Na Brdskou stezku, kterou až do nebe vychválil 12HonzaDe, jsem se chystal již několikrát, ale pokaždé mi do toho něco, jako třeba půlka v Pardubicích, vlezlo. Ne tak letos, dokonce se mi podařilo vyjednat s mou nejdražší, že nepojede na osteologický kongres a já tudíž nebudu muset hlídat děti.
Nevím, co mne to letos popadlo, ale ještě na podzim jsem se z různých, tehdy racionálně vypadajících důvodů přihlásil na obě pražské akce PIMu (tedy RunCzech - já si pořád nějak nemohu zvyknout). Půlmaraton vyšel tedy týden před Brdskou, ale doufal jsem, že to nějak zvládnu. Na půlmaratonu mne ještě navíc posedla pýcha a chtěl jsem ho jít s vodiči na 90 minut. Sice jsem se nějak zapomněl na občerstvovačce na 10. km, když jsem se do sebe pokoušel nacpat celý gel najednou, a tak mi vodiči utekli, ale přesto jsem za magickými 90 minutami zaostal jen o 35 sekund. A to je na mne už docela fofr. Další týden jsem tudíž věnoval jen regeneračním běhům a doufal, že do soboty nohy zapomenou na prožité příkoří.
V sobotu jsem do Mníšku pod Brdy vyrazil pomocí PID. Chtěl jsem to všechno s jistotou stihnout, takže jsem vstával už v půl čtvrté a v Míšku byl (jak se ukázalo zbytečně) už v 6 ráno. Takže jsem byl na presentaci jako jeden z prvních. Měli jsme drobné nedorozumění s platbou startovného složenkou, ale naštěstí jsem si s sebou vzal ústřižek, takže jsem nemusel platit startovné znovu v hotovosti.
Vzhledem k předčasnému příchodu jsem měl spoustu prostoru na převlečení a nezbytnou fyziologickou přestávku. I když počasí venku moc jarně nevypadalo, věřil jsem předpovědi a nasadil krátké kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Pak už se začali trousit různí kamarádi, kterých tady tentokrát bylo víc než dost, takže čas do startu ubíhal ve veselé atmosféře velice rychle. Takže už jen posvačit, odevzdat batoh do úschovny, stihnout rychlé společné foto na závodní dráze a zařadit se na start.
Po chvíli skutečně startujeme a dáváme jedno kolečko po umělé dráze stadionu. Upřímně, jel jsem do Brd s tím, že to dám na pohodu a zážitkově, ale (téměř) všichni kamarádi vystřelili hned od startu, jako kdybychom běželi jen desítku. Rychle jsem dospěl k rozhodnutí, že to tedy také zkusím dát v závodním tempu a trochu jsem přidal. Sotva jsme podběhli dálnici a začali sebíhat táhlý kopec dolů, vzpomněla si ale má stehna na to jak, jsem se k nim nepěkně zachoval minulý týden a začala tuhnout jak zpředu, tak i zezadu. Takové potíže jsem hned na prvním kilometru nečekal a představa, že to tak bude až do konce také moc optimistická nebyla. Navíc se do mne dala trochu zima a já, když prochladnu, tak čurám jak křepelka:-) V chmurných myšlenkách jsem doběhl do Řitky, kde jsem si musel poprvé ulevit, takže mne předběhla ještě spousta lidí. Ale to je normální; konečně závodů, kde jsem lepší umístění prostál moče u trati, je možná více než těch ostatních. Tady otáčíme doleva a trať začíná stoupat. Sice je to ultra, ale kupodivu nikdo ze soupeřů nepřechází do chůze, takže mne to nutí běžet také. Nakonec to není nijak vražedný kopec a docela se to dá. Jen slibované slunečné a teplé počasí se zatím pořád nějak nedostavilo. Nakonec se kolem první občerstvovačky dává dokonce do deště, ale horký čaj spraví náladu. A už je tu desátý km a na hodinkách mezičas 0:56:33. To tedy opravdu moc pomalé není. Naštěstí se mi unavené nohy trochu rozběhaly, takže se bolest a ztuhlost přelévá podle toho, zda běžíme do kopce (a bolí kvadricepsy) nebo s kopce (to přebírají směnu hamstringy) - po rovině to tu není ani kousek, takže tím nemohu sloužit :-)
Déšť naštěstí po chvíli končí a cesta se vine stále především do kopce, ale pořád se to dát tak nějak běžet. Sice ztrácím další místa další urologickou přestávkou, ale zapojuji se do skupinky kolem německé závodnice s pacerem na kole. Než se dostaneme na občerstvovačku na Stožci, tak už hezky začíná svítit sluníčko a nálada stoupá. Seběh dolů s plotem obory po levé ruce a potůčkem lemovaným nádhernými blatouchy nás ale přivádí už do polovony závodu, kde jsem v čase 2:17:28. Po kilometru dobíhám Veverku sudetského, který nevypadá úplně šťastně. Marně se ho pokouším povzbudit, že už jsme za půlkou.
Za další občerstvovačkou se mi daří odtrhnout od Němky. Po levé ruce máme opět plot obory a já najednou poznávám část trati Brdského terénního půlmaratonu - co já se tu už několikrát v opačném směru natrápil :-) Vždycky mě tu při půlmaratonu zajímalo, kam vlastně pokračuje ta hnusná přímá rozbitá asfaltka, a bohužel se to tentokrát asi dozvím. Cesta se vlní z kopce do kopce pořád rovně a tak opět vidím řadu běžců přede mnou. Na posledním z nich poznávám slovenský dres - to musí být Ďuri! Bohužel vypadá, že je dost prošitý, takže se zase nemám ke komu přidat a jen ho míjím.
Po té pekelné cestě běžíme až na občerstvovačku, kde dávám jen bublinkovou vodu a valím dál. Utrpení s nohama je pořád stejné, stehna se naštěstí nijak nehorší, ale navíc se k nim přidávají další hlavní běžecké svaly - nepříjemně mne začíná tuhnout zadek. Ale vzpomínám na zlatá slova Ivany Pilařové: chtěl jsi tu být, tak tady jsi, která mi pomáhají pokračovat dál. Z cesty do Kytína si toho moc nepamatuji, až do chvíle, kdy jsem přiběhl na jakousi náves s rybníčkem a najednou jsem nikde neviděl značení a nevěděl jak dál. Zmateně zastavuji. V tom mne dobíhá opět Němka s cyklistou a odbočují z hlavní cesty doleva, takže se mi daří bez kufru napojit na cestu, která ale bohužel začíná opět stoupat. Brzdí mne další malá potřeba, takže Němka mizí v dáli. Mám tu trošku krizi, stoupám pomalu po asfaltce až k poslední občerstvovačce, kde do sebe v zoufalství hodím dva kelímky koly ředěné vodou a pokračuji dál. Ptám se sám sebe, jestli tohle mám zapotřebí a zkouším spočítat, jaký bych měl čas, kdybych se na to vykašlal a už to jen došel pěšky.
Za chvíli mi dochází, že už jsme vlastně v Mníšku, a tak bude tomu utrpení brzy konec, takže do chůze nepřecházím a běžím dál. V dálce přede mnou zahlédnu jasně žlutou čepičku, jakou měl Tomáš O. a zdá se mi, že se k němu přibližuji. Seběh městem po asfaltce k podchodu pod dálnicí je pro mne ryzím utrpením, ale už cítím maštal a tak se mi daří ještě trošku přidat. Podbíhám dálnici a vidím závěrečný kus cesty do kopce po silnici. V současné chvíli ale běžet do kopce bolí méně než s kopce, takže to paradoxně docela vítám. Dobíhám Tomáše, který přiznává, že začátek dost přepálil a už nemá sílu se mne chytit. Tak teď už jen vydupat to poslední, zdánlivě nekonečné stoupání, podběhnout dálnici a už je tu hřiště s cílovou bránou. Dobíhám a hodinky se zastavují na čase 4:36:07, což je vzhledem k původně plánovaným pěti hodinám celkem solidní výsledek. První účast zde sice zaručuje osobní rekord v jakémkoliv čase, ale tohle mi opravdu udělalo radost.
V cíli je už řada kamarádů a každou chvíli dobíhají další, nálada je prima. Pak ještě vyzvednout věci z úschovy a hurá do sprchy. Voda je na výběr jen studená nebo ledová, což je zdrojem řady vtípků. Mně to tedy nijak zvlášť nevadí, já se v ledové vodě dobrovolně masochisticky sprchuji každý den, ale přeci jen po závodě bych také raději dal teplou:-) Následuje pečené kuře s rýží k obědu ve školní jídelně a v debatách s dalšími kamarády a u točeného pivka čekáme ještě na vyhlášení vítězů a na diplomy.
