Jako jediný závod ze stáje PIM pro letošní rok jsem si vybral noční desítku, především pro její atmosféru. Přes noční Prahu se sice dost naběhám při cestách z práce, ale tenhle závod je něco jiného.
S přípravou jsem to moc nepřeháněl, především proto, že skloubit prázdninový režim s pravidelným tréninkovým režimem nebylo v mých silách. Těžiště přípravy tak zase leželo ve stimulaci tukového metabolismu a aerobní kapacity ranními pomalými běhy a sporadickými pokusy o rychlejší běhy večer. Cíl jsem si nestanovil nijak ambiciozní, vlastně jen vyrovnat nejrychlejší letošní jarní desítku.
Nakonec mne ještě před závodem začalo pobolívat v levém koleni (v tom, ve kterém mi dost nepěkně luplo na služební cestě v Koreji začátkem léta), takže i tento cíl se jevil málo pravděpodobný.
Když jsem dorazil do zázemí závodu, uvědomil jsem si opět, co na takových masových akcích nesnáším. V podstatě není, kde se v klidu připravit, rozběhat apod. Většinu času před startem jsem strávil ve frontě na WC (částečně proto, že jsem tentokrát musel čtyřikrát). Do koridoru jsem se tak dostal až na poslední chvíli, aspoň jsem nemusel dlouho čekat. Přestože jsem startoval z A, nešlo na začátku běžet moc rychle, protože pořád někdo překážel a obíhání stálo dost sil.
Nicméně ani když se trať trochu uvolnila, nebyl jsem nějak schopen dostat se do desítkového tempa a ani na vyšší tepy. V podstatě jsem se držel tepově kousek nad ANP a přes veškerou snahu nešlo tělo rozeběhnout do vyšších otáček. V půlce mezičas ukazoval, že stanovený cíl není za těchto podmínek dosažitelný ani náhodou, tak jsem se v klidu stavil na občerstvovačče a dal si vodu. Dál jsem pokračoval v podstatě stejným tempem, což nebyla žádná velká sláva, ale přesto jsem ještě pár lidí předběhl.
Ani před cílem jsem se nedokázal vybičovat k nějakému většímu finiši, takže konečný výsledek 42:36 zůstal minutu za nejlepším letošním jarním časem. Takže žádná sláva. Opět se ukázalo, že tenhle závod prostě běhat moc neumím. Hlavně jsem byl rád, že bolavé koleno závod vydrželo bez větších problémů (bolet začalo až druhý den, ale pořádně).
Pak už jen vystát frontu na úschovnu: rozdělit to podle čísel, a tedy i podle výkonnosti není nejlepší organizační tah, neboť doběhnuvší musí vždy stát dlouhou frontu u dvou až tří příslušných výdejů, zatímco u ostatních přepážek se obsluha zatím nudí, neboť jejich zákazníci jsou už buďto dávno pryč, nebo ještě na trati.
V závodním zázemí jsem tentokrát žádného kamaráda nepotkal, jen jsem před odchodem zahlédl 12HonzaDe s dcerou, ale než jsem se k nim prodral, tak mi někam zmizeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat