Běh Safari

Na letošní Velikonoce jsme vyrazili i s dětmi k mojí mamce do Dvora Králové nad Labem. Asi čtrnáct dní zpátky jsem zjistil, že se tento víkend výjimečně kryje s termínem místního Běhu SAFARI. Přestože je to jen týden před Pardubickým vinařským půlmaratonem, považoval jsem za svou povinnost coby královédvorského rodáka se tohoto závodu zúčastnit. I přesto, že pohled na výsledky minulých let nedával šanci na slušné umístění.

Natěšeně jsem vyrazil hned na začátek presentace do místní sportovní haly. Nostalgicky jsem zavzpomínal, jak jsem tam před zhruba dvaceti lety chodil na karate — šatny ani záchody se od té doby nezměnily.  U stolku organizátorů jsem se oháněl tím, že jsem se přihlásil předem e-mailem. Ukázalo se ale, že člen pořadatelského teamu, který má příslušný e-mail má zároveň zápal plic, takže se začíná nanovo. Tím se mi podařilo to, co ještě nikdy před tím: měl jsem krásné (a trochu zavazující) startovní číslo 1!

Trochu problém byl s tím, co dělat do startu, protože venku byla hrozná zima a v šatně mě deprimoval pohled na vyběhané soupeře. Už z pohledu na ně mi bylo jasné, že nebudu mít šanci. Před startem jsem se pomalým klusem přemístil ze sportovní haly k hlavní bráně ZOO, protože začátek závodu se (pro neznalé) běží přes část místního Safari.

Trať závodu

Zima stále nepolevovala, museli jsme ještě přežít rozpravu o trati a pak už paní starostka vystřelila a vyrazili jsme mezi zvířata. Tedy alespoň jsem doufal, že nějaká uvidíme, když už jsme platili to startovné. Očekávání se ale nenaplnilo, jen na začátku jsme uvedli v úžas pár surikat a lehce znervóznili jakési osly, pak už jsme potkali jen pár pakoňů, u nichž se zblízka ukázalo, že jsou papíroví. I přes závazek, že začátek nebudu nijak hrotit, jsem musel trochu přidat, aby mi neutekli i ti nejpomalejší. Tempo bylo dost vysoké, zvlášť, když tato část vede neustále z kopce do kopce.

Přes Safari se běželo pár kilometrů, potom se pokračovalo v silničním provozu po silnici do Bílé Třemešné. K zimě a větru se přidal ještě jemný déšť. Trochu jsem mohl přidat a povedlo se mi stáhnout několik soupeřů. Neodpustím si poznámku k jednomu z běžců, který běžel přede mnou: Zvykl jsem si už, že některé borce provází a povzbuzuje doprovod na kolech, ale aby mu při závodě podávali občerstvení mimo občerstvovačku, tak to se mi zdá být už lehce za čarou. V Třemešni mi už trochu docházelo, musel jsem dát záchranně jeden Carbonex. U hasičárny ale byla perfektní občerstvovačka, kde nabízeli vodu a teplý čaj a dokonce ho i běžcům podávali.

Čaj mne trochu nahodil, takže jsem byl schopen pokračovat v poněkud nižším, než plánovaném tempu na nejkrásnější přehradu Les Královstí. Pořadí se v tuto dobu už moc neměnilo. Nějak jsem to udržel až na začátek Dvora Králové. Ještě kousek, a už jsem běžel kolem našeho domu, kde celý zbytek rodiny vzorně povzbuzoval. Ve výběhu posledního kopce jsem ještě stáhl jednoho soupeře a nasadil k vyššímu tempu z kopce na stadion. Další soupeř byl ale příliš daleko, tak jsem už jen kontroloval, aby mne nedoběhl nikdo ze zadu. Poslední metry na stadionu mi připomněly závody, které jsem zde několikrát běhal ještě jako žák, a trochu se vzepjal k něčemu připomínajícímu skutečný běh. V cíli diplom a další teplý čaj.

Profil trati

Ačkoliv jsem to bral spíše tréninkově a na čas nemohu být nějak zvlášť hrdý, nebylo těch 18.4 km za 1:25:59 vzhledem k převýšení zase tak úplně zoufalých a jen o minutu pomalejších než plán. Konečně, kdybych byl ženská, byl bych s tím časem na bedně :-) Takhle to bylo jen 19. místo z 31 mužů (12/17 do 40 let).