Celkově vzato to byl velice vydařený den. Nejen, že jsem potkal spoustu kamarádů, ale závod je velmi pěkný a i přes stále početnější startovní pole si pořád zachoval příjemnou "rodinnou" atmosféru malého podniku, což já mám nejraději. Tak zase někdy v Míšku!
neděle 20. dubna 2014
neděle 8. prosince 2013
Pražská stovka, 2. část
Pražskou stovku jsem si moc chtěl zkusit. Dlouho to vypadalo, že to kvůli kolizi s manželčiným kongresem nevyjde vůbec, ale nakonec jsem získal souhlas na denní část trati.
První komplikace nastala již na hlavním nádraží v Praze, kde jsem na prvním nástupišti nastoupil do vlaku, který byl nadepsaný jako směr Beroun. Bohužel, nebyl to ten správný vlak. Ten správný stál až dál na nástupišti 1a. Omluvou mi budiž, že jsem nebyl jediný, kdo se takto nachytal, včetně několika dalších, kteří jeli evidentně za stejným cílem jako já. To, že nesedíme ve správném vlaku se ukázalo chvíli po pravidelném odjezdu toho správného v 5:30, kdy se na informačním displeji změnil cíl spoje z Berouna na Řevnice a na tabuli na nástupišti se rozsvítil odjezd do Řevnic v 5:50. Představa, že budu čekat na další osobák do Berouna s návazností na Králův Dvůr další dvě hodiny se mi úplně nechtělo, zvlášť s představou, že to také může znamenat dorazit do pověstného údolí Nazaret až potmě. Když jsem si všiml, že jeden další na první pohled běžec opouští vlak, na nic jsem nečekal a vyrazil za ním zeptat se na možnosti, jak se dostat na start dříve. Měl najitý rychlík, kterým se dostaneme aspoň do Berouna. U odjezdové tabule jsme ale zjistili, že ještě stihneme zpožděný expres do Mnichova a teoreticky by se dal stihnout i navazující spoj z Berouna do Králova Dvora. Expresu bohužel ale ještě přibylo deset minut zpoždění, takže jsme do Berouna dojeli až po odjezdu autobusu. Kolega také pospíchal, protože ho na startu čekal kamarád. Takže nezbývalo, než si dát ty čtyři kilometry na strat jako warm-up.
Ve sportovní hale proběhla rychlá registrace a vyrážel jsem na trať v 7:30, ještě před kluky. Vzhledem ke zhruba hodinovému zpoždění proti plánu už bylo světlo. První malý kufr jsem udělal hned v Králově Dvoře, kde se mi ztratila zelená značka, tak jsem kus běžel přes zorané pole, ale díky podrobné mapě v mobilu se mi povedlo značku brzy nalézt. Kluci mne doběhli u první kontroly na vrchu Děd (a pak jsme se navzájem předbíhali až na Karlštejn). Cesta dál byla celkem v pohodě, umrzlá hlína byla pokrytá tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu (u nás doma bylo při odjezdu pět centimetrů sněhu), takže se běželo celkem bez potíží. Trochu problém jsem měl s orientací na náměstí v Berouně, kde probíhal trh, ale hodná paní trhovkyně mne nasměrovala do správného průchodu.
Horší to bylo ve Svatém Janu pod skalou, kdy se sice udělalo celkem krásně, ale foukal silný studený vítr a prudký kopec nahoru ke kříži se nepěkně smekal. Tím pádem byl pomalý nejen výstup nahoru, ale i sestup dolů. Dál cesta pokračovala přes Boubovické vodopády (v zimě jsem an nich byl poprvé, stojí to za to) až na Karlštejn, kde byla první velká kontrola s výbornou zelnou polévkou v hospodě Pod Dračí skálou. Kluci si dali kromě polévky kofolu a pivo. Ne, že bych na pivo také neměl chuť, ale to už by se mi zpátky na trať nechtělo. Tak jsem je tam nechal s tím, že mne potom zase doběhnou. Při výběhu na Mořinku jsem netrefil správnou polní cestu jako několik ostatních, ale zbylí běžci na nás pískali, takže jsme se přes pole připojili na správnou trať. Tady už začala hlína rozmrzat, takže nás už celou cestu dál provázelo hnusné mazlavé bláto, které se smekalo ještě víc než sníh.
V Mořince jsem běžel kolem nějaký rodin s malými dětmi a plyšovým psem na kolečkách. Tatínek jedné z rodin se mě ptal, jakou běžíme vzdálenost. Když jsem mu to řekl, konstatoval, že si myslel, že to bude dlouhé, když se prý nikdo z nás nikam moc nežene :-)
Když jsem vyběhl na Karlík, předběhl jsem dvojici běžců, kteří se ke mně rozhodli připojit. Udržel se jen jeden s omluvou, že parťák je dnes nějaký pomalý. Tak jsme vytvořili vzájemně se podporující dvojici a pokračovali jsme dál spolu. Ve vražedném klesání za Vonokalsy nás doběhla trojice sportovců, kteří běželi celou dlouhou trasu, tak jsme se jich snažili udržet. Sice nám občas poodběhli, ale zase jsem je vždycky docvakli, takže jsme se drželi pořád s nimi až za Jíloviště. Když jsme za Jílovištěm poprvé podbíhali dálnici D4, doběhli jsem dalšího běžce. Pak v naší velké skupině došlo k zásadnímu rozporu ohledně interpretace itineráře. Můj dosavadní parťák se s čerstvě doběhnutým běžcem vydali po modré cyklotrase, já se sportovci jsem vyrazil po modré turistické, což se ukázalo být správně. Takže jsem díky nim bez potíží doběhl nejen na zelené psaníčko na začátku pověstného údolí Nazaret, ale také se po něm vydal správným směrem, protože jeden ze sportovců z loňska věděl, že duhým směrem se vydal loni a ztratil kvůli tomu spoustu času. Cestou dolů údolím, kde se mnohokrát přeskakuje potok a přelézají nebo podlézají padlé stromy jen proto, aby se na konci ztracené metry nabraly v neskutečně prudkém stoupáku, potkali v protisměru samotného velikého Olafa, který byl nařčen, že to zelené psaníčko určitě značil on osobně.
Při seběhu Nazaretem, který stovkařům činil větší problémy, se mi povedlo jim trochu poodběhnout. To ale nebylo moc taktické, protože při malém kufru pod Cukrákem jsem získaný náskok zase ztratil. Na druhou velkou kontrolu jsem tak dorazil až po nich. Tam se ukázala síla zkušeností, protože sporťáci si polévku nechali nalít do kelímků na limonádu, vzali ji do ruku a vyrazili na trať. Já jsem volil tradiční přístup a posezení u polévky využil ke studiu mapy. Když jsem opouštěl kontrolu, dobíhal teprve můj nový parťák, s nímž jsme se rozdělili. Nechtělo se mi na něj čekat, protože ještě zbývalo několik minut světla, tak jsem sám vyrazil na Cukrák s bláhovou nadějí, že doběhnu sporťáky a využiji jejich znalosti trasy. To se mi bohužel nepovedlo, možná i proto, že v místní části Baně jsem lehce ztratil odbočku na modré cykotrase a dost dlouho ji hledal.
Mezitím padla tma, takže další kufr následoval u nádraží Zbraslav. Naštěstí mne tam doběhl nějaký běžec, takže jsem se ho kus držel. Díky tomu se nám podařilo najít i bílé šipky Olafova starého značení, které v podstatě vedly až do cíle. Po stoupání na Šance měl ale spoluběžec více sil, takže mi postupně zmizel v lese. Kvůli tomu jsem měl ještě drobný orientační problém na křižovatce cesty s Branišovskou silnicí, kdy jsem už propadal beznaději, že jsem se úplně ztratil, protože cesta, kterou se běželo nebyla vyznačena ani na podrobné mapě v mém mobilu. Po chvíli jsem přestal panikařit, vrátil se na křižovatku a našel další šipky na jiné cestě. Pokračoval jsem dost divokou lesní cestou po šipkách přes letiště Točná a Petrovu strouhu, kde byly namrzlé polorozpadlé lávky. To je, zvlášť v noci, to pravé pro člověka s poruchou rovnováhy :-) Tady mně doběhla nějaká běžkyně, se kterou jsem se střídali až na dno Modřanské rokle. Tam byla namalovaná jedna šipka do zatáčky, kde ale bylo husté křoví a potok. Spoluběžkyně se vydala do kopce podezřelou cesičkou, která se jí zdála vyšlapaná. Mezitím nás docvakl další běžec, ale ani ten nevěděl, kdy přesně dál. Tak jsme se tam motali všichni tři. Já jsem se nakonec vrátil na silnici a pokračoval bez ohledu na ihnutou šipku dál rovně, kde jsem po chvíli našel odbočku do prudké stráně do Modřan. Volal jsem na ostatní, že mám další šipku. Nahoru jsem po šíleně klouzavém svahu vyšel sám, spoluběžci mně pak doběhli až těsně před cílem v ZŠ prof. Švejcara.
