšího kopce v okolí – kam se hrabe výstup z údolí Nazaret. Celý svah je navíc šíleně rozmáčený a rozbitý od nohou předchozích závodníků. I s pomocí holí to tu jde jen minimální rychlostí, kdy je potřeba mít alespoň tři kvazipevné body (takové, aby nejely dolů noc rychle) a zbylou nohou nebo holí hledat alespoň zdánlivě pevné místo pro další krok, který by měl být alespoň o kousek delší než to, o kolik zatím člověk sklouzne dolů. Ani po výstupu nahoru není vyhráno, cesta traverzuje lesem chvilku s kopce, chvilku do kopce, ale vždy s ukrutným bočním sklonem, takže obě hole zapíchnout pod sebe a pomaličku přesouvat vždy jen jednu nohu. Běžet se nedá, jít se nedá. Cesta je šíleně rozbitá od nohou předchůdců a uklouzaná jako mýdlo. I přes veškerou snahu se tu několikrát válím v bahně. Ztrácí smysl počítat, kolikrát. Lidé, kteří nemají hole jsou na tom ještě mnohem hůř a snaží se zachytit alespoň větví a popadaných kmenů stromů. Jsem celkem smutný z toho, jak jsme tu celkem zbytečně zničili kus krásného lesa. Cesta je náročná fyzicky i psychicky, ale nakonec přeci jen ústí u hráze Slapské přehrady. Posledních pět kilometrů mi zabralo hodinu a čtvrt! Dál už jen po rovině až do Třebenické hospůdky na polévku. Dorážím na 80. km v 14:13 na 112. místě a dostávám itinerář na druhou část trasy.

V hospůdce už sedí Tomáš, dává si smažák a hranolky. Já jdu jenom do polévky, opět gulášové, a půl litru Kofoly. Kromě nás sedí v hospodě i místní štamgasti, kteří jsou upřímně udiveni, že nám nestačí těch 80 km, ale že ještě pokračujeme dál do Prahy. Na záchodě ještě rychle převleču trencle za suché z batohu, ale od vlka to nijak nepomůže. Tomáš zatím zůstává v hospodě, aby doplnil energii a říká, že to zkusí aspoň do Pikovic. Každopádně ho obdivuji za to, že se sem dostal i bez holí. Vyrážím na stezku kolem Svatojánských proudů.

opět vypůjčeno od pason.rajce.idnes.cz

To je zase radost, když se dá kousek běžet. Běžím přes osadu Ztracenka až k rozcestí s modrou. Tady padá tma a nasazuji opět čelovku. Nahoru do kopce to netáhne a padá mlha, takže čelovka vytváří pouze bílou zeď. Tím pádem se nedá běžet ani za chvilku dolů s kopce do Štěchovic, protože klouzavé bahno bez vizuální orientace hrozí ošklivým pádem. Dole ve Štěchovicích naštěstí není mlha a pouze prší, takže se dá zase běžet, přes most a proti proudu řeky až do místa, kde žlutá značka odbočuje nahoru do blátivého kopce na obec Závist. Tady už jenom jdu. Nahoře na kopci mi píchne v pravém koleni, což je situace, kterou znám z Krakonošovy stovky. Pokouším se to rozběhat, ale dost to bolí. Při chůzi se to dá snášet, jen je důležité se nezastavit. Jakmile se zastavím, koleno zatuhne a znovu ho rozhýbat dost bolí. Takže od této chvíle už jenom chůzí a při zastavení na kontrole nebo na močení musím pochodovat na místě jako blbec :-) Slézám opatrně z kopce až do Pikovic, kde je v restauraci U Dolejších další čipová kontrola na 99. km. Tady jsem v 18:44 na 104. místě. Dávám vývar, horký ovocný čaj a k tomu miňonky z vlastních zásob.

Zvedám se, rozcházím koleno a vydávám se do kopce přes Petrov až na kopec Ďábel, kde je prý geometrický střed Čech, což je tu názorně zobrazeno mapou republiky s vepsanou kružnicí. Tady mne dochází Aleš, se kterým jsme běželi konec letošní Krakonošky. Dávám mu trochu ze své vazelíny, protože vlk dnes docela v našich řadách řádí. Ještě s námi jde Pepa, který, jak se později ukáže, jde celý EKUT. Tempo máme vyrovnané tak jdeme pěšky spolu přes Zvoli až na další čipovou kontrolu ve Skochovicích (110. km). Kontrola je pod dalším šíleně klouzavým kopcem v kempu Park Lávka. Kontrola je vtipně v prvním patře nad schody. Jsme tu v 21:23 na 100. místě. V hospodě se ukazuje, že mají polévku (žampionovou) a k pití už jenom svařák. Navíc číšník sděluje, že v deset zavírají, takže nevím, jak dopadli s občerstvením ti za námi. Tady ještě přibíráme do party Jirku, který tu seděl před námi a propichoval si puchýře na nohách.

