Pražská stovka, 2. část

Pražskou stovku jsem si moc chtěl zkusit. Dlouho to vypadalo, že to kvůli kolizi s manželčiným kongresem nevyjde vůbec, ale nakonec jsem získal souhlas na denní část trati.
První komplikace nastala již na hlavním nádraží v Praze, kde jsem na prvním nástupišti nastoupil do vlaku, který byl nadepsaný jako směr Beroun. Bohužel, nebyl to ten správný vlak. Ten správný stál až dál na nástupišti 1a. Omluvou mi budiž, že jsem nebyl jediný, kdo se takto nachytal, včetně několika dalších, kteří jeli evidentně za stejným cílem jako já. To, že nesedíme ve správném vlaku se ukázalo chvíli po pravidelném odjezdu toho správného v 5:30, kdy se na informačním displeji změnil cíl spoje z Berouna na Řevnice a na tabuli na nástupišti se rozsvítil odjezd do Řevnic v 5:50. Představa, že budu čekat na další osobák do Berouna s návazností na Králův Dvůr další dvě hodiny se mi úplně nechtělo, zvlášť s představou, že to také může znamenat dorazit do pověstného údolí Nazaret až potmě. Když jsem si všiml, že jeden další na první pohled běžec opouští vlak, na nic jsem nečekal a vyrazil za ním zeptat se na možnosti, jak se dostat na start dříve. Měl najitý rychlík, kterým se dostaneme aspoň do Berouna. U odjezdové tabule jsme ale zjistili, že ještě stihneme zpožděný expres do Mnichova a teoreticky by se dal stihnout i navazující spoj z Berouna do Králova Dvora.  Expresu bohužel ale ještě přibylo deset minut zpoždění, takže jsme do Berouna dojeli až po odjezdu autobusu. Kolega také pospíchal, protože ho na startu čekal kamarád. Takže nezbývalo, než si dát ty čtyři kilometry na strat jako warm-up.
Ve sportovní hale proběhla rychlá registrace a vyrážel jsem na trať v 7:30, ještě před kluky. Vzhledem ke zhruba hodinovému zpoždění proti plánu už bylo světlo. První malý kufr jsem udělal hned v Králově Dvoře, kde se mi ztratila zelená značka, tak jsem kus běžel přes zorané pole, ale díky podrobné mapě v mobilu se mi povedlo značku brzy nalézt. Kluci mne doběhli u první kontroly na vrchu Děd (a pak jsme se navzájem předbíhali až na Karlštejn). Cesta dál byla celkem v pohodě, umrzlá hlína byla pokrytá tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu (u nás doma bylo při odjezdu pět centimetrů sněhu), takže se běželo celkem bez potíží. Trochu problém jsem měl s orientací na náměstí v Berouně, kde probíhal trh, ale hodná paní trhovkyně mne nasměrovala do správného průchodu.
Horší to bylo ve Svatém Janu pod skalou, kdy se sice udělalo celkem krásně, ale foukal silný studený vítr a prudký kopec nahoru ke kříži se nepěkně smekal. Tím pádem byl pomalý nejen výstup nahoru, ale i sestup dolů. Dál cesta pokračovala přes Boubovické vodopády (v zimě jsem an nich byl poprvé, stojí to za to) až na Karlštejn, kde byla první velká kontrola s výbornou zelnou polévkou v hospodě Pod Dračí skálou. Kluci si dali kromě polévky kofolu a pivo. Ne, že bych na pivo také neměl chuť, ale to už by se mi zpátky na trať nechtělo. Tak jsem je tam nechal s tím, že mne potom zase doběhnou. Při výběhu na Mořinku jsem netrefil správnou polní cestu jako několik ostatních, ale zbylí běžci na nás pískali, takže jsme se přes pole připojili na správnou trať. Tady už začala hlína rozmrzat, takže nás už celou cestu dál provázelo hnusné mazlavé bláto, které se smekalo ještě víc než sníh.
V Mořince jsem běžel kolem nějaký rodin s malými dětmi a plyšovým psem na kolečkách. Tatínek jedné z rodin se mě ptal, jakou běžíme vzdálenost. Když jsem mu to řekl, konstatoval, že si myslel, že to bude dlouhé, když se prý nikdo z nás nikam moc nežene :-)
Když jsem vyběhl na Karlík, předběhl jsem dvojici běžců, kteří se ke mně rozhodli připojit. Udržel se jen jeden s omluvou, že parťák je dnes nějaký pomalý. Tak jsme vytvořili vzájemně se podporující dvojici a pokračovali jsme dál spolu. Ve vražedném klesání za Vonokalsy nás doběhla trojice sportovců, kteří běželi celou dlouhou trasu, tak jsme se jich snažili udržet. Sice nám občas poodběhli, ale zase jsem je vždycky docvakli, takže jsme se drželi pořád s nimi až za Jíloviště. Když jsme za Jílovištěm poprvé podbíhali dálnici D4, doběhli jsem dalšího běžce. Pak v naší velké skupině došlo k zásadnímu rozporu ohledně interpretace itineráře. Můj dosavadní parťák se s čerstvě doběhnutým běžcem vydali po modré cyklotrase, já se sportovci jsem vyrazil po modré turistické, což se ukázalo být správně. Takže jsem díky nim bez potíží doběhl nejen na zelené psaníčko na začátku pověstného údolí Nazaret, ale také se po něm vydal správným směrem, protože jeden ze sportovců z loňska věděl, že duhým směrem se vydal loni a ztratil kvůli tomu spoustu času. Cestou dolů údolím, kde se mnohokrát přeskakuje potok a přelézají nebo podlézají padlé stromy jen proto, aby se na konci ztracené metry nabraly v neskutečně prudkém stoupáku, potkali v protisměru samotného velikého Olafa, který byl nařčen, že to zelené psaníčko určitě značil on osobně.  