Vzhledem k výpadkům signálu mi GPS dost proměřovala, ale v závěrečném úseku od Hálkova pomníku ke škole se mi zdálo, že je trať o dost delší než deklarovaná vzdálenost.
Na základně ve škole čekal pamětní list a bohaté občerstvení a přátelská fena labradora, která se snažila od všech občerstvujících se něco vyžebrat. Udělal jsem tu chybu, že k občerstvení jsem se posadil do plastového křesílka. Když jsem se odhodlal vyrazit domů, znovu se postavit byl skutečný sportovní výkon. Venku mne ve zpocených hadrech, když už jsem se nezahříval během, přepadla šílená zimnice, ale nějak jsem se doplazil na zastávku autobusu. Pak už to, až na schody v metru, byla celkem pohoda.
Na trati jsem strávil celkem 11 hodin a 12 minut včetně dvou občerstvení. Celkově vzato jsem to nějak zvlášť nehrotil, ale i tak jsem si sáhl sice ne na samé dno, ale dost hluboko, hlavně kvůli neustálému prudkému větru a lepivému mazlavému blátu na cestě. Přesto ale musím říci, že jsem si to užil a těším se, až si to zase někdy zopakuji.
První komplikace nastala již na hlavním nádraží v Praze, kde jsem na prvním nástupišti nastoupil do vlaku, který byl nadepsaný jako směr Beroun. Bohužel, nebyl to ten správný vlak. Ten správný stál až dál na nástupišti 1a. Omluvou mi budiž, že jsem nebyl jediný, kdo se takto nachytal, včetně několika dalších, kteří jeli evidentně za stejným cílem jako já. To, že nesedíme ve správném vlaku se ukázalo chvíli po pravidelném odjezdu toho správného v 5:30, kdy se na informačním displeji změnil cíl spoje z Berouna na Řevnice a na tabuli na nástupišti se rozsvítil odjezd do Řevnic v 5:50. Představa, že budu čekat na další osobák do Berouna s návazností na Králův Dvůr další dvě hodiny se mi úplně nechtělo, zvlášť s představou, že to také může znamenat dorazit do pověstného údolí Nazaret až potmě. Když jsem si všiml, že jeden další na první pohled běžec opouští vlak, na nic jsem nečekal a vyrazil za ním zeptat se na možnosti, jak se dostat na start dříve. Měl najitý rychlík, kterým se dostaneme aspoň do Berouna. U odjezdové tabule jsme ale zjistili, že ještě stihneme zpožděný expres do Mnichova a teoreticky by se dal stihnout i navazující spoj z Berouna do Králova Dvora. Expresu bohužel ale ještě přibylo deset minut zpoždění, takže jsme do Berouna dojeli až po odjezdu autobusu. Kolega také pospíchal, protože ho na startu čekal kamarád. Takže nezbývalo, než si dát ty čtyři kilometry na strat jako warm-up.
Ve sportovní hale proběhla rychlá registrace a vyrážel jsem na trať v 7:30, ještě před kluky. Vzhledem ke zhruba hodinovému zpoždění proti plánu už bylo světlo. První malý kufr jsem udělal hned v Králově Dvoře, kde se mi ztratila zelená značka, tak jsem kus běžel přes zorané pole, ale díky podrobné mapě v mobilu se mi povedlo značku brzy nalézt. Kluci mne doběhli u první kontroly na vrchu Děd (a pak jsme se navzájem předbíhali až na Karlštejn). Cesta dál byla celkem v pohodě, umrzlá hlína byla pokrytá tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu (u nás doma bylo při odjezdu pět centimetrů sněhu), takže se běželo celkem bez potíží. Trochu problém jsem měl s orientací na náměstí v Berouně, kde probíhal trh, ale hodná paní trhovkyně mne nasměrovala do správného průchodu.
Horší to bylo ve Svatém Janu pod skalou, kdy se sice udělalo celkem krásně, ale foukal silný studený vítr a prudký kopec nahoru ke kříži se nepěkně smekal. Tím pádem byl pomalý nejen výstup nahoru, ale i sestup dolů. Dál cesta pokračovala přes Boubovické vodopády (v zimě jsem an nich byl poprvé, stojí to za to) až na Karlštejn, kde byla první velká kontrola s výbornou zelnou polévkou v hospodě Pod Dračí skálou. Kluci si dali kromě polévky kofolu a pivo. Ne, že bych na pivo také neměl chuť, ale to už by se mi zpátky na trať nechtělo. Tak jsem je tam nechal s tím, že mne potom zase doběhnou. Při výběhu na Mořinku jsem netrefil správnou polní cestu jako několik ostatních, ale zbylí běžci na nás pískali, takže jsme se přes pole připojili na správnou trať. Tady už začala hlína rozmrzat, takže nás už celou cestu dál provázelo hnusné mazlavé bláto, které se smekalo ještě víc než sníh.
V Mořince jsem běžel kolem nějaký rodin s malými dětmi a plyšovým psem na kolečkách. Tatínek jedné z rodin se mě ptal, jakou běžíme vzdálenost. Když jsem mu to řekl, konstatoval, že si myslel, že to bude dlouhé, když se prý nikdo z nás nikam moc nežene :-)
Když jsem vyběhl na Karlík, předběhl jsem dvojici běžců, kteří se ke mně rozhodli připojit. Udržel se jen jeden s omluvou, že parťák je dnes nějaký pomalý. Tak jsme vytvořili vzájemně se podporující dvojici a pokračovali jsme dál spolu. Ve vražedném klesání za Vonokalsy nás doběhla trojice sportovců, kteří běželi celou dlouhou trasu, tak jsme se jich snažili udržet. Sice nám občas poodběhli, ale zase jsem je vždycky docvakli, takže jsme se drželi pořád s nimi až za Jíloviště. Když jsme za Jílovištěm poprvé podbíhali dálnici D4, doběhli jsem dalšího běžce. Pak v naší velké skupině došlo k zásadnímu rozporu ohledně interpretace itineráře. Můj dosavadní parťák se s čerstvě doběhnutým běžcem vydali po modré cyklotrase, já se sportovci jsem vyrazil po modré turistické, což se ukázalo být správně. Takže jsem díky nim bez potíží doběhl nejen na zelené psaníčko na začátku pověstného údolí Nazaret, ale také se po něm vydal správným směrem, protože jeden ze sportovců z loňska věděl, že duhým směrem se vydal loni a ztratil kvůli tomu spoustu času. Cestou dolů údolím, kde se mnohokrát přeskakuje potok a přelézají nebo podlézají padlé stromy jen proto, aby se na konci ztracené metry nabraly v neskutečně prudkém stoupáku, potkali v protisměru samotného velikého Olafa, který byl nařčen, že to zelené psaníčko určitě značil on osobně.
Při seběhu Nazaretem, který stovkařům činil větší problémy, se mi povedlo jim trochu poodběhnout. To ale nebylo moc taktické, protože při malém kufru pod Cukrákem jsem získaný náskok zase ztratil. Na druhou velkou kontrolu jsem tak dorazil až po nich. Tam se ukázala síla zkušeností, protože sporťáci si polévku nechali nalít do kelímků na limonádu, vzali ji do ruku a vyrazili na trať. Já jsem volil tradiční přístup a posezení u polévky využil ke studiu mapy. Když jsem opouštěl kontrolu, dobíhal teprve můj nový parťák, s nímž jsme se rozdělili. Nechtělo se mi na něj čekat, protože ještě zbývalo několik minut světla, tak jsem sám vyrazil na Cukrák s bláhovou nadějí, že doběhnu sporťáky a využiji jejich znalosti trasy. To se mi bohužel nepovedlo, možná i proto, že v místní části Baně jsem lehce ztratil odbočku na modré cykotrase a dost dlouho ji hledal.