Žralok zuby má jak nože...

 Už se zdá, že do cíle je to jenom kousek, ale ještě nás čeká několik stoupání na kopec a klesání zpět k Vltavě. Tak spolu šlapeme na Ohrobskou cestu, klesáme na nádraží Jarov, odkud se drápeme přes mokré skály na Károv jen proto, abychom opět slezli do sousedního údolí. Tam se napojujeme na žlutou značku, která nás vede až nahoru na hradiště na Závisti. Vede nás Pepa, já spěchám za ním. Nahoře zjišťujeme, že druzí dva kluci jsou daleko za námi, a rozhodujeme se, že na ně nečekáme. Takže naše úderka se rozpadá a dál pokračujeme ve dvojici. Klesání dolů ze Závisti do Zbraslavi je zase pěkně uklouzané a bez holí bych ho dával jen těžko. Ve Zbraslavi zatáčíme k minizoo, kde mne překvapuje, že vedle ostaních zvířátech spí i sova, zatímco její kolegyně v lese vesele houkaly. Vyšvihneme se k Hálkovu pomníku a klesáme na silnici, odkud pokračují Olafovy bílé šípky. Na rozdíl od loňska je i tato část značena, stejně jako celá trasa, pomocí odrazek, takže letos tu ani já nezabloudím. Drápeme se nahoru na Šance. Tady mám víc sil já, ale Pepa se naštěstí drží a povzbuzuje, že je to poslední kopec, protože Modřanská rokle se prý nepočítá :-)  Kopec je nekonečný, ale nakonec jsme nahoře a konečně začínám mít pocit, že to skutečně dám. Následuje nekonečný úsek lesem kolem letiště Točná po bílých šipkách. S mým kolenem nemá smysl běžet, ale jdeme celkem svižně, takže kromě trojice běžců, kteří nás v lese předběhli, předcházíme i nějaké závodníky. Cesta k Petrově strouze nebere konce. Někde tady mi zvoní telefon a má nejdražší zjišťuje, zda jsme již  cíli. Uklidňuji ji i sebe, že nám zbývají už jen čtyři kilometry do cíle. U Petrovy strouhy je poslední kontrola, potom už jenom opatrně slézt do Modřanské rokle a zase vylézt ten příšerný stoupák nahoru. Na samotné hraně rokle předcházíme dalšího závodníka a už jsme na sídlišti a chvátáme do cíle. Nijak se neženeme, jen občas kontroluji, zda nás někdo nedochází. Celkem v klidu tak dojdeme do ZŠ profesora Švejcara a čipujeme cíl na 131. km v 2:08, což představuje cílový čas 26:28:32 a 93. místo. Následují už jen samá pozitiva: pamětní list, občerstvení, svléknout mokré a smrduté hadry a teplá(!) sprcha. Vzhledem k pokročilé hodině se rozhoduji nejet noční dopravou domů. Krátce zdřímnu na zemi v tělocvičně a domů jedu až o půl šesté normální denní dopravou. Závěrem zbývá už jen dodat, že ačkoli jsem podle hodinek spálil 11 a půl tisíce kalorií, což odpovídá asi kilo a čtvrt vepřového sádla, na mých vlastních sádlových zásobách se to nijak neprojevilo :-(

I přes to, že jsem dost podstatně překročil původně plánovaných 24 hodin, jsem s celkovým výsledkem spokojen, protože za daných podmínek jsem to jen těžko mohl dát lépe. Cesta to byla velice náročná a několikrát mi umožnila sáhnout si opravdu hodně hluboko. Skoro celou dobu jsem si to ale moc užíval především díky perfektní práci celého Olafova týmu, takže budiž vám, organizátorům třikrát sláva. Z celé akce je totiž cítit to, že jde hlavně o to, aby si to účastníci maximálně užili, což  se o spoustě jiných závodů v dnešní době rozhodně říci nedá.