Při seběhu Nazaretem, který stovkařům činil větší problémy, se mi povedlo jim trochu poodběhnout. To ale nebylo moc taktické, protože při malém kufru pod Cukrákem jsem získaný náskok zase ztratil. Na druhou velkou kontrolu jsem tak dorazil až po nich. Tam se ukázala síla zkušeností, protože sporťáci si polévku nechali nalít do kelímků na limonádu, vzali ji do ruku a vyrazili na trať. Já jsem volil tradiční přístup a posezení u polévky využil ke studiu mapy. Když jsem opouštěl kontrolu, dobíhal teprve můj nový parťák, s nímž jsme se rozdělili. Nechtělo se mi na něj čekat, protože ještě zbývalo několik minut světla, tak jsem sám vyrazil na Cukrák s bláhovou nadějí, že doběhnu sporťáky a využiji jejich znalosti trasy. To se mi bohužel nepovedlo, možná i proto, že v místní části Baně jsem lehce ztratil odbočku na modré cykotrase a dost dlouho ji hledal.
Mezitím padla tma, takže další kufr následoval u nádraží Zbraslav. Naštěstí mne tam doběhl nějaký běžec, takže jsem se ho kus držel. Díky tomu se nám podařilo najít i bílé šipky Olafova starého značení, které v podstatě vedly až do cíle. Po stoupání na Šance měl ale spoluběžec více sil, takže mi postupně zmizel v lese. Kvůli tomu jsem měl ještě drobný orientační problém na křižovatce cesty s Branišovskou silnicí, kdy jsem už propadal beznaději, že jsem se úplně ztratil, protože cesta, kterou se běželo nebyla vyznačena ani na podrobné mapě v mém mobilu. Po chvíli jsem přestal panikařit, vrátil se na křižovatku a našel další šipky na jiné cestě. Pokračoval jsem dost divokou lesní cestou po šipkách přes letiště Točná a Petrovu strouhu, kde byly namrzlé polorozpadlé lávky. To je, zvlášť v noci, to pravé pro člověka s poruchou rovnováhy :-) Tady mně doběhla nějaká běžkyně, se kterou jsem se střídali až na dno Modřanské rokle. Tam byla namalovaná jedna šipka do zatáčky, kde ale bylo husté křoví a potok. Spoluběžkyně se vydala do kopce podezřelou cesičkou, která se jí zdála vyšlapaná. Mezitím nás docvakl další běžec, ale ani ten nevěděl, kdy přesně dál. Tak jsme se tam motali všichni tři. Já jsem se nakonec vrátil na silnici a pokračoval bez ohledu na ihnutou šipku dál rovně, kde jsem po chvíli našel odbočku do prudké stráně do Modřan. Volal jsem na ostatní, že mám další šipku. Nahoru jsem po šíleně klouzavém svahu vyšel sám, spoluběžci mně pak doběhli až těsně před cílem v ZŠ prof. Švejcara.
Vzhledem k výpadkům signálu mi GPS dost proměřovala, ale v závěrečném úseku od Hálkova pomníku ke škole se mi zdálo, že je trať o dost delší než deklarovaná vzdálenost.
Na základně ve škole čekal pamětní list a bohaté občerstvení a přátelská fena labradora, která se snažila od všech občerstvujících se něco vyžebrat. Udělal jsem tu chybu, že  k občerstvení jsem se posadil do plastového křesílka. Když jsem se  odhodlal vyrazit domů, znovu se postavit byl skutečný sportovní výkon. Venku mne ve zpocených hadrech, když už jsem se nezahříval během, přepadla šílená zimnice, ale nějak jsem se doplazil na zastávku autobusu. Pak už to, až na schody v metru, byla celkem pohoda.
Na trati jsem strávil celkem 11 hodin a 12 minut včetně dvou občerstvení. Celkově vzato jsem to nějak zvlášť nehrotil, ale i tak jsem si sáhl sice ne na samé dno, ale dost hluboko, hlavně kvůli neustálému prudkému větru a lepivému mazlavému blátu na cestě. Přesto ale musím říci, že jsem si to užil a těším se, až si to zase někdy zopakuji.