Mezitím padla tma, takže další kufr následoval u nádraží Zbraslav. Naštěstí mne tam doběhl nějaký běžec, takže jsem se ho kus držel. Díky tomu se nám podařilo najít i bílé šipky Olafova starého značení, které v podstatě vedly až do cíle. Po stoupání na Šance měl ale spoluběžec více sil, takže mi postupně zmizel v lese. Kvůli tomu jsem měl ještě drobný orientační problém na křižovatce cesty s Branišovskou silnicí, kdy jsem už propadal beznaději, že jsem se úplně ztratil, protože cesta, kterou se běželo nebyla vyznačena ani na podrobné mapě v mém mobilu. Po chvíli jsem přestal panikařit, vrátil se na křižovatku a našel další šipky na jiné cestě. Pokračoval jsem dost divokou lesní cestou po šipkách přes letiště Točná a Petrovu strouhu, kde byly namrzlé polorozpadlé lávky. To je, zvlášť v noci, to pravé pro člověka s poruchou rovnováhy :-) Tady mně doběhla nějaká běžkyně, se kterou jsem se střídali až na dno Modřanské rokle. Tam byla namalovaná jedna šipka do zatáčky, kde ale bylo husté křoví a potok. Spoluběžkyně se vydala do kopce podezřelou cesičkou, která se jí zdála vyšlapaná. Mezitím nás docvakl další běžec, ale ani ten nevěděl, kdy přesně dál. Tak jsme se tam motali všichni tři. Já jsem se nakonec vrátil na silnici a pokračoval bez ohledu na ihnutou šipku dál rovně, kde jsem po chvíli našel odbočku do prudké stráně do Modřan. Volal jsem na ostatní, že mám další šipku. Nahoru jsem po šíleně klouzavém svahu vyšel sám, spoluběžci mně pak doběhli až těsně před cílem v ZŠ prof. Švejcara.
Vzhledem k výpadkům signálu mi GPS dost proměřovala, ale v závěrečném úseku od Hálkova pomníku ke škole se mi zdálo, že je trať o dost delší než deklarovaná vzdálenost.
Na základně ve škole čekal pamětní list a bohaté občerstvení a přátelská fena labradora, která se snažila od všech občerstvujících se něco vyžebrat. Udělal jsem tu chybu, že k občerstvení jsem se posadil do plastového křesílka. Když jsem se odhodlal vyrazit domů, znovu se postavit byl skutečný sportovní výkon. Venku mne ve zpocených hadrech, když už jsem se nezahříval během, přepadla šílená zimnice, ale nějak jsem se doplazil na zastávku autobusu. Pak už to, až na schody v metru, byla celkem pohoda.
Na trati jsem strávil celkem 11 hodin a 12 minut včetně dvou občerstvení. Celkově vzato jsem to nějak zvlášť nehrotil, ale i tak jsem si sáhl sice ne na samé dno, ale dost hluboko, hlavně kvůli neustálému prudkému větru a lepivému mazlavému blátu na cestě. Přesto ale musím říci, že jsem si to užil a těším se, až si to zase někdy zopakuji.
pátek 14. června 2013
Jirkovský crossmarathon
Při své loňské premiéře na JCM jsem se sice moc nevyznamenal, ale trať a organizace závodu se mi tak líbily, že jsem se nakonec rozhodl běžet tu letos opět. Ve hře sice byl i maraton na Silva Nortica Run, ale ten jsem nakonec, mimo jiné i z rodinných důvodů, zavrhl. Odjezd byl do poslední chvíle nejistý, neboť žena měla v ten den školení, my jsme sice byli dohodnuti s mojí mamkou, že nám přijede pohlídat děti, leč kvůli nemoci mé babičky to nevyšlo, takže jsem zůstali bez hlídání. Moje nejdražší žena nakonec oželela školení a já jsem dostal propustku na závod.
Odjížděl jsem už v pátek večer autobusem do Jirkova, kde jsem měl zajednáno u pořadatelů ubytování v tělocvičně ZŠ. Loni jsem se v tělocvičně celkem slušně vyspal na žíněnce, takže jsem odvážně vyrazil bez karimatky. Po příjezdu a rychlé večeři v asijském bistru v Tescu v Jirkově jsem se doklátil k tělocvičně, kde jsem se dověděl, že letos je vše jinak a budeme spát v klubovně TOM Stopaři. Tam byly k dispozici tři postele, já jsem bohužel dorazil až jako čtvrtý, takže to vypadalo, že budu spát na koberci. Situaci jsem provizorně vyřešil sražením čtyř židlí s podsedáky k sobě, aby vzniklo improvizované lůžko. Na délku chybělo jen několik cm, se šířkou to ale bylo horší, proto každé převalení v noci vyžadovalo pečlivé provedení, abych nakonec přeci jen neskončil na koberci :-) Takže jsem se moc dobře nevyspal.
Po snídani z vlastních zdrojů jsem se přesunul do šatny tělocvičny a prezentoval se. Kromě startovního čísla jsme dostali i mapu trasy, ale vzhledem k loňským zkušenostem a téměř dokonalému značení jsem ji nakonec nepotřeboval. Po převlečení a líné ABC jsem se byl v devět hodin podívat na start cyklistů a chvíli po nich jsme startovali i my, tedy pro krátké rozpravě, kde jsme byli upozorněni, že část cesty je oproti plánu vedena po silnici, protože na cestu popadaly nějaké stromy, a že nahoře je trať letos v trochu horším stavu, ale prý si s tím jistě poradíme. Už od rána dost svítilo sluníčko, až jsem litoval, že jsem doma nechal krém na opalování.
Po odstartování zase všichni vystřelili jako splašení, takže jsem v klidu držel zadní pozice a kolem přivaděče běžel tempem kolem 5:10/km. Až ve Vysoké Peci jsem lehce přidal, ale tam už to začínalo být lehce do kopce, takže jsem netlačil na pilu. U první občerstvovačky se letos tedy neseběho do lesa, ale běželo se kus zpět po asfaltu, kde jsme pak odbočili na lesní asfaltku ke Kundratické myslivně. Odtud se stoupá v podstatě pořád až na Lesnou, nejvyšší bod trasy. Během cesty se trochu zatáhlo nebe, což mi zase moc nevadilo. Za chvíli ale začalo lehce poprchávat a přešlo to plynule do slušného deště. Ten nijak zvlášť nevadil, aspoň jsem si nemusel namáčet čepici do potoka. Po chvíli déšť ustal a trať se jen lehce vlnila kolem vysílače Jedlová. Když jsme dobíhali k opravdu hodně vzdálené kontrole 2 (u šipky "K2 už blízko, blizoučko :-), začalo opět lehce poprchávat, což opět pomalu přešlo do hustšího deště. Po stěrkové horské cestě, kterou se v těchto místech běží, se valil potůček vody a marně jsme se pokoušeli poskakovat kolem v trávě, abychom si nenabrali do bot. Nevím, zda se to někomu povedlo, ale dle křiku a nadávek mám pocit, že tu ani jedna bota nezůstala suchá. Za chvíli se ale ukázalo, že je to stejně jedno. Spustil se takový liják, jaký jsem snad ještě nezažil. Během minuty jsem měl všechno oblečení mokré durch, že z něj dole voda odkapávala rovnou do již promočených bot. Štěrková cesta se tu kousek pod Lesnou změnila v celkem širokou horskou asfaltku, po které se valila voda, zatím ještě ve vrstvě, že to nešlo vrchem do bot. Dost lidí tu začalo zpomalovat, možná zvažovali úkryt u chaty na Lesné. Vzhledem k letošnímu propršenému jaru jsem ale měl mentální trénink na běh v dešti, takže já jsem tu začal celkem dost lidí předbíhat. Jen jsem musel vypnout mobil, do kterého začalo téci i v jeho speciální kapsičce na pásu pro lahev s pitím. Deště neubývalo, spíše naopak a na silnici se valily potoky tu čisté, tu hlínou zkalené vody z okolních luk. Pokud mělo do teď ještě smysl kličkovat mezi hlubší vodou na silnici, tady to ztratilo význam. Voda šla přes celou silnici a to v takové výšce, že to teklo do bot vrchem. Nadával jsem jako špaček, ale nebylo to pochopitelně nic platné. Naštěstí se po nějaké době začal déšť uklidňovat a pak ustal docela. Voda v botách se pak aspoň stačila ohřát, a už to nestudilo. Nicméně v úsecích v lese a po polních cestách mezi loukami bylo stále stojací i tekoucí vody dost, takže se čas od času voda v botách stihla vyměnit za čerstvou. Mokré oblečení naopak bylo docela dobré, protože při běhu pěkně ochlazovalo tělo.
