Žebrácká pětadvacítka

Začátek srpna jsem si chtěl jako loni zpříjemnit vrchařskou klasikou Janské Lázně - Černá hora. Z rodinných důvodů se mi ale nehodilo jet na sobotu do Krkonoš, takže jsem začal pracovat na plánu B. V konečném výběru na neděli 12.srpna zůstal olympijský triatlon v Žďárské lize mistrů na Velkém Dářku, kam bych snadno dojel z tchánova letního bytu, a tradiční závod Českého běžeckého poháru Žebrácká pětadvacítka.
Protože mne už od mého pádu v Koreji pobolívá levé koleno, rozhodl jsem se nakonec pro Žebrák. Cestu jsem sice neznal, ale nějak jsem do Žebráku trefil na první pokus. Na registraci jsem dorazil zbytečně brzy, ale aspoň byl čas se lehce rozklusat a prohlédnout si městečko.
Protože jsem závod pojal jenom pro radost, postavil jsem se na startu do zadních řad. Po výstřelu všichni zběsile vyrazili na dvě kolečka po sídlišti, ale pak už se běželo mimo město. Prvních 15 km vede v podstatě stále do kopce. Svítilo slunce, ale nebylo nijak extrémně teplo. Velká část z cesty vede naštěstí lesem, takže to nijak nevadilo. V davu běžců jsem před sebou zahlédl vysokou postavu s černou čepicí, kterou jsem identifikoval jako kamaráda Pavla F. z Kobylis. Trochu jsem tedy přidal a začal se mu přibližovat. Cestou jsem si v hlavě sumíroval něco třeskutě inteligentního a vtipného, čím ho potěším až ho předběhnu. Když jsem ho ale doběhl a chtěl spustit, zjistil jsem s údivem, že je to někdo úplně jiný (ale čepici, tričko a postavu měl úplně jako Pavel :-).
 Za chvíli jsme už ale byli na první občerstvovačce. Měl jsem s sebou svou vodu, takže jsem nabídku nevyužil a běžel dál. Neodpustím si zase připomínku k pravděpodobně místním běžcům, s nimiž jede doprovod na kole a veze jim pití nebo občerstvení. Kromě toho, že je to proti pravidlům, takový výkon by mě osobně snad ani netěšil. Když mám pocit, že budu potřebovat pití, gel apod., tak si ho snad mohu nést sám, ne? Cesta se příjemně vlnila lesem, více lidí jsem předbíhal, než předbíhalo mne. Horší to bylo někde za 17. km, kdy se cesta lomí dolů a následuje dost dlouhý a ostrý seběh po asfaltu. Kromě toho, že seběhy moc neumím, kvadricepsy unavené dlouhým během do kopce tady dostanou opravdu zabrat. Oproti borcům s doprovodem na kole zde měl někdo dokonce doprovodný automobil! Vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali kolem poloviny startovního pole, tak mne to dost překvapilo.
V seběhu mne nejprv vysokou rychlostí předběhla nějaká běžkyně, ale nechtělo se mi se jí držet, a pak ještě nějaký běžec v dresu nějakého slovenského oddílu. Ani s ním jsem se nedržel a běžel si svoje pomalé tempo. Co se okolí trati týká, je seběh zpět do Žebráku opravdu krásný. Už se neběží lesem, nýbrž poli a vesničkami. Po nějaké době se vyloupne na protějším kopečku hrad Točník a posléze i v údolí věž hradu Žebrák.
Když jsme dorazili zpět do městečka Žebrák, začal poslední kousek trati, který jde do kopce. Do kopce to umím, tak jsem tu stáhl ještě několik lidí, včetně slovenského běžce, který mi to nandal v seběhu. Celkem v pohodě jsem proběhl cílovou rovinkou a dokončil závod v čase 2:00:49 (97. místo celkově ze 194 dokončivších, 48. v kategorii z 82). To je důsledek toho, že na stará kolena neumím počítat, když se dívám při běhu na hodinky, protože jsem běžel celkem v pohodě a pod dvě hodiny se to dalo bez větších potíží stihnout.
Po doběhu už byla ve sprchách jen studená voda, asi jako motivace pro ty pomalejší, aby to příště dali rychleji, dokud ještě bude teplá. Vzhledem k pohodovému tempu jsem ale nebyl tak zpocený, abych dal otužovací vložku, takže jsem se jen převlékl a šel na oběd do školní jídelny. Ještě jsem zkoušel vydržet na vyhlášení výsledků, ale protože se to pořád odkládalo, sedl jsem do auta a vyrazil na týdenní dovolenou za zbytkem rodiny na Vysočinu. Celkově lze říci, že závod je to náročný ale příjemný, takže to do Žebráku asi ještě někdy přijedu napravit.