Pršet přestalo někde kolem kontroly, ze které zbývalo 13 km do cíle. Tam začíná vražedný seběh zpět z hřebene, který vede celý po asfaltu až do Jirkova. To je část trasy, která mi dost nejde. Loni jsem tu dostal strašnou krizi završenou křečemi do obou hamstringů zároveň, tak jsem se toho trochu bál. Sice jsem seběhy trochu nacvičoval, ale jistý jsem si tu nebyl. Nicméně jsem to pustil, co to šlo a snažil se držet tempo kolem 4:30/km, kam až to půjde. Nakonec jsem to udržel v podstatě až do konce závodu. Sice během seběhu ještě několikrát zahrozil déšť, ale to už byla jen slabota. Kupodivu mne narozdíl od loňska v seběhu nepředběhl nikdo, až na první ženu v celkovém pořadí, která mne dala někde kolem 4. km od konce a jejíž tempo jsem nedokázal zachytit.
Do cíle jsem dorazil už za sluníčka bez jakýchkoliv větších problémů v čase 3:43:28, což bylo výrazně lépe než loni (3:57:48) i oproti plánovaným 3:50. Tentokrát mi to opravdu dobře sedlo, běžel jsem se sice usilovně, ale nenastaly žádné krize ani jiné zásadní problémy, takže mohu být na letošní výsledek opravdu pyšný (o to bude horší zkusit ho někdy zopakovat).
I přes nepřízeň počasí se mi závod v Jirkově opět velice líbil, snaha pořadatelů udělat pro závodníky závod příjemný je vidět na každém kroku, takže se do Jirkova zase rád někdy vrátím.
Odjížděl jsem už v pátek večer autobusem do Jirkova, kde jsem měl zajednáno u pořadatelů ubytování v tělocvičně ZŠ. Loni jsem se v tělocvičně celkem slušně vyspal na žíněnce, takže jsem odvážně vyrazil bez karimatky. Po příjezdu a rychlé večeři v asijském bistru v Tescu v Jirkově jsem se doklátil k tělocvičně, kde jsem se dověděl, že letos je vše jinak a budeme spát v klubovně TOM Stopaři. Tam byly k dispozici tři postele, já jsem bohužel dorazil až jako čtvrtý, takže to vypadalo, že budu spát na koberci. Situaci jsem provizorně vyřešil sražením čtyř židlí s podsedáky k sobě, aby vzniklo improvizované lůžko. Na délku chybělo jen několik cm, se šířkou to ale bylo horší, proto každé převalení v noci vyžadovalo pečlivé provedení, abych nakonec přeci jen neskončil na koberci :-) Takže jsem se moc dobře nevyspal.
 |
| Mapa trasy |
Po odstartování zase všichni vystřelili jako splašení, takže jsem v klidu držel zadní pozice a kolem přivaděče běžel tempem kolem 5:10/km. Až ve Vysoké Peci jsem lehce přidal, ale tam už to začínalo být lehce do kopce, takže jsem netlačil na pilu. U první občerstvovačky se letos tedy neseběho do lesa, ale běželo se kus zpět po asfaltu, kde jsme pak odbočili na lesní asfaltku ke Kundratické myslivně. Odtud se stoupá v podstatě pořád až na Lesnou, nejvyšší bod trasy. Během cesty se trochu zatáhlo nebe, což mi zase moc nevadilo. Za chvíli ale začalo lehce poprchávat a přešlo to plynule do slušného deště. Ten nijak zvlášť nevadil, aspoň jsem si nemusel namáčet čepici do potoka. Po chvíli déšť ustal a trať se jen lehce vlnila kolem vysílače Jedlová. Když jsme dobíhali k opravdu hodně vzdálené kontrole 2 (u šipky "K2 už blízko, blizoučko :-), začalo opět lehce poprchávat, což opět pomalu přešlo do hustšího deště. Po stěrkové horské cestě, kterou se v těchto místech běží, se valil potůček vody a marně jsme se pokoušeli poskakovat kolem v trávě, abychom si nenabrali do bot. Nevím, zda se to někomu povedlo, ale dle křiku a nadávek mám pocit, že tu ani jedna bota nezůstala suchá. Za chvíli se ale ukázalo, že je to stejně jedno. Spustil se takový liják, jaký jsem snad ještě nezažil. Během minuty jsem měl všechno oblečení mokré durch, že z něj dole voda odkapávala rovnou do již promočených bot. Štěrková cesta se tu kousek pod Lesnou změnila v celkem širokou horskou asfaltku, po které se valila voda, zatím ještě ve vrstvě, že to nešlo vrchem do bot. Dost lidí tu začalo zpomalovat, možná zvažovali úkryt u chaty na Lesné. Vzhledem k letošnímu propršenému jaru jsem ale měl mentální trénink na běh v dešti, takže já jsem tu začal celkem dost lidí předbíhat. Jen jsem musel vypnout mobil, do kterého začalo téci i v jeho speciální kapsičce na pásu pro lahev s pitím. Deště neubývalo, spíše naopak a na silnici se valily potoky tu čisté, tu hlínou zkalené vody z okolních luk. Pokud mělo do teď ještě smysl kličkovat mezi hlubší vodou na silnici, tady to ztratilo význam. Voda šla přes celou silnici a to v takové výšce, že to teklo do bot vrchem. Nadával jsem jako špaček, ale nebylo to pochopitelně nic platné. Naštěstí se po nějaké době začal déšť uklidňovat a pak ustal docela. Voda v botách se pak aspoň stačila ohřát, a už to nestudilo. Nicméně v úsecích v lese a po polních cestách mezi loukami bylo stále stojací i tekoucí vody dost, takže se čas od času voda v botách stihla vyměnit za čerstvou. Mokré oblečení naopak bylo docela dobré, protože při běhu pěkně ochlazovalo tělo.
 |
| Výškový profil |
Do cíle jsem dorazil už za sluníčka bez jakýchkoliv větších problémů v čase 3:43:28, což bylo výrazně lépe než loni (3:57:48) i oproti plánovaným 3:50. Tentokrát mi to opravdu dobře sedlo, běžel jsem se sice usilovně, ale nenastaly žádné krize ani jiné zásadní problémy, takže mohu být na letošní výsledek opravdu pyšný (o to bude horší zkusit ho někdy zopakovat).
I přes nepřízeň počasí se mi závod v Jirkově opět velice líbil, snaha pořadatelů udělat pro závodníky závod příjemný je vidět na každém kroku, takže se do Jirkova zase rád někdy vrátím.
 |
| Perníková medaile cestu domů nepřežila celá |
sobota 23. března 2013
Kbelská a Pečecká 10
Letošní závodní sezóna začala jako tradičně první březnovou sobotu ve Kbelích. Kromě toho, že to byl můj první letošní závod (když nepočítám pětku na Leonině Tříkrálové beach-party, kde jsem sice utrpěl bednu, ale běh jsem pojímal spíše jen jako test), byla to první rychlejší věc od začátku listopadu, kdy jsem si musel nechat rozpárat a zase zašít břicho.
S lékaři jsem byl dohodnut, že po dvou měsících od operace mohu začít trénovat. Abych dodržel zákaz tréninku, běhal jsem jen samé pomalé běhy v malém množství, především do práce a zpátky: usoudil jsem, že na srůstající břicho má pomalý běh menší negativní vliv, něž chytit respirační nemoc v MHD a pak kašlat, nebo nedejbože kýchat. Začátkem ledna jsem začal pomalu přidávat na objemu i intenzitě, ale slibně rozjetou přípravu přerušil periferní vestibulární syndrom, se kterým mně zašili do špitálu, a ani po propuštění to nebylo s běháním ni extra. Zimní příprava se tedy letos moc nevyvedla.
Na Kbelskou 10 jsem měl původně jít se svou nejdražší, která ale na poslední chvíli ze zdravotních důvodů na start nenastoupila.
Ještě před startem jsem potkal spoustu známých a kamarádů (proto se taky vyplatí do Kbel chodit) a konečně naživo poznal i naivku z RFO. V zimě před závodem jsem se pořádně rozklusal a pak se odvážně zařadil do koridoru k vodiči na 40:00. Hned po startu jsem zkoušel to tempo vydržet, ale zvládl jsem to jen asi na 3. kilometr. Během těchto kilometrů jsem se potkal a pak běžel s Pavlem F., který měl evidentně více sil a ještě zvládal vyprávět, že tenhle kus tratě dobře zná, neboť tudy běhává do práce, a motivovat mně k udržení tempa aspoň na 41.00. Někde na konci Satalic mne ale začala bolet plantární fascie na P noze, kterou jsem si pošramotil během intervalového tréninku asi tři neděle zpátky. Bylo jasné, že takhle to dál nepůjde a poslal jsem Pavla dopředu.
Běžet s bolavou nohou bylo dost obtížné kvůli špatné technice došlapu, takže jsem relativně brzo začal ztrácet síly a kilometry se mi oproti loňsku zdály nějaké moc dlouhé. Nějak jsem to na hraně ale doklepal až k cíli, kde se mne pokusil ještě někdo předběhnou ve finiši. To mne sice chvilku motivovalo k přidání, ale když jsem viděl, že soupeř má více sil, zase jsem ubral, což se dost nevyplatilo, protože zezadu se přihnal další borec, který mne taky snadno dal. Nakonec z toho bylo usmolené 260. místo celkově v nic moc reálném čase 43:06.
Po závodě jsem ještě pohovořil s několika přáteli, udělali jsme společnou fotku, vystál jsem frontu na polévku a studené těstoviny a zase nic nevyhrál v tombole. Pak už jsem spěchal domů hlídat dětičky. Až na trápení se v závodě a nic moc výsledek to bylo docela pěkné dopoledne.
Za týden jsem si chtěl zkusit zlepšit chuť v Pečkách, kde se mi závod tradičně líbí mnohem více než ve Kbelích. Tentokrát jsem využil společné dopravy vlakem s ostatními běžci z Prahy, kterou organizoval Evžen Ge. Cesta vlakem byla prima, mluvilo se o všem možném včetně výživy, což sklouzlo k diskusi o konzumaci hmyzu :-) Po příchodu do sportovní haly se naše skupinka roztrhla a já se pokoušel nalézt nějaké kamarády, což se mi povedlo až při řazení na startu, kde si mne našla naivka.
Již před startem bylo jasné, že ani dnes to nebude žádná sláva, protože zánět plantární fascie neustoupil, takže pravé chodidlo bolelo už před startem. Po startu jsem nasadil rozumnější tempo než minulý týden, takže jsem se tak moc netrápil a spíš si to užíval a fandil známým které jsem potkával u obrátky. Bez nějakých výrazných problémů jsem si to celé odběhl v reálném čase 43:04, tedy téměř úplně stejně rychle jako v Kbelích. Narozdíl od minulého týdne jsem se ale tentokrát netrápil a docela si to užil. Po doběhu jsem už neměl náladu čekat na vyhlášení a tombolu, tak jsem jel hned zase vlakem zpět domů.
S lékaři jsem byl dohodnut, že po dvou měsících od operace mohu začít trénovat. Abych dodržel zákaz tréninku, běhal jsem jen samé pomalé běhy v malém množství, především do práce a zpátky: usoudil jsem, že na srůstající břicho má pomalý běh menší negativní vliv, něž chytit respirační nemoc v MHD a pak kašlat, nebo nedejbože kýchat. Začátkem ledna jsem začal pomalu přidávat na objemu i intenzitě, ale slibně rozjetou přípravu přerušil periferní vestibulární syndrom, se kterým mně zašili do špitálu, a ani po propuštění to nebylo s běháním ni extra. Zimní příprava se tedy letos moc nevyvedla.
Na Kbelskou 10 jsem měl původně jít se svou nejdražší, která ale na poslední chvíli ze zdravotních důvodů na start nenastoupila.
Ještě před startem jsem potkal spoustu známých a kamarádů (proto se taky vyplatí do Kbel chodit) a konečně naživo poznal i naivku z RFO. V zimě před závodem jsem se pořádně rozklusal a pak se odvážně zařadil do koridoru k vodiči na 40:00. Hned po startu jsem zkoušel to tempo vydržet, ale zvládl jsem to jen asi na 3. kilometr. Během těchto kilometrů jsem se potkal a pak běžel s Pavlem F., který měl evidentně více sil a ještě zvládal vyprávět, že tenhle kus tratě dobře zná, neboť tudy běhává do práce, a motivovat mně k udržení tempa aspoň na 41.00. Někde na konci Satalic mne ale začala bolet plantární fascie na P noze, kterou jsem si pošramotil během intervalového tréninku asi tři neděle zpátky. Bylo jasné, že takhle to dál nepůjde a poslal jsem Pavla dopředu.
Běžet s bolavou nohou bylo dost obtížné kvůli špatné technice došlapu, takže jsem relativně brzo začal ztrácet síly a kilometry se mi oproti loňsku zdály nějaké moc dlouhé. Nějak jsem to na hraně ale doklepal až k cíli, kde se mne pokusil ještě někdo předběhnou ve finiši. To mne sice chvilku motivovalo k přidání, ale když jsem viděl, že soupeř má více sil, zase jsem ubral, což se dost nevyplatilo, protože zezadu se přihnal další borec, který mne taky snadno dal. Nakonec z toho bylo usmolené 260. místo celkově v nic moc reálném čase 43:06.
Za týden jsem si chtěl zkusit zlepšit chuť v Pečkách, kde se mi závod tradičně líbí mnohem více než ve Kbelích. Tentokrát jsem využil společné dopravy vlakem s ostatními běžci z Prahy, kterou organizoval Evžen Ge. Cesta vlakem byla prima, mluvilo se o všem možném včetně výživy, což sklouzlo k diskusi o konzumaci hmyzu :-) Po příchodu do sportovní haly se naše skupinka roztrhla a já se pokoušel nalézt nějaké kamarády, což se mi povedlo až při řazení na startu, kde si mne našla naivka.
Již před startem bylo jasné, že ani dnes to nebude žádná sláva, protože zánět plantární fascie neustoupil, takže pravé chodidlo bolelo už před startem. Po startu jsem nasadil rozumnější tempo než minulý týden, takže jsem se tak moc netrápil a spíš si to užíval a fandil známým které jsem potkával u obrátky. Bez nějakých výrazných problémů jsem si to celé odběhl v reálném čase 43:04, tedy téměř úplně stejně rychle jako v Kbelích. Narozdíl od minulého týdne jsem se ale tentokrát netrápil a docela si to užil. Po doběhu jsem už neměl náladu čekat na vyhlášení a tombolu, tak jsem jel hned zase vlakem zpět domů.
sobota 10. listopadu 2012
Stromovka
Vrcholem mé letošní podzimní sezóny byl jednoznačně maraton ve Stromovce. Sice jsem již od začátku září bojoval s bolavým kolenem, ale tenhle závod jsem si nechtěl nechat ujít. Už to ale vypadalo, že závod nebudu moci absolvovat, neboť jsem dostal za úkol účastnit se konference o fotodynamické terapii v Brixenu, která končila až v inkriminovanou sobotu po obědě. Naštěstí jsem šéfa přemluvil, že bude stačit, když tam budu přítomen jen do pátečního odpoledne. Takže v pátek odpoledne jsem utekl z přednášek, skočil do auta a po osmi hodinách trápení se v pátečních zácpách na německých dálnicích konečně dorazil domů, abych se před závodem aspoň trochu vyspal.
V sobotu ráno jsem na rozdíl od loňska stihl autobus k ZOO, takže jsem nemusel dělat warm-up během na start. Ještě cestou na presentaci jsem potkal několik postarších borců, kteří využili možnosti dřívějšího startu a už kroužili po trati. Mají můj nejhlubší obdiv; kéž by mi to v jejich věku ještě takhle běhalo! Díky cestě busem jsem v pohodě stihl presentaci, převlečení, lehké rozklusání a uložení vlastního občerstvení na občerstvovačku. Tam jsem potkal kamaráda Pavla Fenyka z Kobylis, který to letos plánoval dát za 3:30.
Start byl letos oproti loňsku posunut kousek směrem po trati, takže se startovalo až v první zatáčce u řeky. Závod jsem rozběhl v klidu a v prvním kole se tempem nijak nestresoval. Po prvním, krátkém, kolečku měli ještě všichni sil a humoru dost. Nasadil jsem tempo kolem 4:50/km s plánem vydržet co možná nejdéle a doufat, že to konečně také dám za 3:30. Prvních 6 koleček proběhlo celkem v pohodě, ani jsem moc nezpomaloval. Pravidelně jsem střídal občerstvení jen s čajem nebo s EndroSnackem. Potom se ale opakoval loňský scénář, přišla zeď a podstatné zpomalení. Jako obvykle jsem si vyčítal, proč na ty maratony vlstně lezu, když je vůbec neumím běhat. Ve Stromovce je to navíc okořeněno lákavou možností po každém kolečku vzdát a už se netrápit. V sedmém kole, když bylo utrpení nejhorší, se kolem mně přehnal o jedno kolo 12HonzaDe (v téměř stejném místě jako loni) běžící si pro další skvělý osobák a marně se mne snažil povzbudit. Někde v těch místech mě předběhl i virtuální kamarád z runningfreeonline 1bubobubo, který také plánoval dát to pod 3:30. Uvažoval jsem nad tím, že bych se ho zkusil chytit, ale síla už nebyla. Tak jsem jen pozoroval, jak stále dokonalým stylem mizí kdesi v dáli.
Nějak jsem se dopotácel do konce předposledního kola, dal si TurboSnack a ještě jsem přemluvil nohy k běhu. Bohužel, tempo nutné na 3:30 jsem už udržet nedokázal. Přesto bylo poslední kolo lepší (alespoň pocitově) než to předposlední. Možná pro to vědomí, že už těmi místy běžím dnes naposled. Abych nezapomněl, rád bych poděkoval paní, která obětavě fandila po celou dobu závodu všem běžcům u zatáčku u mostu na Císařský ostrov: moc nám to všem pomohlo. Díky!
Ještě před koncem posledního kola jsem doběhl Pavla Fenyka. Pokusil jsem se ho ještě trochu povzbudit, ale byl na tom asi ještě o dost hůř než já. S blížícím se cílem už bylo jasné, že dnes cíl nebude splněn. Nakonec jsem to dal za 3:31:14, což také není špatný výsledek (178. místo z 413 dokončivších).
Po doběhu jsem se ještě potkal s 12Honzou, který už byl samozřejmě převlečený a užíval si občerstvení, a odplazil se do šaten (po závodě již nápad využít volnější ale vzdálenější šatny nevypadal tak dobře jako na začátku). Ve sprchách jsem se potkal s 1bubobubo naživo a mohl jsem mu poblahopřát k výraznému pokoření hranice tří a půl hodiny.
Závod byl jako obvykle solidně zorganizován. Drobnou chybou bylo, že došly formuláře na certifikáty, takže letošní mi chybí. Přesto se budu příště do Stromovky zase těšit.
V sobotu ráno jsem na rozdíl od loňska stihl autobus k ZOO, takže jsem nemusel dělat warm-up během na start. Ještě cestou na presentaci jsem potkal několik postarších borců, kteří využili možnosti dřívějšího startu a už kroužili po trati. Mají můj nejhlubší obdiv; kéž by mi to v jejich věku ještě takhle běhalo! Díky cestě busem jsem v pohodě stihl presentaci, převlečení, lehké rozklusání a uložení vlastního občerstvení na občerstvovačku. Tam jsem potkal kamaráda Pavla Fenyka z Kobylis, který to letos plánoval dát za 3:30.
Start byl letos oproti loňsku posunut kousek směrem po trati, takže se startovalo až v první zatáčce u řeky. Závod jsem rozběhl v klidu a v prvním kole se tempem nijak nestresoval. Po prvním, krátkém, kolečku měli ještě všichni sil a humoru dost. Nasadil jsem tempo kolem 4:50/km s plánem vydržet co možná nejdéle a doufat, že to konečně také dám za 3:30. Prvních 6 koleček proběhlo celkem v pohodě, ani jsem moc nezpomaloval. Pravidelně jsem střídal občerstvení jen s čajem nebo s EndroSnackem. Potom se ale opakoval loňský scénář, přišla zeď a podstatné zpomalení. Jako obvykle jsem si vyčítal, proč na ty maratony vlstně lezu, když je vůbec neumím běhat. Ve Stromovce je to navíc okořeněno lákavou možností po každém kolečku vzdát a už se netrápit. V sedmém kole, když bylo utrpení nejhorší, se kolem mně přehnal o jedno kolo 12HonzaDe (v téměř stejném místě jako loni) běžící si pro další skvělý osobák a marně se mne snažil povzbudit. Někde v těch místech mě předběhl i virtuální kamarád z runningfreeonline 1bubobubo, který také plánoval dát to pod 3:30. Uvažoval jsem nad tím, že bych se ho zkusil chytit, ale síla už nebyla. Tak jsem jen pozoroval, jak stále dokonalým stylem mizí kdesi v dáli.
Nějak jsem se dopotácel do konce předposledního kola, dal si TurboSnack a ještě jsem přemluvil nohy k běhu. Bohužel, tempo nutné na 3:30 jsem už udržet nedokázal. Přesto bylo poslední kolo lepší (alespoň pocitově) než to předposlední. Možná pro to vědomí, že už těmi místy běžím dnes naposled. Abych nezapomněl, rád bych poděkoval paní, která obětavě fandila po celou dobu závodu všem běžcům u zatáčku u mostu na Císařský ostrov: moc nám to všem pomohlo. Díky!
Ještě před koncem posledního kola jsem doběhl Pavla Fenyka. Pokusil jsem se ho ještě trochu povzbudit, ale byl na tom asi ještě o dost hůř než já. S blížícím se cílem už bylo jasné, že dnes cíl nebude splněn. Nakonec jsem to dal za 3:31:14, což také není špatný výsledek (178. místo z 413 dokončivších).
Po doběhu jsem se ještě potkal s 12Honzou, který už byl samozřejmě převlečený a užíval si občerstvení, a odplazil se do šaten (po závodě již nápad využít volnější ale vzdálenější šatny nevypadal tak dobře jako na začátku). Ve sprchách jsem se potkal s 1bubobubo naživo a mohl jsem mu poblahopřát k výraznému pokoření hranice tří a půl hodiny.
Závod byl jako obvykle solidně zorganizován. Drobnou chybou bylo, že došly formuláře na certifikáty, takže letošní mi chybí. Přesto se budu příště do Stromovky zase těšit.
pátek 5. října 2012
Brdský terénní 1/2M
Musím předeslat, že tenhle závod mám opravdu rád. Především proto, že skoro celá trať vede lesem, že je to komorní záležitost a že je tam perfektní atmosféra. Letos jsem se nicméně nemohl do poslední chvíle rozhodnout, zda se zúčastnit. Jednak mě po noční desítce dost bolelo levé koleno a jednak předpověď počasí nebyla právě optimistická. Naštěstí není nezbytně nutné hlásit se předem, tak jsem nechal rozhodnutí až na sobotu.
Nakonec jsem usoudil, že počasí není tak strašné a hlavně, že by mi to pak bylo líto, kdybych nejel. Ještě na dálnici před Dobříší ale začalo pršet a nepřestalo ani po příjezdu na Vlašku. Když jsem už ale dojel až na místo, šel jsem se presentovat. Místo rozběhání a rozcvičení jsem pak jen seděl v autě a sledoval, jak venku beznadějně leje. Chvíli před startem se ale stal zázrak: pršet přestalo a na celý závod nám pak krásně svítilo sluníčko. Vzhledem k tomu, že letos byl start žen i mužů najednou, málem se mi nepodařilo včas nastartovat sporttester a tak jsem do závodu vyrážel jako jeden z posledních.
Ještě před startem při rozpravě jsem byli varování kolegou, který si trať probíhal před závodem, že někde kolem druhého kilometru jsou rozdráždění sršni a že již dostal pigáro. Skutečně, v inzerovaném místě sršni byli, ale já jsem naštěstí pigáro nedostal ani jedno. Možná proto, že ve žlutém tričku a černých kalhotách jsem jim byl sympatický.
Horší to ale bylo s kolenem. Již od začátku v bolelo v sebězích, takže moje taktika byla jednoduchá: do kopce nahnat, co to jde, a s kopce na volnoběh doufat, že mne moc běžců nepředběhne. To fungovalo asi do patnáctého kilometru, kdy kolenu došla trpělivost a bolelo už i na rovině i do kopce. Naštěstí to nebylo nic nepřekonatelného a s lehce nižším tempem se to dalo vydržet. I tak jsem v posledním kole v podstatě pouze předbíhal pomalejší běžce, jen v předposledním posledním seběhu mne ještě dal borec v dresu Syconix.
Nakonec jsem to dal za 1:39:56, takže skoro stejně rychle jako loni. Vzhledem ke komplikacím s kolenem jsem byl za ten výsledek celkem rád. Podle výsledků to bylo 41. místo v kategorii (ze 73 dokončivších) a 79. celkově (ze 178). Po doběhu ještě grilovaná klobáska od samotného ředitele závodu. Na vyhlášení ani tombolu jsem nečekal, kvůli rodinným povinnostem jsem musel odjet zpátky domů.
Celkově jsem si to na Dobříši opět užil a určitě jsem tu neběžel naposled.
Nakonec jsem usoudil, že počasí není tak strašné a hlavně, že by mi to pak bylo líto, kdybych nejel. Ještě na dálnici před Dobříší ale začalo pršet a nepřestalo ani po příjezdu na Vlašku. Když jsem už ale dojel až na místo, šel jsem se presentovat. Místo rozběhání a rozcvičení jsem pak jen seděl v autě a sledoval, jak venku beznadějně leje. Chvíli před startem se ale stal zázrak: pršet přestalo a na celý závod nám pak krásně svítilo sluníčko. Vzhledem k tomu, že letos byl start žen i mužů najednou, málem se mi nepodařilo včas nastartovat sporttester a tak jsem do závodu vyrážel jako jeden z posledních.
Ještě před startem při rozpravě jsem byli varování kolegou, který si trať probíhal před závodem, že někde kolem druhého kilometru jsou rozdráždění sršni a že již dostal pigáro. Skutečně, v inzerovaném místě sršni byli, ale já jsem naštěstí pigáro nedostal ani jedno. Možná proto, že ve žlutém tričku a černých kalhotách jsem jim byl sympatický.
Horší to ale bylo s kolenem. Již od začátku v bolelo v sebězích, takže moje taktika byla jednoduchá: do kopce nahnat, co to jde, a s kopce na volnoběh doufat, že mne moc běžců nepředběhne. To fungovalo asi do patnáctého kilometru, kdy kolenu došla trpělivost a bolelo už i na rovině i do kopce. Naštěstí to nebylo nic nepřekonatelného a s lehce nižším tempem se to dalo vydržet. I tak jsem v posledním kole v podstatě pouze předbíhal pomalejší běžce, jen v předposledním posledním seběhu mne ještě dal borec v dresu Syconix.
Nakonec jsem to dal za 1:39:56, takže skoro stejně rychle jako loni. Vzhledem ke komplikacím s kolenem jsem byl za ten výsledek celkem rád. Podle výsledků to bylo 41. místo v kategorii (ze 73 dokončivších) a 79. celkově (ze 178). Po doběhu ještě grilovaná klobáska od samotného ředitele závodu. Na vyhlášení ani tombolu jsem nečekal, kvůli rodinným povinnostem jsem musel odjet zpátky domů.
Celkově jsem si to na Dobříši opět užil a určitě jsem tu neběžel naposled.
sobota 15. září 2012
Mattoni noční desítka
Jako jediný závod ze stáje PIM pro letošní rok jsem si vybral noční desítku, především pro její atmosféru. Přes noční Prahu se sice dost naběhám při cestách z práce, ale tenhle závod je něco jiného.
S přípravou jsem to moc nepřeháněl, především proto, že skloubit prázdninový režim s pravidelným tréninkovým režimem nebylo v mých silách. Těžiště přípravy tak zase leželo ve stimulaci tukového metabolismu a aerobní kapacity ranními pomalými běhy a sporadickými pokusy o rychlejší běhy večer. Cíl jsem si nestanovil nijak ambiciozní, vlastně jen vyrovnat nejrychlejší letošní jarní desítku.
Nakonec mne ještě před závodem začalo pobolívat v levém koleni (v tom, ve kterém mi dost nepěkně luplo na služební cestě v Koreji začátkem léta), takže i tento cíl se jevil málo pravděpodobný.
Když jsem dorazil do zázemí závodu, uvědomil jsem si opět, co na takových masových akcích nesnáším. V podstatě není, kde se v klidu připravit, rozběhat apod. Většinu času před startem jsem strávil ve frontě na WC (částečně proto, že jsem tentokrát musel čtyřikrát). Do koridoru jsem se tak dostal až na poslední chvíli, aspoň jsem nemusel dlouho čekat. Přestože jsem startoval z A, nešlo na začátku běžet moc rychle, protože pořád někdo překážel a obíhání stálo dost sil.
Nicméně ani když se trať trochu uvolnila, nebyl jsem nějak schopen dostat se do desítkového tempa a ani na vyšší tepy. V podstatě jsem se držel tepově kousek nad ANP a přes veškerou snahu nešlo tělo rozeběhnout do vyšších otáček. V půlce mezičas ukazoval, že stanovený cíl není za těchto podmínek dosažitelný ani náhodou, tak jsem se v klidu stavil na občerstvovačče a dal si vodu. Dál jsem pokračoval v podstatě stejným tempem, což nebyla žádná velká sláva, ale přesto jsem ještě pár lidí předběhl.
Ani před cílem jsem se nedokázal vybičovat k nějakému většímu finiši, takže konečný výsledek 42:36 zůstal minutu za nejlepším letošním jarním časem. Takže žádná sláva. Opět se ukázalo, že tenhle závod prostě běhat moc neumím. Hlavně jsem byl rád, že bolavé koleno závod vydrželo bez větších problémů (bolet začalo až druhý den, ale pořádně).
Pak už jen vystát frontu na úschovnu: rozdělit to podle čísel, a tedy i podle výkonnosti není nejlepší organizační tah, neboť doběhnuvší musí vždy stát dlouhou frontu u dvou až tří příslušných výdejů, zatímco u ostatních přepážek se obsluha zatím nudí, neboť jejich zákazníci jsou už buďto dávno pryč, nebo ještě na trati.
V závodním zázemí jsem tentokrát žádného kamaráda nepotkal, jen jsem před odchodem zahlédl 12HonzaDe s dcerou, ale než jsem se k nim prodral, tak mi někam zmizeli.
S přípravou jsem to moc nepřeháněl, především proto, že skloubit prázdninový režim s pravidelným tréninkovým režimem nebylo v mých silách. Těžiště přípravy tak zase leželo ve stimulaci tukového metabolismu a aerobní kapacity ranními pomalými běhy a sporadickými pokusy o rychlejší běhy večer. Cíl jsem si nestanovil nijak ambiciozní, vlastně jen vyrovnat nejrychlejší letošní jarní desítku.
Nakonec mne ještě před závodem začalo pobolívat v levém koleni (v tom, ve kterém mi dost nepěkně luplo na služební cestě v Koreji začátkem léta), takže i tento cíl se jevil málo pravděpodobný.
Když jsem dorazil do zázemí závodu, uvědomil jsem si opět, co na takových masových akcích nesnáším. V podstatě není, kde se v klidu připravit, rozběhat apod. Většinu času před startem jsem strávil ve frontě na WC (částečně proto, že jsem tentokrát musel čtyřikrát). Do koridoru jsem se tak dostal až na poslední chvíli, aspoň jsem nemusel dlouho čekat. Přestože jsem startoval z A, nešlo na začátku běžet moc rychle, protože pořád někdo překážel a obíhání stálo dost sil.
Nicméně ani když se trať trochu uvolnila, nebyl jsem nějak schopen dostat se do desítkového tempa a ani na vyšší tepy. V podstatě jsem se držel tepově kousek nad ANP a přes veškerou snahu nešlo tělo rozeběhnout do vyšších otáček. V půlce mezičas ukazoval, že stanovený cíl není za těchto podmínek dosažitelný ani náhodou, tak jsem se v klidu stavil na občerstvovačče a dal si vodu. Dál jsem pokračoval v podstatě stejným tempem, což nebyla žádná velká sláva, ale přesto jsem ještě pár lidí předběhl.
Ani před cílem jsem se nedokázal vybičovat k nějakému většímu finiši, takže konečný výsledek 42:36 zůstal minutu za nejlepším letošním jarním časem. Takže žádná sláva. Opět se ukázalo, že tenhle závod prostě běhat moc neumím. Hlavně jsem byl rád, že bolavé koleno závod vydrželo bez větších problémů (bolet začalo až druhý den, ale pořádně).
Pak už jen vystát frontu na úschovnu: rozdělit to podle čísel, a tedy i podle výkonnosti není nejlepší organizační tah, neboť doběhnuvší musí vždy stát dlouhou frontu u dvou až tří příslušných výdejů, zatímco u ostatních přepážek se obsluha zatím nudí, neboť jejich zákazníci jsou už buďto dávno pryč, nebo ještě na trati.
V závodním zázemí jsem tentokrát žádného kamaráda nepotkal, jen jsem před odchodem zahlédl 12HonzaDe s dcerou, ale než jsem se k nim prodral, tak mi někam zmizeli.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)